Slotwiński, Tadeusz OFM

 10. Práce jako projev lásky a služby Bohu a člověku (2)

 Řeholní život byl od pradávna podřízen zásadě: „Modli se a pracuj!“, ta však byla uskutečňována výlučně v klášterní odloučenosti. Menší bratři se naproti tomu rozcházeli po vsích a městech. Den začínali společnou modlitbou, a po skrovném jídle se ve dvojicích pouštěli do různých zaměstnání a prací: hlásali evangelium - pokud byli kněžími, pomáhali starším a nemocným kněžím, uklízeli kostely a kaple, pracovali jako zemědělští dělníci na polích, v lesích zase jako drvoštěpi, ve špitálech jako ošetřovatelé nebo pomocníci. Každou práci přijímali rádi a vykonávali ji s radostí, neboť ji pokládali za službu Bohu. V dobách sv. Františka existoval rozdíl mezi „svobodnými uměními“ a „služebnými pracemi“: první se těšila velké úctě a byla pokládána za prospívající dosažení duchovní dokonalosti, naproti tomu ruční a mechanická práce, výrobní a spotřební činnost byly pokládány za nižší a ze zásady za překážku duchovnímu životu.

 Sv. Tomáš Akvinský zdůvodnil povinnost tělesné práce čtyřmi příčinami: nutností zajistit si prostředky k životu, vyhýbáním se lenosti, překonáváním žádostivosti a dáváním almužny. Lze říci, že v mnišské tradici byla práci připisována výlučně asketická hodnota: vyhýbat se lenosti a přemáhat pokušení.

 Sv. František se pohyboval v rámci této koncepce, měl však také intuici více evangelijní: na práci bratří se díval v perspektivě služby bratrskému společenství a v perspektivě být menší, čili konat ji pro druhé. Bratři mají vykonávat práci s Božím požehnáním. „Jako odměnu za práci mohou přijímat všechno, co je jim potřebné, kromě peněz“ (Nepotvrzená řehole 7 - FP 24). Bratři se dělili o plody své práce s malomocnými a se sestrami klariskami. Když pak měli nouzi, mohli se utíkat k sbírání almužen; vždy však byla nejdřív práce, a až potom - když nestačilo - almužna. František učil: „Almužna je dědictvím a spravedlivým podílem, který patří chudým a který nám získal náš Pán Ježíš Kristus“ (Nep. řehole 9 - FP 31).

 František podle vzoru Ježíše a jeho učedníků sám pracoval, vyžadoval práci po svých následovnících a svou prací apoštoloval. Celý jeho život naplňovala modlitba a práce. „A já jsem pracoval vlastníma rukama a budu pracovat; a rozhodně chci, aby všichni ostatní bratři se zaměstnávali počestnou prací“ (Odkaz 5 - FP 119). Pro Chudičkého byla práce plněním poslání, kterým ho pověřil Bůh. Moci pracovat pokládal za milost. Proto tak silně chtěl, aby bratři pracovali „svědomitě a s dobrým úmyslem“ (Řehole 5 - FP 88). Celá oblast práce pro něj spočívala v bezprostředním vztahu k Bohu. Pracující člověk se prací realizuje jako Boží služebník. „Proto mají být Boží služebníci stále zaměstnáni modlitbou nebo nějakou dobrou činností“ (Nep. řehole 7 - FP 25).

 Bible ukazuje Boha jako vzor pracujícího: Bůh konal své dílo šest dní a sedmý den odpočíval. Sám Ježíš pracoval v Nazaretě v „dílně“ sv. Josefa, a pak apoštoloval. Druhý vatikánský koncil učí: „Prací člověk obvykle živí sebe a rodinné příslušníky, navazuje spojení se svými bratry a slouží jim, může uskutečňovat opravdovou lásku a účastnit se společného díla na zdokonalení Božího stvoření. Jsme dokonce přesvědčeni, že se člověk prací obětovanou Bohu přidružuje k vykupitelskému dílu Ježíše Krista, který dal práci vynikající důstojnost, když v Nazaretě vlastníma rukama pracoval. Z toho vyplývá pro každého povinnost poctivě pracovat, ale též právo na práci; společnost má právo pomáhat podle daných okolností občanům, aby mohli nalézt příležitost k dostačující práci“ (Gaudium et spes 67).

