Nosek, František OFS

V prvním čísle II. ročníku periodika „Sbírka přednášek pro katolické spolky a organizace“ ze dne 15. ledna 1921 byla otištěna přednáška dr. Františka Noska „Církev a stát“. Obsah přednášky, kterou otiskujeme po jazykové úpravě a mírně zkrácenou, je dodnes aktuální a je hodný zamyšlení.

Dostal jsem vážný úkol, abych dnes promluvil na téma církev a stát. Doufám, že se mi s pomocí Boží podaří prokázat, že nejen církev, ale i státy jsou články nadpřirozeného, Bohem daného řádu. S církevními otci věříme, že nad naším státem bdí dobrý génius, který náš lid dovede pod ochranou svatého Václava i ke slávě a lesku v tomto světě, bude-li plnit odkaz svých otců a zachovávat víru slovanských věrozvěstů, sv. Cyrila a Metoděje. Španělský filosof Diego Balmez kdysi řekl, že jsou někdy doby horší než násilný převrat. Povážlivým neštěstím je revoluce, která nepochází z okamžitého vášnivého vzrušení, ale je následkem dlouhodobého otravování veřejného i soukromého života.

 Dějiny Evropy za uplynulých čtyři sta let ukazují, že život je zatahován do pouličního bláta, že je rozrušováno lidské soukromí a rodinné svazky jsou úplně rozpoutávány – objevuje se něco nezdravého v lidské společnosti. Současná doba je následkem předchozího vývoje. Dobrota Boží očekává od katolíků, že se stanou obrodným kvasem v naší společnosti. Mimoděk musím myslet na antický Řím v době jeho úpadku. Dnes máme podobné doby. Například i některý tisk zanáší úpadek do našeho veřejného života.

Ale vraťme se k danému tématu. Člověku je přirozené žít ve společnosti. Veliký papež Lev XIII. prohlásil, že podle prozřetelnosti Boží je člověk členem společnosti rodinné i státní, poněvadž obě jsou přirozeného původu a jsou s to splnit všechny podmínky, jichž je zapotřebí k úplnému rozvoji jeho osobnosti po stránce hmotné i duchovní. To je názor křesťanský a katolický. Ale i významní antičtí filosofové, Aristoteles a Cicero, dospěli k podobnému náhledu. Vyskytly se ovšem filosofické názory, které popíraly přirozený základ státu. Tvrdí, že člověk je od přirozenosti dokonale svobodný a dobrý, rovný jeden druhému, a teprve stykem se společností se stává zlým a špatným. Je proto nutné, aby se jednotlivá svobodná individua této společnosti vzepřela, svrhla pouta, která jim společnost ukládá, a odstranila stát. To už je krajní anarchismus.

Jiní filosofové popřeli křesťanský vzor státu a dospěli ke konstrukci absolutistické myšlenky státní. Považují stát za něco nedotknutelného, co má účel sám v sobě, v čem jednotliví občané úplně mizí. Takový stát může absolutisticky nakládat nejen se jměním a svobodou, ale i se svědomím občanů.

Církev definuje přesně: stát, lidská společnost je plodem přirozeného lidského řádu. Původcem lidského řádu je Bůh svrchovaně moudrý a svrchovaně dobrotivý. Proto stát jsme povinni respektovat. Každý z nás je z vůle Boží povinen dát svému státu všechno, co mu patří. Ať už panovníci nebo prezidenti, jsou z milosti Boží nositeli moci. Musí však respektovat nezadatelná prává svých občanů. Ve státě nežijí otroci, ale občané, jejichž právo nesmí nikdo omezovat a jichž se beztrestně nikdo nesmí dotknout. Stručně to říká Dalman: „Občan, který si je vědom svého nadpřirozeného určení, všechno svému státu obětuje, jen to své nadpřirozené určení nikoli!“

V těchto pohnutých a vážných dobách je potřeba, abychom my katolíci promýšleli úlohu státu a náš vztah k němu.

Moderní stát, který je smýšlením pohanský, nechce mít vedle sebe žádné instituce ani jedince, kteří by neuznávali jeho svrchovanost a nenechali se ovlivňovat jeho absolutismem. Vůči občanům se takový stát proklamuje jako pán, který občanům dává právo dýchat, být, získat majetek - za předpokladu, že mu podřídí svůj způsob života i svoje svědomí.

A tady je úkol pro nás katolíky: každý z nás je ochoten dát státu všechno, jen ne své nadpřirozené určení. Budeme svůj stát bránit, věrně mu sloužit, vychovávat k této službě i svoje děti. Nemůžeme však dát naše věčné určení, na to nemá stát právo. Stát by měl vodit své občany přirozenými cestami k věčnému cíli a umožnit jim úpravou veřejných poměrů rozvoj jejich náboženského života.

Cítíme to všichni: Evropa se podobá sopce. Nevíme, jak brzy vyšlehnou z kráteru plameny. Ale jako věřící křesťané se do budoucnosti díváme s klidem. Stát je zde z vůle a dobroty Boží – církev je dílo Kristovo. Náš stát už pociťuje počátek obrodného hnutí v našem církevním společenství.

Je málo zemí, kde je tolik zapotřebí jako u nás zdůraznit vedle myšlenky národní a státní také význam světového společenství církve. Přál bych si vroucně, aby z těchto míst zazněl náš hlas, naše katolické krédo. Odnesme si odtud větší katolické uvědomění, národní nadšení a vědomí státní, ale i velkou, jednotící myšlenku. Buďme hlasateli sdružujícími všechny dobré lidi. A mějme odvahu vyznat víru  nejen v soukromí, ale i na veřejnosti, doma i v cizině, v církevním společenství i mezi lidmi bez víry.

Modleme se věrně: Credo in unam, sanctam, cotholicam et  apostolicam Ecclesiam – věřím v jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou církev!

František Nosek OFS