Jáchym, Radim OFM

 aneb: Co má společného nový apoštolský nuncius v Praze  s českým františkánským misionářem do Číny z 14. století,  jenž jako první Evropan až do Tibetu pronikl?

 Jmenování nového nuncia Apoštolského stolce v České republice Diega Causaria připomenulo jednu u nás málo známou historii - nový nuncius totiž pochází z města Udine v severní Itálii, kde roku 1331 zemřel a byl pochován (dosud) jediný blahoslavený františkán z české krve - Odorik z Pordenone.

 Historie našeho spolubratra začíná v roce 1269, kdy český král „železný a zlatý“ Přemysl Otakar II. (1253-1278), jehož říše sahala od moře (Baltského) až k moři (Jaderskému), bez boje obsadil Korutany jako dědictví po svém bratranci Oldřichu (!) Korutanském (vypsat celou spletitou historii královských vztahů přesahuje účel tohoto článku), a jak kronikář výslovně poznamenává, také Pordenone ve Furlánsku - latinský Portus Naonis - kdysi římském Forum Iulii – „k jehož ostraze posádku vložil“. Synem jednoho českého vojáka či spíše důstojníka jménem Matuš, jenž se tu zřejmě s místní dívkou oženil, byl ten, jenž se na začátku svého latinského cestopisu představuje: „... ego frater Odoricus Boemus de Foro Julii...“, tedy: „já, bratr Oldřich, Čech, z Furlánska...“ (Odorik je zkomolenina z Oldřich).

 Pokud tento výklad původu vypadá příliš odvážně, je bezpečně doložen textem z kroniky „Liber certarum historiarum“ Jana, opata z korutanského Viktringu, kaplana a důvěrníka neslavného českého krále Jindřicha Korutanského (1307-1310), uznávaného za jednoho z nejspolehlivějších kronikářů: „Hoc tempore frater quidam Odoricus nomine, de reliquiis seminis eorum, quos olim rex Ottakarus apud Portum Naonis ad custodiam deputavit, Ordinis Minorum, qui longo tempore ad propagationem fidei exulaverat in partibus transmarinis...“ čili: „Toho času jistý bratr jménem Oldřich, ze zbyvšího rodu těch, které svého času král Otakar k ostraze do (města) Pordenone vložil, řádu Menších (bratří), jenž po dlouhou dobu k šíření víry v krajích zámořských bylť prodlel...“

 Vlastní Odorikova historie začíná jaksi od konce: Na jaře 1330 přibyl do Pordenone chudě oděný, nemocný stařec a hlásil se ve františkánském klášteře. Nikdo ho neznal, žádný zájem nevzbudil: podobných poutníků přicházelo víc. Požádal, aby poslali pro jeho příbuzné do blízké osady Villa Nuova, kde se kdysi narodil. Přišli, ale delší dobu trvalo, než poznali v nemocném starci kdysi statného Odorika, jenž před 14 léty odešel na misie do dálných asijských krajin a byl pokládán za mrtvého. Poznali ho, rozloučil se s nimi a spěchal dál - za papežem do Avignonu, aby mu podal zprávu o výsledcích své cesty. Prostí bratři ho propustili bez zájmu: buď mu nevěřili, anebo jeho poslání nechápali. Kolik mu bylo? Nevíme: odhady kolísají mezi 44 a 59 léty - podle tehdejších měřítek už byl opravdu stařec, zvlášť po útrapách svých cest a nemocí.

 V 13. století vytvořil Džingischánův vnuk Kublaj Chán pevně organizovanou říši. Na papežském dvoře povstala myšlenka, využít - po neúspěších křižáckých výprav - organizační síť této říše k plnění Kristova příkazu „Jděte do celého světa...“ tak, jako kdysi první apoštolové využili římskou říši. A vhodnými misionáři se jevili františkáni, v hrubém hábitu, s holí, miskou a prosebně nataženou rukou - všude srozumitelným gestem, které nevzbuzovalo podezření z mocenských aspirací. Odcházeli na východ - jen málokteří se vrátili...

 Odorik až k papeži nedošel. V Padově jej přemohla slabost či nemoc, požádal o přijetí ve františkánském klášteře. Opět nevzbudil pozornost. A přece: kněz Vilém de Solana trpělivě vysedával u jeho lůžka a zapisoval, co mu stařec diktoval - obšírnou zprávu o své cestě na Dálný východ, o pobytu v Číně. Vyprávění však nedokončil: zdá se, že pocítil, že jeho život končí, a chtěl zemřít ve vlasti. Vrátil se do Furlánska, tentokrát do Udine. Zde opět našel někoho, kdo byl ochoten zapisovat jeho vyprávění - sám nejvyšší soudce Furlánska pan Konrád Gastaldo. Ale ani on zprávu nedokončil: v pondělí 14. ledna 1331 jej už v cele nenalezl - toho dne ráno zemřel, rakev už byla v márnici a bratři mu řekli, že za chvíli bude pohřben, rádi, že se nemocného podivína zbaví...

 Pan sudí Konrád na místě bratřím zakázal chudý pohřeb a rozhodl, že Odorik bude pohřben až druhý den, se slavnou městskou a duchovní asistenci, na útraty země Furlánské. Rakev - vyměněná za lepší - byla vystavena v kostele a lidé se - nikdo neví, proč - chodili dívat na nebožtíka. Najednou se v kostele ozval výkřik: vznešená donna della Torre, sestra akvilejského patriarchy, přiložila svou paži, po léta ochrnulou, k ruce zesnulého, a mohla jí pohnout...

