Polczyk, Waldemar OFM

Ni poroba ni svoboda ti štěstí nedají,

 

 

  ne, tys osoba, a úděl tvůj je víc:

 

 

 nade vším na světě vládu mít - i nad sebou!

 

 

 C. K. Norwid: Království

 

 

 Mírnost nebo také umírněnost, střídmost, zdrženlivost řídí užívání Božích darů. Ty jsou všechny dobré: Bůh viděl všechno, co udělal, a hle - bylo to velmi dobré (Gn 1,31). Jen málo věcí je zlých samo sebou - např. cigarety, drogy. Vždy je zlé lhát, podobně jako se ničím nedá odůvodnit zrada. Avšak alkohol, střelné zbraně, internet jsou velmi dobré; ty také nepřímo vyšly z Boží ruky. Člověk však musí bojovat se svou slabostí, která ho stále podněcuje k přehánění. Vždyť hřích často spočívá ani ne tak v zlém užití (pak máme co dělat s premeditací, úmyslným rozvážením, v křesťanské morálce nazývaným pokrytectvím, které označuje vážnou a těžko vyléčitelnou zvrácenost svobodné vůle člověka), jako spíše v zneužití či v nadměrném užívání. Náš všední hřích - třebaže tím není nijak méně nebezpečný - je nejčastěji zneužíváním Božích darů: pár slov navíc, jedna či více skleniček navíc, zbytečně moc televize, příliš rychlá jízda autem; avšak i v opačném směru: příliš málo spánku, rozhovorů s dětmi, rozvahy, především pak - příliš málo modlitby. A jsou patrně jen dvě skutečnosti, kterých nikdy není dost: modlitba a střídmost. Ještě nikdo nelitoval, že se hodně modlil, ani že byl střízlivý. Avšak v každé jiné skutečnosti, řekněme to ještě jednou - je třeba, a to velice, mírnosti, aby se neomezeným vykořisťováním nezničilo obecné dobro v Božích stvořeních.

 Aby člověk zachoval ctnost mírnosti, k tomu potřebuje nejdříve jakési základní přesvědčení o Boží lásce. Není to náhodnou snad tak, že člověk právě proto podléhá pokušení chtít od života a ze života vzít si víc než dává nebeský Otec? Lidské překračování hranic: rozvážnosti, slušnosti, mírnosti - vždyť to je zoufalé hledání štěstí: jenomže mimo Boha, a v krajních situacích - proti němu. Právě tímto způsobem lidé ospravedlňují svá provinění: Mně přece také patří něco ze života - prohlašuje ten, kdo má rád pornografii; já také mám právo na štěstí - odůvodňuje své rozhodnutí uzavřít nové manželství ten, kdo se zklamal ve své první lásce; proč bych se nemohl rozptýlit? - uvažuje nejeden mladý nad drogami.

 Ježíš varuje před takovým smýšlením, když ukazuje, jak dopadl mladší syn z podobenství o milosrdném otci. Mladší syn nemá důvod, aby si stěžoval na svého otce kvůli jakékoli křivdě (to by to otci připomenul ještě před odchodem!). Je zkrátka přesvědčený, že štěstí se nachází mimo otcův dům. I Starý zákon odsuzuje Ezaua, jenž nedokáže ovládat uspokojování svých potřeb. Člověk, který se nedokáže ovládat, nezaslouží si otcovské požehnání (srov. Gn 27).

 Ježíš je vzorem mírnosti. Sice při scéně vyhnání kupců z chrámu zpřevrací stoly směnárníkům, avšak obchodníkům prodávajícím holuby řekne jen: Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici! (Jan 2,16). Ježíš tráví celé noci v modlitbě (Lk 6,12; 21,37), současně však rád přijímá pohostinství v domě Marty, Marie a Lazara.

 Rovněž do spirituality sv. Františka je vepsána mírnost. Františkovo chápání askeze nejlépe ilustruje to, jak nazýval svoje tělo: bratr osel. Bratr - tedy něco blízkého, co si zaslouží rozvážnou péči. Proto přijímá pomoc lékaře, poprosí sestry, aby mu utkaly teplý plášť, nebude tvrdošíjně trvat na zničující chůzi, ale bude cestovat na oslíkovi. Řekne, že by chtěl, aby v den Božího narození ani zdi nebyly bez masa (2 Cel 199 - FP 787). Právě mírnost v askezi a vůbec v pohledu na svět, sebe i druhé uchránil Františka od slepé uličky - scestí bludu. Proto opatrně s obrazem Františka jako přísného askety pohrdajícího časnými marnostmi! A zcela se mýlí ti, kdo by chtěli s odvoláním na Serafického otce ospravedlňovat svoje bezvýhradné odsuzování všeho a všech kolem a předkládání svých pošetilých návrhů, opírajících se jakoby o Františkův příklad, které v podstatě mají jen nešikovně maskovat jejich zneklidňující pocit prázdnoty a neklid svědomí, který nijak nedokážou utišit.