 Práce je spoluúčastí na stvořitelském díle Boha a na spásném díle Krista, jakož i pramenem osobního i společného růstu. Je však také námahou, trestem, zdrojem roztržek. Bůh řekl na začátku Bible: „Podmaňte si zemi“ (Gn 1,28), avšak také: „V potu své tváře budeš jíst chléb“ (Gn 3,19).

 Dnes můžeme snadno ukázat aspoň na dva projevy této negativní skutečnosti práce. Nedostatek práce - nezaměstnanost, spolu se všemi tragediemi, které tato situace přináší: to je první projev. Jsou to ekonomická dramata spojená se zaopatřením rodiny, mravní a psychologické tragedie spojené s frustrací a závislostí, jež vznikají v nezaměstnaném. Člověk bez práce se cítí zbytečný, časem ztrácí úctu k sobě samému a vážnost rodiny, která často připisuje vzniklou situaci jeho bezradnosti a nedostatku iniciativy. Práce má dnes „nového nepřítele“: techniku a stroje. Zavedené, aby ulehčily člověku, vytvářejí ohromný problém, jehož řešení je v nedohlednu. Tam, kde nastupují počítače a roboty, drasticky se snižuje počet pracovních míst.

 Před těmito a podobnými problémy musí věřící spolu se všemi lidmi dobré vůle rozvíjet velký pocit zodpovědnosti a solidarity: podněcovat a podporovat reformy vedoucí k snížení nezaměstnanosti, podporovat iniciativy sloužící nezaměstnaným, platit řádně daně atd. Podnikatelé mají vytvářet nová pracovní místa.

 Vedle nedostatku práce máme co dělat s jiným zlem: přemírou práce. Toto přetížení prací vyplývá, žel, z potřeby, z nedostatečného příjmu či velkého počtu osob k uživení. O to však nám nejde. Máme na mysli práci vyzdviženou na úroveň modly, práci vyplňující celé dny, dokonce i soboty, neděle a svátky. Je to práce, která se stala posedlostí; všude se mluví jen o práci. Práci, která neponechává místo pro jiné zájmy, ať kulturní či duchovní.

 Co se týká takového postoje, třeba říci s parafrázováním Ježíšových slov o sobotě: práce je pro člověka, ne člověk pro práci (srov. Mk 2,27)! Kolik manželství a rodin se stalo neplodných modlou workoholismu, která v konečném důsledku je vždy modlou peněz! Je třeba mít na paměti, že existuje i něco jiného než peníze! Kromě toho práce převyšující to, čeho je třeba, práce na dva úvazky, přijímání nových povinností, konzultací, inspekcí - znamená zabírat práci druhým, zvláště mladým, a tak podporuje nezaměstnanost. Stáváme se zloději nejchoulostivějšího a nejcitlivějšího zboží současného světa - práce.

 Stálá práce je dnes jedním z nejvzácnějších hodnot na světě. Jedním z důvodů, že mnohým chybí práce (ne jediným a ne hlavním), je to, že jiní jí mají příliš mnoho. Hromadí všelijaké činnosti, za něž různým způsobem dostávají odměnu. Sv. František, jenž žil z práce a z almužny, usiloval o to, aby nedostával víc, než bylo nutné, poněvadž, jak říkal, „nechci se stát zlodějem almužen“ (2 Cel 87 - FP 674; Zrcadlo dokonalosti 30 - FP 1716). Jako je možné stát se zlodějem almužny, když ji bere jiným chudým, tak je také možné stát se zlodějem práce, když o ni obírá druhé, kteří se tímto způsobem stanou nezaměstnanými.

 Víme, že slova nic nezmění v dramatické situaci milionů nezaměstnaných, zvláště mezi mladými a v některých oblastech země. Ať však aspoň cítí, že nejsou tak osamoceni a zapomenuti ve svém očekávání. Naším přáním je - a za to se také modlíme - aby co nejrychleji uslyšeli slova, která uslyšeli dělníci z Ježíšova podobenství (Mt 20,4): „Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.“ Jděte do mé továrny, do mého závodu, do mého obchodu, do mé nemocnice...

 Nezapomínejme také, že všichni jsme pozváni do práce na vinici Páně, abychom dostali odměnu věčnou, neboť „jejich skutky jdou s nimi“ (Zj 14,13).

