Corriveau, John OFMCap.

(Volné pokračování listu kap. gen. ministra [POUTNÍK 10-11/2003]

Život zasvěcený pokorné službě

3.1    Sérií epizod o střetech mezi Ježíšem a zákoníky s farizeji vytváří 12. kapitola Matoušova evangelia ostrý kontrast mezi Ježíšovým mesiánským posláním a modelem náboženské autority v Izraeli, která byla založena na moci. V polovině kapitoly Matouš vkládá Ježíši do úst slova Deutero-Izaiáše: „Toto je můj služebník, kterého jsem si vyvolil … v jeho jménu budou národy doufat“ (Mt 12,18.21). Matouš staví model změny uskutečněné pokornou službou proti modelu změny uskutečněné vnucenou mocí. Janovo evangelium tento model doplňuje slovy: „Ježíš … začal umývat učedníkům nohy“ (Jan 13,5). Slovní přestřelka, kterou měl Ježíš s Petrem, dává pochopit, že tu jde o něco více než jen o symbolický úkon. Je to úkon, který má výkupnou hodnotu: „Nohy mi umývat nebudeš! … Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl!“ (Jan 13,8). Vykoupení vtrhuje do světa a je uskutečňováno ve světě prostřednictvím pokorné služby.

3.2    Snad žádný jiný obraz Ježíše nenaplnil Františka větším nadšením než obraz Mistra, který umývá nohy svým učedníkům. Užívá tento obraz jako vzor pro autoritu a službu ve svém bratrském společenství: „A nikdo ať se nenazývá »převor« (tj. přednější), ale zcela prostě ať se všichni nazývají menšími bratry. A jeden druhému ať umývá nohy“ (NepŘeh VI,3; FF 23). „Ti, kdo jsou ustanoveni nad ostatními, ať se tím představenstvím chlubí tak, jako kdyby byli určeni ke službě umývání nohou bratřím. A o co více se znepokojují, když jim bylo odňato představenství, než kdyby jim byla odňata služba umývání nohou, tím více si střádají do měšce k záhubě své duše“ (Nap IV,2-3; FF 152). Soucítění vyjádřené pokornou službou obsahuje v sobě přetvářející moc Kristova kříže.

Ztotožnění s vyhnanými na okraj společnosti mocných našich dní

4.1    „(Maria) porodila svého prvorozeného syna a … položila ho do krmelce, protože v útulku pro pocestné pro ně nebylo místo“ (Lk 2,7). Od svého narození v poníženosti stáje až po umírání jako vyvrhel na kříži Ježíš žil jako jeden z těch, pro které ve světě „není místa“. Na počátku jeho veřejného působení „vedl Duch Ježíše na poušť“ (Lk 4, 1). V tomto vnitřním boji rozlišování vedl Duch Ježíše k tomu, aby rozhodně odmítl službu založenou na moci a bohatství (srov. Lk 4,1-12). Krátce poté vystoupil na veřejnost v Nazaretu, kde ohlásil své poslání: „Duch Páně … mě posvětil pomazáním a poslal mne ohlásit radostnou zvěst chudým … vyhlásit vězňům propuštění“ (Lk 14,21). V podobenstvích vyhlašuje Ježíš obyvatelům svého nového království: „Jdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem žebráky a mrzáky, slepé a chromé!“ (Lk 14,21). Jeho poslání jej přivedlo ke všem těm, pro které nebylo místa v společnosti mocných jeho doby. Ve 12. kapitole Janova evangelia se Ježíš identifikuje s touto společností chudých a ponížených. Když Jidáš v Betánii vznáší výčitky, že se Ježíš nechal pomazat vonným olejem, který by se dal výhodně prodat a peníze dát chudým, Ježíš mu naznačuje, že také on je chudý a Maria ho pomazala vonným olejem k jeho smrti jako chudého a vyhnaného na okraj společnosti (srov. Jan 12,1-7).

4.2    Tak jako před ním Ježíše, tak i Františka „Duch vyvedl na poušť“ (Lk 4,1). Stalo se to během dlouhých měsíců jeho zkušenosti obrácení, když žil mezi malomocnými, kteří byli vyvrženi ze společnosti své doby. Toto byla jeho poušť. Výsledek jeho rozlišování se stal zřejmý při střetu před assiským biskupem. František se v té chvíli definitivně rozešel s určitým stylem života a existence. Udělal »skok dolů« na společenském žebříčku. Viditelně a veřejně opustil své sociální postavení. Takové rozhodnutí bylo inspirováno Ježíšem: „A ať pamatují na to, že náš Pán Ježíš Kristus … byl chudý a cizinec a žil z almužen on sám i blahoslavená Panna a jeho učedníci“ (NepŘeh IX,4-5; FF 31). Od této chvíle se František identifikoval před světem s těmi, „pro které není místa“ ve společnosti mocných jeho doby. A trval na tom, že tento postoj musí na sebe vzít i všichni jeho budoucí bratři: „A mají se radovat, když pobývají mezi nízko postavenými a opovrhovanými lidmi, mezi chudými a slabými, nemocnými a malomocnými a mezi žebráky u cest“ (NepŘeh IX,3; FF 30). Jestliže se František rozhodl žít v evangelní chudobě, pak se tím spíše než pro asketickou čistotu rozhodoval pro přijetí určitých sociálních poměrů. Když povzbuzuje své bratry, aby zachovávali jednoduchost v oblékání, doplňuje Ježíšův postřeh: „Ti, kdo nosí skvělé šaty a žijí v přepychu a kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích“ (NepŘeh II,14; FF 8).