 To byl signál k všeobecnému útoku na nebožtíka. Lidé mu vytrhali vousy, strhali z něj po kouscích kutnu a odnášeli si všechno jako cenné relikvie. Dělali to tak horlivě, že jeden bratr si usekl prst, takže visel jen na kousku kůže. Když však přiložil na prst třísku z rakve a pospíchal k ranhojiči, ten zjistil, že prst je neporušený. Zázraky a uzdravování se množily, nakonec byla ustavena komise, která sepsala 70 případů: některé bychom označili jako velmi sporné, jiné však jen tak odbýt nelze, jako vzkříšení jednoho bratra františkána po šesti dnech, kterého pak viděl i sám generál řádu. Konečně bylo Odorikovo tělo v květnu 1332 uloženo v alabastrovém sarkofágu - snad je to ten, v němž spočívá dodnes, jak jsem jej sám viděl, ale o tom až dále.

 A konečně došlo i na jeho cestopis - popis cesty z Benátek přes Cařihrad, dnešní Turecko, Irán, Bagdad, k Perskému zálivu, Pakistán, Indii, Ceylon, Indonésii, do Indočíny, pak na sever do Pekingu a tibetské Lhasy. A zpět do Pordenone, všechno v létech 1316-1330. Cestopis se stal bestsellerem své doby; v Čechách a česky však byl vydán až 1962... Aspoň úryvek z něj musíme uveřejnit:  „Jednou, když Velký Chán byl na cestě ze Sandu do Kambaleku, bratr Oldřich se čtyřmi Menšími bratry právě seděl ve stínu stromu podle cesty, kudy měl jet Velký Chán. A jeden z bratří byl biskup. A tak, když se Velký Chán blížil, biskup, oděný v roucha biskupská, vzal kříž, který Odorik připevnil na hůl, a zvedl kříž do výše. A pak oni čtyři bratři začali velkým hlasem pět Veni Creator Spiritus, Přijď, svatý Duchu Stvořiteli. Když toto Chán slyšel, kázal bratřím, aby přistoupili blíže... Když jsme se - vyprávěl bratr Odorik - s pozdviženým křížem blížili Chánovi, Chán smekl klobouk ... ceny nesmírné a pozdravil kříž. Ihned jsem do kadidelnice, kterou jsem měl s sebou, vložil kadidlo a biskupa Chána okouřil. Ti, kdo k Chánovi přistupují, vždycky mu dar přinášejí. … Bratr Odorik měl s sebou misku plnou jablek, a tak podal Chánovi darem jablka. A Velký Chán vzal dvě jablka a z jednoho maličko pojedl a druhé drže v ruce pokračoval v cestě...“

 Nemohu si odpustit, abych neuvedl své vlastní zážitky z cesty po stopách bl. Odorika. Když jsme se před téměř 15 lety vraceli ze svatořečení Anežky v Římě přes Assisi, Padovu, Benátky dál na Vídeň, zjistil jsem z mapy, že jedeme blízko Pordenone, a neodolal jsem, abychom nenavštívili slavného spolubratra (po létech, kdy jsem četl jeho historii, vypadlo mi z hlavy, že tady neumřel). Ve městě jsme po obvyklém menším hledání nenalezli františkánský klášter, ale zato faru, kde jsme ovšem byli poučeni, že Odorik je pohřben v Udine. Zato jsme zjistili, že náš blahoslavený je tu velice populární jako místní patron, a dokonce i fotbalový klub nese jeho jméno. Protože Udine bylo na naší trase, dojeli jsme tam, zjistili však, že kostel ve středu města, v němž je pohřben, už není františkánský, ale farní. Byl večer, vyptávali jsme se na františkánský klášter, ochotně nám ukázali, ovšem zjistili jsme, že to jsou kapucíni. Přesto jsem zazvonil a ptal se na františkány, ale bratři  kapucíni nedbali na náš odlišný střih hábitu a ochotně nám nabídli nocleh. Ráno jsme se vydali pěšky za naším bratrem, s panem farářem se domluvili - jen nechtěl ani slyšet o tom, že by Odorik nebyl Ital. Ale aspoň jsme mohli slavit mši sv. u jeho hrobu v bočním výklenku kostelní lodi. Bylo to 17. listopadu 1989...

 Trochu jsme se na Italy zlobili, že si přivlastňují „našeho“ blahoslaveného spolubratra - což to však neděláme také? Nepokládáme za „své“ svaté makedonské Byzantince Cyrila a Metoděje, jednoho pohřbeného v Římě a hrob druhého jsme na Moravě ztratili? Nevyhnali jsme svého biskupa Vojtěcha ze země a neuloupili pak jeho tělo Polákům, kteří si ho dodnes váží, zatímco my jsme mu dlužni i slušný hrob?                         A nepřisvojujeme si „pražské“ františkánské mučedníky pocházející ze všech koutů Evropy? Ostatně, jak říká už Pavel, „už není Žid anebo Řek, ... všichni jsme jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28)...

Podle knihy: Bratr Oldřich, Čech z Furlánska,

Lidová demokracie, Praha 1962

zpracoval Radim Jáchym OFM