 Chvílí největšího povýšení práce je moment, v němž kněz stojící u oltáře obětuje Bohu chléb a víno, které označuje jako „plod země a práce lidských rukou“. V té chvíli je Bohu odevzdávána všechna lidská práce: práce rolníka, učitele, lékaře, žen v domácnosti, dělníka u montážního pásu, úředníka u přepážky, vědeckého pracovníka, železničáře, řidiče, hutníka, horníka. Kristus přijímá naši práci, spojuje ji se svou spásnou obětí a vrátí nám ji za chvíli při přijímání, proměněnou v „chléb života“.

 Při Liturgii hodin se modlíme: „Bože, ty rozděluješ práci a dáváš spravedlivou odměnu, požehnej našemu každodennímu úsilí a dej, aby sloužilo tvému dílu vykoupení, skrze Krista, našeho Pána.“

 Jediným dobrým výsledkem nezaměstnanosti je to, že lidé začali mluvit o práci s úctou a vážit si jí jako pokladu, kterým ve své podstatě je. Ještě před několika léty se běžně mluvilo o práci téměř s posměchem, a největším snem bylo moci žít a nepracovat. Říkalo se také, že práce je trest uložený Bohem našemu praotci Adamovi. Avšak Bůh přikázal člověku pracovat ještě před pádem do hříchu. Když Bůh stvořil Adama, odevzdal mu rajskou zahradu, „aby ji obdělával“. Po hříchu však k práci přistoupil pot. A práce, která předtím byla radostí a ctí, stává se pro padlého člověka těžkým úsilím. Na práci jako takovou se však Bible nedívá v kategorii trestu, ba naopak: jako na nejvíce zušlechťující zaměstnání člověka, jenž prací může spolupracovat na díle stvoření, které začal Bůh. úlohou lidí je toto dílo rozvíjet a udržovat. V tomto ohledu je práce pro člověka povinností. Sv. Pavel píše: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“ (2 Sol 3,10).

 Skutečně, to jediné, co může člověk dát tomuto světu, jenž se stále tvoří - je jeho práce. Díky práci můžeme „stvořit“ něco nového, co přetrvá, co zůstane po naší smrti. My odejdeme, ale zůstanou po nás katedrály, umělecká díla, velká inženýrská díla, ale i další, docela skromná díla. Jedna egyptská legenda praví: „Ó člověče, jak málo znamenáš. Rodíš se jako larva, a žiješ jako larva. Budeš-li však pracovat, zemřeš jako motýl.“ Našima rukama prochází proud naší inteligence a usazuje se na tom, co každý den děláme. Proto puchýře na prstech nám dodají více lesku než všechny prsteny. Z hlediska duše je práce tím největším zázrakem: ten, kdo něco tvoří, rozmnožuje chléb anebo věci, buduje věčnost prostřednictvím hmoty.

 Právě proto význam dobře vykonané práce se každým dnem stává stále zřetelnější. Zdá se, že minulá pokolení víc než my pociťovala hrdost nad dokonalostí v práci. Dnes se práce měří tím, kolik přinese zisku, vždyť pracujeme „na chleba“. A téměř všechno se dělá ledabyle. Přitom práce ztrácí to, co je na ní nejlepší: chuť a angažovanost, úsilí o dokonalost, radost ze skutečného tvoření a zadostiučinění stvořitele, jenž jako první prohlíží své dílo a může konstatovat, že „všechno je v pořádku“.

 Anna Magdaléna Bachová vyprávěla o svém manželovi, velkém hudebníkovi, že říkával: „Hraju vždy pro největšího muzikanta na světě. Možná, že se neukáže, ale já hraju vždy, jako kdyby tu byl.“ Proto vždy hrál na klavichordu nebo na varhanách ve svém domě tak, jako kdyby vystupoval před nejvzácnějším posluchačstvem. A přece nehrál nikomu pro potěšení, ale proto, aby sloužil hudbě, aby se jí cítil hodný.

 My jsme se dnes ocitli jakoby v království fušerství, v epoše provizoria, v níž každý pracuje jen proto, aby dostal svoje peníze. A tak místo opravdových stvořitelů světa je svět plný obyčejných břídilů.

 Svatý František chce, abychom pracovali „svědomitě a s dobrým úmyslem“.

Tadeusz Slotwinski OFM

 Praca jako wyraz milošci i služby Bogu i czlowiekowi

 Glos sw. Franciszka 6/2003

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM