Říský, Bernard OFM

Bruselské klarisky

V Bruselu jsme dostali ještě jeden veliký dar, který ovlivnil celý můj život a postoje po víc než polovinu století.  Bylo to naše setkání s klariskami – koletínkami. Slavily 100 let od založení domu a 400 let od založení této přísné větve kontemplativního života. (V té době bylo v Belgii asi dvacet klášterů klarisek, které byly vypuzeny z Francie na začátku 20. století.)

Devět dní před slavností se v jejich kostele střídaly na mši významné osobnosti – a my jsme tam chodili zpívat chorální mše. Po mši jsme byli pohoštěni na dvoře jejich sousedy, což byli prostí hokynáři a řemeslníci. Měli sestry ve velké vážnosti a říkali nám, že za války sestry dvakrát zvonily na zvon hladu – čímž dávaly okolí znamení, že už tři dny neměly nic k snědku, a že je pak zanesli vším, co měli – protože za války byl v Bruselu hlad.

Tyto sestry nikdo nikdy neviděl – styk se světem jim prostředkovaly sestry vrátné, které zase nesměly vstoupit do klauzury, tam směl vstoupit jen lékař a opravář-řemeslník. My jsme s nimi mluvili v hovorně několikrát, kde jich bylo vždy několik za dvojitou mříží a byly tak zahalené, že jim ani oči nebylo vidět. V poslední den slavnosti měl u nich mši sv. kardinál Van Ruy, malínský a bruselský arcibiskup. Měli jsme slíbeno, že budeme smět vstoupit s ním do klauzury jako jeho doprovod. Dovolení k této návštěvě si kardinál vyžádal v Římě. Neměl sice velkou radost, že my s ním tam chceme jít, ale nakonec svolil, i když jsme s ním nešli do refektáře, ale zato prošmejdili celý dům, ovšem za doprovodu sester. Ty chodily bosy, jen u vchodu na zahradu měly dřeváky. V celém domě byla dřevěná podlaha a zářila čistotou.

V přízemí byla jídelna a nemocnice – a ve zdi mezi nimi byla kamna, jediná v celém domě. Z přízemí byl vstup do chóru za oltářem kostela, oddělený od lodi kostela mříží a závěsem – a malým okénkem na podávání sv. přijímání. Na oltáři byl vysoký svatostánek s dvířky i do chóru a za nimi byla za sklem monstrance, takže představená mohla při adoraci otevřít dvířka, aby se sestry mohly klanět vystavené Eucharistii. V tomto chóru se sestry modlily denně kněžské hodinky, malé hodinky mariánské a hodinky za zemřelé – všechno latinsky – a měly zakázáno se učit latinu. Říkalo se tomu „oběť rozumu“, což pro mne znamenalo největší oběť. Trochu jsem později zakusil tento „intelektuální hlad“, a díky této zkušenosti s klariskami mi to nepřišlo až tak těžké.

Na chodbě jsme zdálky pozdravili matku abatyši, která měla prý 73 let, ale nemohla moc chodit – předpokládám, že kvůli revmatismu, čemuž nebylo možno se divit.

V poschodí byly cely. Jedna sestra nám ukázala tu svou, což na nás silně zapůsobilo. Protože vyšívala, měla vysoko nad podlahou větší okénko – jinak měly sestry jen maličká okénka. Inventář byl jednoduchý: velká bedna byla stolem, malá sloužila jako židle, solidní postel s dvojitým zadním čelem. Vnitřní čelo bylo posuvné a tím vznikl úložný prostor – skříňka, nepřímo úměrná velikosti sestry. Čím menší sestry, tím větší skříňka. Sestry nás uvedly na zahradu, kde jsme jim mohli klást zvědavé otázky. Dověděli jsme se, že některé v životě ještě neviděly auto – ale letadla ano – lítala nad nimi za války. Sester bylo asi šestnáct – mohlo jich být do dvaceti, ale s podmínkou, že založí nový klášter. Z Říma dostaly příkaz mít rekreaci – tuším že v neděli a ve čtvrtek – asi po půl hodině. Byla to jediná možnost, kdy mohly spolu promluvit. Ptali jsme se, o čem pak spolu mluví – prý moc nemluví, jen si zazpívají duchovní písně.

Nosily tlusté vlněné hábity hnědé barvy, které v létě byly moc teplé a v zimě zase málo hřály. Pod nimi měly údajně jen tuniku – košili. Byly radostné – přes strohost svého života. Měl jsem dojem, že pro to téměř ustavičné mlčení neměly mezi sebou nějaké osobní konflikty.

Držely noční chór asi 3 – 4 hodiny, přes den praly prádlo – asi i pro jiné kostely, uklízely dům a některé vyšívaly. Přitom je nikdo neznal ani neviděl – vedly skutečně skrytý život žitý jen pro Pána – z lásky, která je odpovědí na jeho lásku. Chápal jsem, že tyto zralé ženy – úplně mladé se nepřijímaly – jsou těmi, kdo drží církev zmítanou bouřemi světa. Toto setkání s tak přísným životem, který je nemyslitelný bez hluboké lásky, mě fascinovalo. Hned bych tam zůstal.

Tato zkušenost chudoby, která je bohatstvím pokorných, byla velkým vkladem pro celý můj budoucí život. Osvobozovala mě od jakýchkoli nároků.

Od mládí jsem chtěl být chudým a tak odpovídat na Pánovu chudobu, která je projevem Božské lásky ztotožňující se s člověkem. A tak jsem se nikdy neodvážil chtít něco pro sebe. Pán nám dal své slovo, že když budeme hledat Boží království, dá nám všechno, co budeme potřebovat – a když nám něco nedá, bude to znamenat, že to nepotřebujeme.

Když jsem seděl na zemi na samotce, měl jsem radost, že jsem opravdu chudý – a nemohl jsem se litovat, když jsem si vzpomněl na chudobu klarisek, protože jsem měl na rozdíl od nich zajištěnou pravidelnou stravu. Sice v korekci měl vězeň právo na teplou stravu každý třetí den, ale tam jsem se nedostal – jen jsem měl několikrát „izolaci bez vyvádění“ – s denní základní stravou, takže tam nebylo třeba „zvonu hladu“. Někdy prožívaný nedostatek chleba mě utvrdil v přesvědčení, že pokud má člověk chleba, nemá právo si naříkat, že má hlad.

Přesvědčil jsem se nesčetněkrát, že Pán drží své slovo – „milujícím Boha všechno prospívá k dobrému“, a tak jsem se vždy snažil za všechno děkovat, i za to těžké a bolestné, a radostnost těchto sester mi byla vždy připomínkou, že „radostného dárce miluje Bůh“.

Toto setkání je stále, i po půlstoletí, ve mně živé a živí ve mně touhu po chudobě jako odpovědi na Jeho lásku – a jsem za tuto zkušenost vděčný těmto sestrám – o. Martial o nich mluvil vždy s úctou jako o „svatých dcerách“ (saintes filles) – ale i Pánu, který mě jimi tak silně oslovil.