Pospíšil, Ctirad Václav OFM

Zejména v posledních dvou letech se setkávám s bratřími a sestrami Sekulárního františkánského řádu, kteří poctivě usilují o duchovní život a upřímně milují Františka, jehož cestou chtějí životem kráčet. Zakoušejí ale velké rozčarování z toho, jak konkrétně vypadá františkánské společenství, v němž se momentálně vyskytují. V dané situaci se často s důvěrou obracejí na bratry kněze s prosbou o radu.

 

 

            Dát univerzální návod na řešení takové situace rozhodně není možné, protože příčiny tohoto stavu mohou být jak v člověku samotném (neúměrné nároky na druhé, netrpělivost ohledně Božího království, které v tomto životě máme šanci prožívat především jako touhu a díky naději v to, že Bůh nám tento velkolepý dar nakonec udělí), tak ve společenství (neupřímnost, určitý sklon k formalismu a institucionalismu). Po pravdě řečeno to obvykle bývá směs obou uvedených druhů příčin. Změřit přesně kolik je toho prvního a kolik zase toho druhého bývá velmi obtížné, ba nemožné.

 

 

            Co si počít? Zdá se mi, že každý z nás musí procházet zkouškami a jednou nebo i několikrát zakusit jakousi temnou noc víry a důvěry. Jelikož františkánská spiritualita klade rozměr společenství a bratrství - sesterství na pomyslném žebříčku duchovních hodnot velmi vysoko, dalo by se z toho vyvodit, že naše zkoušky a naše specifické „duchovní noci“ mohou mít značnou souvislost právě s prožíváním bratrství a sesterství. Pokud při zpytování svědomí v sobě před Pánem neobjevíme chorobnou ctižádostivost, přehnanou a negativistickou kritičnost, závist, zakuklenou pýchu, uzavřenost odpuštění (nezapomínejme, že máme odpouštět více než sedmasedmdesátkrát a že nemáme podléhat hněvu kvůli hříchu těch druhých), pak by ona krize mohla být jistou formou povolání k vyššímu stupni duchovního života. Může to být zároveň znepokojující pobídka k tomu, aby celé společenství neupadalo do jakési zmalátnělosti a duchovní sterility.

 

 

            Rozhodně by bylo chybou, kdyby bratři a sestry, kteří se nacházejí v takovéto zkoušce, na život společenství rezignovali a  z jeho řad  odcházeli. Společenství by ale na druhé straně mělo projevovat porozumění pro jejich momentální duchovní situaci. Ono se to vyplatí, protože až postihne taková zkouška nás, máme šanci, že s námi bude jednáno se stejným porozuměním, s jakým nyní budeme přistupovat k těm, kdo se momentálně nacházejí v lisu strázně. Velmi střízlivě by se mělo zhodnotit, jestli krize bratra nebo sestry není formou Boží výzvy k vylepšení některých věcí v našich vzájemných vztazích. Je ale třeba mít na paměti, že ti, kdo prožívají zmíněnou krizi, mohou být také přecitlivělí. Řečeno jinak: Krize může být převážně záležitostí jejich vlastního osobného zrání a „obrušování“ určitých dříve ne zcela vnímaných „hranatostí“, které si ve svém duchu každý nevyhnutelně nosíme.

 

 

Onu bolest, kterou náš bratr nebo naše sestra zakouší, bychom neměli příkře posuzovat. Nezapomínejme, že společenství se velmi často obnovuje právě tehdy, když strádající nalezne někoho, kdo je ochoten spolu s ním „plakat“. Pokud jsme zvítězili nad démonem závisti, dokážeme se „smát“ s těmi, kdo se radují, ale schopnost plakat s plačícími tak často postrádáme. Svět nás chce výkonné a trvale usměvavé. Když někdo dává najevo svou bolest, svět to neumí strávit, je to prostě proti „bontónu“. Právě v této věci by se měla naše mentalita radikálně odlišovat od ducha tohoto světa.

 

 

            Pokud je krize opravdu silná, měli bychom dopřát našim zkoušeným bratřím a sestrám trochu klidu. Stará zkušenost říká, že ve starých mnišských komunitách se těm pokročilejším dopřával klid poustevny. Ti, kdo pak v samotě dozráli, byli vysíláni, aby zakládali nové komunity. Nejsou naše krize života ve společenství vlastně povoláním do klidu, ticha, samoty, do pomyslné poustevny? Podle toho, jak jsem měl možnost v posledních letech s některými bratřími a sestrami hovořit, mám za to, že v mnoha případech tomu tak opravdu je.