 Neboť takový je František. Nenacházím lepší výraz než - v tomto momentu trochu psychologizující - integrální. V jeho osobnosti je dost místa pro všechno: pro modlitbu, pro pokání, pro umrtvování, ale rozumné! František není fanatik, tím méně hrdina, jenž by byl nad lidskými slabostmi. Když lékař, jenž chce zachránit Františkův zrak, který dramaticky rychle hasne, naordinuje mimořádně bolestný zákrok vypálit hnisavé váčky na spáncích, pak František nevysloví s touto středověkou terapií souhlas s kamennou tváří. Nemá však ani v úmyslu přijmout toto utrpení jako součást svého programu askeze. Lidsky se bojí této hrozné (a dodejme, zcela zbytečné) bolesti. Když uvidí do červena rozžhavené železo, pokorně poprosí bratra oheň, aby byl k němu šetrný a svůj žár trochu zchladil, aby tak pálení vydržel (2 Cel 166 - FP 752). A tak se i stalo. Očití svědkové (mezi nimi i lékař) byli udiveni Františkovou nadlidskou pevností; jenže k údivu nebyl důvod: bylo to, jak já to aspoň chápu, Boží místní znecitlivění.

 

 

 Jak dobře v této chvíli chápu Františka! Když jsem v mládí, přemožen bolestí zubu, došel nakonec na zubní středisko a uslyšel diagnózu lékařky: to je na vytrhnutí, zasténal jsem: Mohu prosit o znecitlivění? Paní doktorka se na mě podívala jako na potencionálního kandidáta zcela jiné specializace a odsekla k mojí neskrývané úlevě: My bez injekce netrháme! Opravdu to nebolelo...

 Ve Františkově životě je však místo i pro radost ze života, humor, žert. Když jednoho dne navštívil nový dům bratří, na závěr vizitace konstatoval: Už vám tu chybí jen uklízečka! A ten jinak velký asketa se nijak neurážel, když ho nazývali Božím šaškem... František měl i svoje kuchařské záliby. Měl rád mandlové zákusky, v jejichž přípravě byla nedostižnou mistryní byla paní Jakuba, kterou František nazýval bratr Jakuba.

 Někde jsme v tom rychlíkovém anebo docela expresním životním tempu ztratili schopnost držet se středu, zapomněli jsme na to, čemu učila už římská moudrost: In medio virtus (ctnost se nachází v středu, tj. mezi dvěma krajnostmi). Když se držíme rad, abychom žili na max a na full, my, které uspokojuje jen ostrý start, dokážeme často jen ničit a kazit.

 Pro mne jedním z nejdůležitějších objevů v oblasti víry byla věta, kterou jsem si zapamatoval z modlitební knížky Cesta do nebe: Křesťan smí užívat slušnou zábavu. Tu větu si pamatuji dodnes. Mám na svém pastoračním účtu pár diskoték, kde jsem vystupoval v úloze brankáře. A ta slušnost, která rozhoduje o mravní přípustnosti jakékoli zábavy, spočívá podle mne v tom, abychom při ní zachovali mírnost (pochopitelně s vyloučením zábav hříšných v sobě samých).

 Dokážeme ještě zachovat mírnost? Dokážeme si ještě s mírností dopřát alkoholu (vždyť víno rozveseluje srdce člověka - Žl 104[103],15) a jezdit rychlým autem? Platí stále, že dobrá zábava je zábava až pod ramena, ke které nabádá lidové pořekadlo...

 Mírnost ostatně nepotřebujeme jen po hodinách. Mírnost je třeba vždy a všude. Nedošlo snad ke katastrofě Černobylu proto, že tato elektrárna pracovala obvykle příliš naplno? Umírněnost potřebujeme v obchodě, v kladení požadavků ve škole, při trestání dětí rodiči, na cestě za volantem, při předpisování léků lékařem. Neboť mírnost je, jak ji pěkně označuje tradice církve: auriga virtutum, doslovně vozka ctností.

Waldemar Polczyk OFM

 

 

 Umiar

 

 

 Glos sw. Franciszka 10/2003

 

 

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM