Mlčoch, Lubomír OFS

V tomto měsíci zasvěceném Panně Marii Léta Páně 2004 se připojujeme k Evropské unii. Je tomu tak po vášnivých debatách a kalkulacích pro a proti a po lidovém hlasování. Ačkoliv jde o historický okamžik, o kterém jsme nemohli ještě před nějakými 15 lety ani snít, poměrně značná a zejména vlivná část české veřejnosti tento krok hodnotí jako „poznanou nutnost“, vůči níž není alternativa. Dávali by přednost „neomezené suverenitě“, v debatách Centra pro politiku a ekonomiku - založeného mým generačním druhem a ekonomem a dnes hlavou našeho státu Václavem Klausem - se vyskytly i tak kuriózní návrhy, jako stát se „dalším státem USA“ (konečně Havajské ostrovy jsou také dost daleko od Severoamerického kontinentu?) či vize jakéhosi „Českého Švýcarska“,  a to nikoli ve smyslu naší známé chráněné krajinné oblasti, ale jako konečně suverénní malé země ve středu Evropy, která se ale s nikým nespojuje a která nemusí poslouchat diktát protektorů z Bruselu... Objevil se i termín „Evropanská tyranie“ od jednoho českého filosofa, ačkoli pojem „tyran“ má od antiky docela jasný politický smysl: nebo snad „vražda na Romanu Prodim není zločinem?“

    Toto mé malé zamyšlení na okraj našeho čerstvého členství v EU není vedeno záměrem rozebírat, proč mezi námi Čechy je tolik nedůvěry, strachu, ba i animozity a zášti vůči našim sousedům, ani otázce, proč ani my nejsme našimi sousedy příliš milováni... Je to otázka pro historiky, sociology a teology, psychology, ba možná i pro psychiatry (a Petr Příhoda zrovna této otázce rozumí zřejmě lépe než jiní). Chci se potřetí vrátit k mému studijnímu pobytu ve Fribourgu a vyslovit pár postřehů o onom zvláštním švýcarském izolacionismu, který přitom nemá ve svém psychologickém základu žádné nepřiznané viny a nevypořádané zločiny se sousedními státy. Nebo že by také...?   

     Švýcaři se opakovaně vyslovovali k otázce připojení se k EU a vždy tuto variantu zamítli. Jako občané jsou přitom velice vyspělí a odpovědní, jejich kantonální politický systém je postaven skutečně na principu subsidiarity a jejich demokracie má dokonce rysy „přímé“ demokracie, tedy o řadě otázek - i méně závažných než vstup do EU - rozhodují nikoli zastupitelé - politici, ale referenda, všelidové hlasování, a to za vysoké účasti občanů. V roce 2000 – tedy ve stejné době, kdy naši biskupové vydali list k sociálním otázkám „Pokoj a dobro“ - vyšla současně v Bernu a ve Fribourgu (jako centrech protestantismu a katolicismu) „Ekumenická konzultace k sociální a ekonomické budoucnosti Švýcarska“ s hlavním titulem  JAKOU BUDOUCNOST CHCEME MÍT? Dokument byl sondou do hodnot, které mají věřící občané na srdci, a pokusem o zmapování cest do budoucnosti, které si přejí. Ještě téhož roku následoval díl II, tedy jakýsi programový dokument - opět ekumenický - „Společně do budoucnosti“ (září 2000). Ačkoli tento dokument obsahuje i kapitolku o mezinárodních souvislostech, ono „společné“ v budoucnosti je míněno přece jen v omezeném národním zájmu... Společná budoucnost švýcarských občanů - věřících i ateistů - protestantů i katolíků - německy, francouzsky i italsky mluvících, ba snad i přijatých či trpěných přistěhovalců do země – ale už nic víc. Oba dokumenty sice staví morální otazníky nad některými problematickými principy švýcarské ekonomiky, které jsou současně zdroji a pilíři prosperity země (bankovní tajemství, zákony o investičních společnostech umožňujících daňové úniky v zemích původu), ale v zásadě je církve obhajují i do budoucnosti. Solidarita bohatého národa je silná – ale je to solidarita v dobrém?   

    Izolacionistické tendence Švýcarska mají jistě svůj původ v historii země, podobně jako naše české strachy a animozity. Je pravda, že v době, kdy se jiné středo-evropské národy (včetně nás) vydaly na nebezpečnou cestu nacionalismu, tři švýcarské jazykové a kulturní entity se naopak semkly v jeden „švýcarský národ“ a země nepoznala válku více než 150 let. Německy mluvící Švýcaři neměli žádné pokušení „připojit se k Říši“, zatímco Němci a Francouzi si v obou světových válkách způsobili nesmírná utrpení, ve švýcarských kantonech, městech a dokonce jazykově odlišných ulicích si švýcarští občané dále žili v pokoji a vzájemném respektu. Tato skutečnost je pro Čecha mé generace zkušeností, kterou u nás už nemáme, protože jsme německou otázku po válce „definitivně vyřešili“ – k našemu dobru?  Naše dnešní tendence k izolacionismu jsou tedy odlišného původu než švýcarské: oni se kdysi vydělili z okolního světa nacionální nelásky a nenávisti (a teď si na tomto vydělení zakládají - a mají proč - ono hájemství klidu a míru jim přineslo a přináší do země velké peníze). My se naopak pokusili nacionální nelásku a nenávist vyřešit „jednou provždy“ – vyvržením našich německy mluvících ze země ven ( a máme pro to silné omluvné důvody: vždyť se dopustili zrady - vlasti-zrady - tím, že chtěli k Říši)… Nyní, v rozšířené sjednocené Evropě se ale ukazuje, že kýžená definitivnost řešení je (bude) jen zdánlivá: v nadnárodním celku se budeme muset se svými evropskými německy mluvícími spolu-občany znovu učit srovnávat, s nimi vycházet, je respektovat – a snad dokonce učit se mít je rádi jako bratry. A na to všechno jsme dosud málo připraveni  - proto se uchylujeme k extremismu... 

