Dřímal, Ludvík OFS

Článek 16: Práci ať považují za dar a jakoby účast na stvoření, vykoupení a službě lidskému společenství.

 

 

 

 

Práce patří k náplni lidského života. Člověk má pracovat. Všeobecně vzato pracuje člověk rád. Někdy ovšem i nerad, protože práce může být nepříjemná, namáhavá a jinak obtížná. Avšak jako všechny stvořené věci, může se stát i práce člověku svodem – modlou, kterou člověk uctívá na úkor Boha.

 

 

Práce nesmí zatlačovat modlitbu. Na to vždy kladl důraz svatý otec František. Na druhé straně však řekl: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Sám, když se zrovna nemodlil nebo nehlásal Boží slovo, zaměstnával se užitečnou prací. Bratra, který se nestyděl jíst z práce ostatních, vyloučil z řádu.

 

 

Jaký je postoj terciáře k práci? Považuje ji za dar a – jakoby účast na Boží „práci“: stvoření, vykoupení a posvěcování. Práce může vytvářet hmotné a duchovní hodnoty, prodchnuta obětavou láskou může přikrývat hříchy, vykupovat člověka a konečně – posvěcovat jej službou bližním.

 

 

 

 

Otázky k zamyšlení:

 

 

1. Pracuji rád, nebo jen proto, že musím, a pro výdělek?

    

2. Vyhýbám se práci, která mně nevyhovuje a která „nenese“ a přenechávám ji druhým?

    

3. Dovedu přerušit práci, kterou mám rád a již bych rád ukončil – např. proto, že je neděle nebo čas k odchodu na bohoslužbu, čas k modlitbě?

    

4. Rozlišuji nutný odpočinek a lenost?

    

5. Neodmítám práci za ty, kteří pracovat nemohou, a učím radostně pracovat ty, za něž mám odpovědnost (jako vychovatel, rodič)?

    

 

 

Článek 17: Ve svých rodinách ať žijí františkánským duchem pokoje, věrnosti a úcty k životu, a tak ať se snaží vydávat svědectví o světě již obnoveném v Kristu. Zvláště manželé tím, že prožívají milosti plynoucí z manželství, ať jsou ve světě svědectvím o Kristově lásce vůči jeho církvi. Prostou a otevřenou křesťanskou výchovou, s citlivostí k povolání každého ze svých dětí ať je radostně uvádějí do své lidské a duchovní cesty.

 

 

 

 

Atmosféra františkánského pokoje v rodině je výsledkem stále oživované lásky mezi manžely, jejich naprosté věrnosti a jednoty v základních rysech, jako jsou víra, zbožnost, společná i osobní modlitba a účast na eucharistii, obapolný svobodný souhlas a přijetí i více dětí, není-li vážných zábran, jejich pečlivá a svědomitá výchova, zejména zprostředkování poznání a lásky k Bohu.

 

 

Zvláště v rodině františkánského terciáře by měla padnout nedůvěra k hierarchické struktuře, která vybízí muže milovat svou ženu, jako Kristus miluje svou církev – až do sebezmaření, a ženu vybízí k oddanosti a úctě vůči svému muži, stejně jako ji má církev vůči Kristu. Terciářští manželé nepodceňují milost a spolupracují s milostí, která plyne ze svátosti manželství jak pro intimní život, tak pro život v rodinném společenství a pro výchovu dětí.

 

 

Právě duch svatého otce Františka vnáší do výchovy prostotu a otevřenost. Kde jinde než zde by měla být citlivost a bdělost pro povolání dětí ať k duchovnímu stavu či k manželství.

 

 

Solidární zázemí by měla rodina vytvářet i dětem dospělým, pokud si to přejí a nebo to potřebují.

 

 

 

 

Otázky k zamyšlení:

 

 

1. Jaké je naše rodinné ovzduší? Radostné? Stísněné?

    

2. Spolupracujeme se stavovskou milostí svátostného manželství?

    

3. Nebojíme se početnější rodiny?

    

4. Vedeme své děti k Bohu osobním životem i slovem?

    

5. Jaký je náš vztah k dětem? Bereme je vážně, důvěřují nám, přijímají naše rady, rozkazy?

    

 

 

Článek 18: Nadto ať mají úctu k ostatním tvorům, živým i neživým, kteří „jsou obrazem Nejvyššího“, a snaží se přejít od pokušení zneužívat je k františkánskému pojetí všeobecného bratrství.

