Postní a velikonoční exodus

Bini, Giacomo OFM

Postní pouť, která nás vede k velikonoční smrti a vzkříšení, je výjimečnou dobou pro obrácení a osvobození se: je dobou exodu, návratu k Otci skrze očištění od každé viny a modloslužby.

Pán Ježíš ještě znovu prochází kolem a volá každého z nás, abychom ho následovali. Nepřipouští otálení a především nepřijímá, aby si někdo jinak vykládal jeho slova: „Jdi, prodej všechno, co máš, dej chudým, … pak přijď a následuj mě (Mt 19,21). Na této cestě za Ním zakoušíme na jedné straně slavnost z Kány, přátelství a rodinnou atmosféru z Betánie, potěšující setkání, znamení budící nadšení, zázraky rozmnožení chlebů… Ale na druhé straně také neodvolatelné rozhodnutí „jít vzhůru do Jeruzaléma“ (viz Lk 9,51), nepochopení, pronásledování, odmítnutí a každý druh odporu.

Pro náš pozemský život je typická tato spletitost: musíme žít ve společnosti dobra i zla. Uvěřit a přijmout Ježíšovo povolání. To, že jsme uvěřili, nás nezbavuje nutnosti vypořádat se s tolika podobami zkoušek, které vedou - anebo dříve či později povedou – k bezmocnosti Kalvárie. „Kristus prožívá agonii až do konce světa“ (B. Pascal): jedná se o agonii boje, který trvá v životě věrných služebníků na této zemi. Chceme-li být Kristovi, musíme si osvojit jeho smýšlení (viz Fil 2,5), chtít vzít na sebe tyto kříže a neutíkat, nerozprchnout se jako učedníci, protože z těchto porážek se zrodí vítězství.

Následovat Pána Ježíše znamená zcela a od základů přilnout k jeho osobě, nechat se od něho proměnit: není nám dovoleno vybírat si, co se nám líbí, co je nám příjemné, a vylučovat to, co je namáhavé; to by znamenalo zredukovat Dobrou zprávu na konzumní dobro, které uspokojuje momentální náboženské potřeby. Pravá víra jde však mnohem dál, než jsou tyto osobní zájmy, tato zbožnost „střižená“ na míru.

„A my jsme doufali…,“ říkají dva smutní a zklamaní učedníci z Emauz, zatímco se vzdalují od Jeruzaléma (viz Lk 24,21). Také nás se dotýká tento problém naděje podrobené zkoušce: potřebujeme naději, která by ozářila celou naši existenci, která by nám dovolila přijmout Ježíše zázraků i kříže, potřebujeme radikálnější solidaritu, umíněnost lásky také tehdy, když se zdá, že síly zla převládají a že každý náš podnik se hroutí. Doufat neznamená zaručení úspěchu a zdaru ani odstranění každé zkoušky či pokušení: doufat, máme-li na mysli Ježíšovu paschu, znamená trvale rozšiřovat obzory naší existence, našeho života, a uvědomovat si, že navzdory temnotě nás předchází Bůh, je před námi a čeká na nás.

„Až budu vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32): kříž je tlukoucí srdce a síla naší víry, naší naděje a našeho společenství. Při naslouchání úderům tohoto srdce se učme milovat mnohem víc, než kolik můžeme čekat zpět, než je hledání vlastních zájmů; z krve, jež prýští z tohoto srdce, se učíme odpouštět i na vrcholu utrpení. Právě kříž, „strom života“, nám říká: „Smrt není posledním slovem, ale jen předposledním.“ Pán Ježíš, který nás předešel, když nás povolal, abychom ho následovali, jde ještě před námi do Galileje (viz Mk 16,7): On, Vzkříšený, vítěz nad nenávistí a smrtí. Jestliže se kříž z jedné strany jeví jako konec každé naděje, z druhé strany je jejím nejpevnějším základem.

Jako Marii, věrné učednici i u paty kříže, je svěřen Jan (viz Jan 19,26) a v něm celé lidstvo, tak také od nás se žádá odvaha přijmout k sobě, jako milující matky, všechny zbloudilé, opuštěné, rozptýlené, abychom je shromáždili v jeho lásce, se stejnou vroucností a oddaností vůči Ježíšovi.

Postní a velikonoční exodus ať pomůže každému z nás očistit svou víru a žít ji v její plnosti; vidět v kříži ne pohoršení vedoucí k rozprchnutí, ale základ našeho společenství s Bohem a mezi námi; dívat se na něj jako na samotné srdce naší existence.

Pán pokoje, získaného za vysokou cenu, ať učiní každého z nás člověkem vroucně milujícím smíření a společenství.

Giacomo Bini OFM