    Ale vraťme se k těm dvěma švýcarským sociálním listům. Sonda do hodnot věřících přinesla asi 1000 odpovědí nejrůznějšího druhu a charakteru. Děti malovaly obrázky, starší fotografovali či natáčeli video-filmy, studenti psali diplomní práce, ve farnostech a sborech vznikaly pracovní skupinky k tomuto zamyšlení, odpovídali četní jednotlivci. úvahy o budoucnosti měly někdy jen pár řádek, jindy šlo až o stostránkové eseje a pojednání. Trošku se mi v těch vizích ztrácelo vědomí, že o naší budoucnosti nerozhodujeme (jen) my sami, ale že pánem našich dějin je Pán. On k tomu sváděl už název dokumentu - jakou budoucnost chceme my lidé? - nešlo o příznačné „podřeknutí se“?

    Podle obou dokumentů i v bohatém Švýcarsku převažují negativa důsledků ekonomických změn, je pociťován rostoucí tlak peněz a chudoba pomaloučku získává na síle. Země má podobné demografické problémy jako my, mladé rodiny s dětmi jsou v obtížné sociální situaci. Otázka potratů je vážná i tady. I pro autory dokumentů je těžko pochopitelné, jak mohlo dojít k tak vysoké nerovnoměrnosti v rozdělování bohatství: 3 % populace vlastní polovinu národního bohatství (a 97 % polovinu druhou). Celková životní úroveň je vysoká, nezaměstnanost jen asi 3% (tedy 1/3 nezaměstnanosti naší), bohatství stále ještě „prokapává“ od bohatých i k těm chudým. Majetky těch horních sta tisíc přesahují veškeré lidské pomyšlení a z hlediska toho, co člověk na této zemi může potřebovat i při té nejbujnější fantazii, je lidský život příliš krátký, aby nahromaděný kapitál mohli osobně k něčemu potřebovat – růst jejich bohatství se stal už dávno iracionálním. Přesto i bohaté Švýcarsko trápí deficity veřejných rozpočtů a růst státního dluhu, a nikdo prý nezná východisko - všechny navrhované cesty ke zmenšení zadlužení by prý mohly – pro většinu - situaci ještě ztížit. Nejpřekvapivější je vážnost společenského problému sebevražednosti, v této malé bohaté zemi v srdci Evropy dobrovolně odejde ze světa kolem 6 tisíc lidí ročně, z toho většina mladých. Sebevražednost je zde cca 4x vyšší než v České republice. Pocit šťastného a naplněného života tedy s bohatstvím v ekonomickém slova smyslu souvisí málo, je jen smutné, když za toto poznání je nutné platit až takovou cenu... 

    Přitom pokušení bohatých bohatnout ještě více se tím neumenšuje.V době našeho pobytu ve Švýcarsku se podle denního tisku konalo zasedání jedné protestantské neziskové organizace, která se zabývá sledováním praktik švýcarských nadnárodních společností v rozvojovém světě. Tato „neziskovka“ má jen tisícovku individuálních členů, z jejichž příspěvků financuje tuto veřejnou kontrolu byznysu - je proto nezávislá jak na státu, tak na velkém kapitálu. Tisk s uznáním připomínal velkou morální autoritu těchto „dobrovolníků“: před několika lety vynesli na „světlo Boží“, že bohaté švýcarské farmaceutické firmy vyvážejí do Afriky léky a pesticidy, jejichž užití je v Evropě již zakázané pro nežádoucí druhotné zdravotní následky, ba dokonce „léky“ zcela neškodné, ale také bez jakéhokoliv vlivu na zlepšení stavu nemocných. Po veřejné aféře byly koncerny s těmito praktikami nuceny ustat a snad i zaplatily jakési odškodné těm nejchudším zemím jako „odpustky“...        

     Pověst země politické a ekonomické stability, důvěra, že v této zemi se válčit nebude, a zejména striktní chápání bankovního tajemství láká do Švýcarska již více než století cizí kapitál. I z našeho tisku je známo, že teprve před několika lety byla otevřena morálně závažná otázka existence „mrtvých účtů“ ve švýcarských bankách, jejichž židovští majitelé nepřežili holocaust. Ve stejné době si však ve Švýcarsku ukládali peníze i nacističtí pohlaváři, kteří si nebyli tak úplně jisti svou „tisíciletou říší“. Ve Švýcarsku kdysi Vladimír Iljič Uljanov-Lenin připravoval bolševickou revoluci. Dnes končí ve Švýcarsku tzv. „špinavé peníze“ z celého světa, mj. vytunelované a ulité obrovské majetky z ruské „privatizace“.         

   „Rusko a Evropa“ - titul knihy T. G. Masaryka - je z češtiny stále ještě překládán do západních jazyků a je pro odborníky pramenem porozumění světu odlišné kultury a tradic. Dnes už však má větší intelektuální vliv kniha jiného světově významného Čecha, Tomáše kardinála Špidlíka (Idée russe - Ruská myšlenka) a jeho další práce o spiritualitě křesťanského Východu. Rusko přichází do Evropy více cestami a jejich krajnostmi jsou kufry „špinavých peněz“ a  myšlenky duchovních otců pravoslavné církve. Tento článek zakončuji po právě vyslechnuté přednášce kardinála Špidlíka, otce Tomáše, „Duchovní jednota Evropské unie“. Vlastenecký sál Karolina přijal moravského rodáka, velkého Evropana a člověka se světovým vlivem mimořádně srdečně. Poselství o budování duchovních mostů – k nimž máme my Češi geopolitickou polohou v „srdci Evropy“ a naší slovanskou příslušností mimořádnou příležitost -  je velkou výzvou pro nás a pro příští generace. Mějme však na paměti, že v tak nesmírné ambici jsme již nejednou selhali. Slovanská vzájemnost se nám neosvědčila za carského Ruska, mosty s Východem chtěl budovat i náš president Beneš (kardinál Špidlík přednesl svou přednášku 24. února, tedy „nakanune“ výročí bolševického převratu u nás)... Zdeněk Nejedlý a část českých komunistů v padesátých letech minulého století chtěla sloučit slovanskou a „proletářskou“ solidaritu a založit naši budoucnost na heslu „Se Sovětským Svazem na věčné časy“.  Otázka dnes, po našich zkušenostech, zní: máme duchovně na to? Víme vůbec, že tyto mosty mají šanci tehdy a jen tehdy, budou-li stát na křesťanství?  

   Tedy alespoň pro nás křesťany by mělo být jasné: do Evropy patříme a do Evropy chceme, ale vede tam jen cesta přes „obnovený Velehrad“ - k dobru našemu a k dobru Evropy, jejích obou plic - západní i východní...Vlasteneckému sálu Karolina na čelní zdi vévodí velký portrét Presidenta Osvoboditele a Zakladatele, jeden z nejpůsobivějších. T. G. M. důstojně a jak se mi zdálo přísně naslouchal přednášce kardinála a jezuity Špidlíka a jeho heslo „Pryč od Říma“ se zdálo ztrácet na přesvědčivosti. Ba dokonce klíčilo poznání, že duchovní otcové pravoslavného Ruska by mohli zmalátnělé Evropě pomoci k obrození. Tomáš Špidlík silou své osobnosti, v níž se obdivuhodně snoubí racionální duch Západoevropana s moudrostí teologie srdce „starce“ z křesťanského Východu, dokázal oslovit i mnohé, kteří ve svém mládí chtěli věřit ideologii, v níž náboženství bylo jen „opiem lidstva“... Ale ještě téhož dne odpoledne v Centru pro ekonomiku a politiku – jen dvě stanice metra od Karolina - někteří účastníci semináře „Stát a církev“  nedávali najevo příliš velké pochopení pro společenskou roli církví u nás: náboženství – když už - je prý „soukromým statkem“... Náboženství jako druh byznysu (?), církev jako podnikatelský subjekt (?). Podle sebe soudím tebe - říká staré úsloví.         

    A na závěr - abych špetkou humoru odlehčil vážnost tématu, a – také abych argumentoval, že můj příspěvek patří do františkánského časopisu - jeden duchovní vtípek kardinála Špidlíka z jeho přednášky v Karolinu. Svého času se „vsadil“ s jedním ze svých ortodoxních řeckých duchovních přátel o láhev vína. Předmětem sázky bylo tvrzení otce Tomáše, že „spiritualitu srdce“ žili a vyznávali i západní duchovní otcové, a to i zakladatelé tak odlišných spiritualit, jako byl náš otec sv. František z Assisi a duchovní otec kardinála Špidlíka,  zakladatel jezuitského řádu, sv. Ignác z Loyoly. Toto své tvrzení doložil profesor Špidlík tak přesvědčivě - i pro ortodoxního Řeka - že sázku vyhrál, ba dokonce místo vína dostal láhev známého řeckého vinného destilátu Metaxa... A úplně na konec, ještě něco mi utkvělo z přednášky, jakou Karolinum nepamatuje, a je to přímo k názvu tohoto mého příspěvku: jen do pekla jde každý sám - do nebe můžeme jen společně s našimi bližními. Pokoj a dobro.

Lubomír Mlčoch OFS