 

 

            Další věc, na kterou bych si dovolil upozornit, se týká originality každého františkánského povolání. Tuhle ideu mi vštěpoval otec Aleš Zlámal, který sám představoval ryzí, někdy milý, v některých chvílích zase ne právě snadno snesitelný svéráz. Otec říkával, že františkán může dělat všechno, tedy jakoukoli prostou a poctivou práci, vědu, umění a dokonce třeba být vojevůdcem (Kapistrán). Každému je tedy v určitém stadiu jeho zrání třeba popřát odpovídající prostor svobody, prostor pro jeho vlastní iniciativu. Pokud to vedení společenství nerespektuje, riskuje ztrátu výrazných individualit a zestádnění toho, co má být společenstvím svobodných bratří a sester v Kristu.

 

 

V životě a v podnikání každého druhu se vyplácí rozvážná velkorysost. Kdo neinvestuje s promyšlenou velkorysostí, nejenže nic nezíská, ale nakonec ztratí i to, co se domnívá, že mu patří. Není zmíněná velkorysost vlastně jedním z krásných projevů duchovní chudoby? Pokud by někdo chtěl společenství formovat jen ke svému obrazu, nevyhnutelně by nakonec zůstal sám. Když druhým vnucujeme jen určité typy projevování zbožnosti, riskujeme, že duchovní život společenství propadne formalismu a vnějškovosti. Rozlišujme velmi dobře mezi tím, co je povinné, a tím, co je prostorem svobody, který každému po právu patří. Tato velkorysost a vzájemný respekt se nám nakonec vrátí v radosti ze společenství, které nebudeme vnímat jako něco, co by nás spoutávalo. Dopřát druhému, aby si svou duchovní krizi prožil a aby ji strávil, ba „vychutnal“ si ji jako povolání k prohloubení vlastního duchovního života a františkánského povolání, není i tohle vlastně projevem úcty k onomu Duchu Páně, po jehož působení v našich srdcích všichni tolik toužíme? Naše velkorysost probudí v druhém důvěru a ta zase povede k tomu, že bude cítit „povinnost“ splatit velkorysost svým projevem velkorysosti. Rána se začne zacelovat a duch společenství zase rozkvete.

 

 

Můžeme tedy uzavřít, že krize je nevyhnutelná a že by nás neměla děsit. Nebojme se klidně a ve vzájemné úctě o takových situacích hovořit. V letech duchovní zralosti a možná až na věčnosti uvidíme, že právě tyto krize byly velkou Boží milostí a skutečným projevem toho, že Hospodin se nám opravdu daruje, že nás nenechává v duchovní sterilitě, že nás vede cestou spásy. K té pravé duchovní moudrosti se člověk může nakonec jenom probolet a protrápit, jinak to prostě nejde. To je ona cesta kříže, kterou kráčeli svatí. Není to také určitý specifický podíl na Františkových stigmatech? Nesme tedy břemena jedni druhých, a tak naplňujme zákon Kristův (srov. Gal 6,2).

 

 

Na samý závěr je třeba si připomenout, že společenství není prostředek, nýbrž vrcholně cílová hodnota. Vždyť podle toho všichni poznají, že jsme Kristovými učedníky, když budeme milovat – chápat jedni druhé. To, co přitahuje, je právě opravdové společenství. Člověk je stvořen k obrazu Trojice, nemůže být tudíž pouze sám, potřebuje druhé, a proto tam, kde mnohost osob prožívá jednotu srdce a ducha, se projevuje úchvatné a strhující tajemství Trojjediného. Nebe je tam, kde jsou ti, které upřímně milujeme. Zlý duch to ví, a proto se snaží zasahovat nás právě v našich vzájemných vztazích, aby tak v našem životě narušoval a ničil obraz Trojice, vzdaloval nás od nebe a činil tak náš apoštolát méně věrohodným. Usilujme tedy velkoryse o vytyčený ideál. Není to snadné, ale co nic nestojí, také za nic nestojí. Nikdy není pozdě začít znovu, to přece dobře víme.

 

 

                                                                                  bratr Václav Pospíšil OFM