 

 

 

 

Snad v žádné jiné řeholi není tak výslovně zdůrazněna úcta ke všem tvorům jako právě v terciářské. K tvorům živým i neživým. Proč taková úcta? Protože „nesou v sobě znamení Nejvyššího“. Od útvarů makrokosmu až po nejmenší atom prachu, od brontosaurů a obrovitých mořských netvorů až po viry a bakterie, všechno manifestuje všemohoucnost a svrchovanost Boha Stvořitele. Žádný z těchto tvorů však nevládne člověku. Naopak: člověku dal Bůh jiné tvory, živé i neživé, k užitku a službě, protože jen jej obdařil rozumem a vůlí. Člověk, žel, zneužívá jak těchto darů, tak také ostatního tvorstva proti vůli Boží, pro sebe.

 

 

     Svatý otec František to ví, bolí ho to, a proto razí jinou cestu. Velebí Boha za všechny pozemské tvory, oslavuje ho, vzpomíná v písni, kterou sám složil, všechno stvoření, bez něhož se člověk vůbec neobejde. A nazývá je bratry a sestrami, nevyjímaje ani tělesnou smrt. Proto také byl svatý otec František prohlášen církví za patrona ochránců přírody.

 

 

 

 

Otázky k zamyšlení:

 

 

1. Chovám náležitou úctu k tvorům živým i neživým? Jak se to projevuje?

    

2. Uvědomuji si, že stejně jako já, vyšli z rukou Nejvyššího?

    

3. Shoduje se moje užívání tvorů s úmyslem Stvořitele?

    

4. Jaký je můj cit ke zvířatům, věcem? Nejsem k nim lhostejný, snad i hrubý?

    

5. Co konkrétně udělám, abych zlepšil svůj dosavadní vztah ke všemu stvoření a tak se stal reprezentantem františkánského pojetí všeobecného bratrství?

    

 

 

Článek 19: Ať jsou šiřiteli míru (pokoje) a pamatují, že je mír (pokoj) třeba neúnavně budovat. Ať tedy dialogem hledají cesty k jednotě a bratrské shodě s důvěrou, že v každém člověku je přítomen božský zárodek a že láska a odpuštění mají přetvářející moc. Jakožto poslové dokonalé radosti ať se za všech okolností snaží přinášet druhým radost a naději. A protože jsou vštípeni do Kristova zmrtvýchvstání, které dává pravý význam sestře smrti, ať konečné setkání s Otcem očekávají s jasnou myslí.

 

 

 

 

Františkáni pozdravují sebe i jiné slovy: „Pokoj a dobro“  nebo původnějším pozdravem „Pán ti uděl ze svého pokoje“. Chtějí být nositeli pokoje. Je to náročný a zavazující titul. Zahrnuje v sobě především vytrvalé úsilí o pokoj ve vlastní duši, v osobním životě, v rodině a nejbližším okolí a teprve potom je možno se pokoušet o úspěšné přinášení pokoje tam, kde zjevně není. Cest je více: modlitba, hledání jednoty, dialog, dohoda, pomoc…

 

 

Tento článek řehole nám připomíná jeden důležitý faktor, s nímž máme počítat: Člověk touží po pokoji. Má v sobě „božský zárodek pokoje“. Tento zárodek disponuje „přetvářející silou lásky a odpuštění“. Je jen potřeba poskytnout zárodku příznivé podmínky k vývoji.

 

 

Ke stavu pokoje náleží radostnost. Je známkou jeho opravdovosti. Za všech okolností uvolňuje stísněnou náladu, probouzí naději. I tu poslední a největší, nezničitelnou naději – ve vzkříšení.

 

 

Naděje ve vzkříšení, ba jistota vzkříšení vede svatého otce Františka, aby tělesnou smrt oslovoval jako sestru. Pochopil totiž její význam. Sekulární františkán, smýšlející jako on, se může díky smrti těšit na setkání s Pánem.

 

 

 

 

Otázky k zamyšlení:

 

 

1. Je moje existence zřetelně poznamenána františkánským pokojem?

    

2. Nepodceňuji péči o pokoj doma, mezi lidmi?

    

3. Pomáhám rozvaděným ke smíru?

    

4. Probouzím v lidech (zvláště v nemocných) radost a naději?

    

5. Bojím se smrti, častěji o ní přemýšlím bez nějakého závěru, nebo se disponuji přijmout ji jako nezbytnou bránu do věčnosti?

    

 

 

Ludvík Dřímal OFS