Všichni měli z něho strach, … nevěřili, že i on je učedník (Sk 9,26)

5.1    Duch svatý jako pouto jednoty mezi Otcem a Synem nás vede k vytváření vztahů. Duch svatý uvedl stvoření do vztahu s nejsv. Trojicí: „Země byla pustá a prázdná … a duch Boží se vznášel nad vodami“ (Gn 1,2). „Bůh … vdechl do jeho nozder dech života a člověk se stal živou bytostí“ (Gn 2,7). Duch svatý vytvořil toto zvláštní rodinné pouto mezi lidstvem a nejsv. Trojicí při Ježíšově Vtělení: „Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní. Ten, který se z tebe narodí, bude nazýván Synem Božím“ (Lk 1,35). Duch svatý tedy určil Ježíšovo poslání. Na počátku jeho veřejného působení při Janově křtu v Jordánu „sestoupil na něj Duch svatý v tělesné podobě, jako holubice“ (Lk 3,22). Bylo to právě poslušnost Duchu svatému, která Ježíše vedla k odmítnutí služby založené na moci a bohatství a k tomu, že od počátku přijal na sebe život v poníženosti, který ho přivedl až na kříž. A je to právě poslušnost témuž Duchu svatému, která i nás vede k tomu, že se stáváme Ježíšovými učedníky a přijímáme život v poníženosti (pokoře) podle vzoru Ježíšova.

5.2    Duch svatý jako pouto jednoty mezi Otcem a Synem je »generálním ministrem Řádu«. „Poslušnost z lásky je vlastní známkou našeho bratrstva. Jí si bratři vzájemně slouží“ (Konst. 142,2). To nás vede ke společenství. „Buďme učenliví k Duchu svatému a v bratrském společenství života hledejme a naplňujme Boží vůli v každé události a v každé činnosti“ (Konst. 155,3). »Poslušnost z lásky« usiluje vytvářet svobodné společenství bratří, ve kterém nikdo druhého neovládá, ani nikomu nic (podstatného) nechybí.

5.3    »Poslušnost z lásky« vytváří společenství bratří (a sester), ve kterém není přítomna panovačnost. Je zajímavé podívat se, jaké jsou podle kapucínských Konstitucí prameny autority v Řádu. Prvním a primárním zdrojem autority je služba: „Kristus nepřišel proto, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil; aby to ukázal, umyl apoštolům nohy. … Proto ministři … ať slouží ostatním bratřím“ (Konst. 156,1-2). Druhým pramenem autority je souhlasnost života. Ministři musí sami dělat to, o čem káží: „Ministři ať v lásce vedou svá bratrská společenství a jsou jim skutečnými vzory“ (Konst. 157,1). Třetím zdrojem autority je představenému jeho schopnost naslouchat bratřím a vést s nimi dialog: „V evangelním duchu ať (ministři)  ochotně vedou dialog s bratřími … a ať přijímají jejich rady“ (Konst. 157,4). A konečně, když se všechny ostatní prostředky ukáží jako nedostatečné, nachází ministr autoritu ve svém úřadu: „Ministři mají právo, z moci úřadu, učinit konečné rozhodnutí“ (Konst. 157,4).

