Jarolímková, Jaroslava Ludmila

Kdybys nebyl…

Jak nás učí každá doba, někdy v  novinách,

v pokroku a světle vědy žili bychom v tmách,

byli bychom bludní plavci na ledových krách.

Bez výčitek žít by mohl zločinec i vrah.

K čemu byl by lidských duší ku výšinám vzmach?

Po spravedlnosti, dobru, k čemu tolik snah?

O vše, co zde člověk získá, stále míti strach?

I to srdce plné lásky jednou ztichne – ach!

Zhynou i ti, jimž jsme žili kdysi v vzpomínkách.

Beznadějně navěky se rozpadnouti v prach?

Tebe, zřídlo blaha, minout, nevkročit v Tvůj práh?

 

 

 

 

 

…ale Ty jsi!

Vždyť mne o tom ujišťuje rozumu i srdce hlas.

Tebe, svého Tvůrce hlásá celý vesmír kolem nás,

v každém broučku, kvítku, hvězdě odraz je Tvých věčných krás.

K čemu zoufat v utrpení, když Ty jako pevná hráz

nad námi bdíš, bez Tvé vůle nespadne nám z hlavy vlas.

Nejsme dáni náhodě a slepým živlům na pospas.

Každá práce, každá snaha vydá jednou plodný klas.

Když nám hoří v srdci víra, slyšíme Tvůj sladký hlas,

jímž jak žence po lopotě k svému stolu voláš nás

tam, kde září věčné štěstí a Tvé lásky stálý jas.

 

 

 

                                   Jaroslava Ludmila Jarolímková