5.4    »Poslušnost z lásky« vytváří společenství bratří (a sester), ve kterém nikomu nic (podstatného) nechybí. Svatý Bonaventura užívá termínu »circumincessio« pro popis tohoto rozměru společenství s nejsv. Trojicí. Tento pojem označuje nevýslovně důvěrnou blízkost života v nejsv. Trojici. Božské osoby se „pohybují jedna ve druhé“ ve společenství lásky. řecký výraz »perichòresis« (περιχωρήσις) je snad ještě odvážnější v tom smyslu, že vytváří představu tance jednoho kolem druhého v jakési božské choreografii. »Poslušnost z lásky« usiluje vytvořit mezi bratry (a sestrami) tuto vzájemnou ohleduplnou spolupráci v užívání darů, pro službu bratrskému společenství, církvi a světu. „Kdokoli závidí svému bratrovi nějaké dobro, které Pán v něm mluví a koná, dopouští se hříchu rouhání, protože závidí samotnému Nejvyššímu, jenž mluví a koná každé dobro“ (Nap VIII,1; FF 157). „Blahoslavený je ten služebník, který se nechlubí více dobrem, které Pán říká a koná skrze něho, než tím, co říká a koná skrze jiného“ (Nap XVII,1; FF 166). „Blahoslavený je ten řeholník, který nemá radost a potěšení v ničem jiném než v nejsvětějších výrocích a skutcích Páně a skrze ně přivádí lidi radostně a vesele k Boží lásce“ (Nap XX,1-2; FF 169). V jednom letničním kázání sv. Antonín prohlašuje, že Duch svatý sestoupil na apoštoly a na učedníky v podobě oddělených ohnivých jazyků. Sv. Antonín poznamenává, že ve společenství prvotní církve se tyto ohnivé jazyky spojily a vytvořily jediný proud ohně, který zaplavil celý svět. Když jsem rozjímal nad touto řečí, vzpomněl jsem si na světlušky, které je možné vidět během teplých letních nocí. Svatojánské mušky svítí ve tmě. Duch svatý i nadále sestupuje na nás v podobě oddělených ohnivých jazyků a udílí nám mnohotvárnost darů. Často se stává, že tak jako světlušky v letních nocích, tak i tyto dary zazáří jen na krátkou dobu a pak stejně tak rychle i zmizí. »Poslušnost z lásky« předpokládá spolupráci s dary celého bratrského společenství. Když »poslušnost z lásky« nasměruje dary fraternity k růstu společenství, dochází k tomu, že tyto dary se spojí a vytvoří jediný »ohnivý proud«, který nese evangelní pravdu do světa.

5.5    V této souvislosti považuji za vhodné se zmínit o místní kapitule. Místní kapitula se stala součástí kapucínské kultury teprve v době po II. vatikánském koncilu. Důvodem bylo nové přivlastnění bratrského charismatu v ovzduší komunitní eklesiologie II. Vatikánu: „Rozvíjejme vzájemný dialog, s důvěrou si sdělujme své zkušenosti a projevujme své potřeby. Dále ať všechny proniká duch bratrského pochopení a upřímně si važme jeden druhého“ (Konst. 84,2). Fraternita chápaná jako společenství nemůže existovat bez dialogu a vzájemné úcty. Na druhé straně však místní kapitula není výkonem přímé demokracie, ale naopak nejvyšším výrazem poslušnosti! „Na ní se dobře vyjadřuje poslušnost z lásky, která charakterizuje naše bratrské společenství“ (Konst. 84,2 - doplňky z r. 2000). »Poslušnost z lásky« nás vede k tomu, že nasloucháme jedni druhým a v lásce si navzájem sloužíme: Na místní kapitule „bratři slouží jeden druhému, povzbuzuje se tvořivost všech a dary každého jednotlivce se stávají prospěchem pro všechny“ (Konst.  84,2 – doplňky z r. 2000).

         Když jsem rozjímal nad místní kapitulou, stalo se, že jsem četl tato slova ze Skutků apoštolských: „Když přišel (Pavel) do Jeruzaléma, pokoušel se navázat styk s učedníky, ale všichni se ho báli. Nemohli uvěřit, že on je učedníkem“ (Sk 9,26). Ještě tři roky po svém obrácení Pavel probouzel strach v jeruzalémské komunitě. Pavel již nezatýkal křesťany, avšak oni se ještě báli panovačné moci v něm. Byl zde strach, že Pavel jen nahradil jednu ideologii druhou. „Nemohli uvěřit, že on je učedníkem.“ Aby si získal důvěru Jeruzalémské církevní obce, musel Pavel ukázat, že také on je podřízen poslušnosti! Kolik místních kapitul skončí nezdarem, protože jeden nebo více bratří přijdou s celým seznamem podmínek a požadavků s úmyslem diktovat svou vůli bratřím, místo aby jim naslouchali a prokázali, že si jich váží? Jak se to dělá, aby se přešlo od nedůvěry k důvěře? Na životě sv. Pavla vidíme, že je to obtížná cesta. Důvěru není možno pěstovat přímo. Důvěra roste mezi bratry, když mají úctu jeden ke druhému. Taková úcta je základem důvěry a »poslušnosti z lásky«. Jestliže se bratři necvičí ve vzájemné úctě, důvěra neporoste. Atmosféra místní kapituly je vynikajícím indikátorem ducha minority v bratrském společenství. „Ať žádní bratři nemají moc nebo vládu (dominium), zvláště ne mezi sebou“ (NepŘeh V,12; FF 19).

br. John Corriveau OFMCap.

generální ministr

(pokračování)