Jáchym, Radim OFM

 K zápisu do Guinessovy knihy: 23 let provinciálem

 V den památky sv. Anežky Římské, 21. ledna 2004, povolal Pán na věčnost P. Fidéla Ambróza Jurčoviče, bývalého provinčního ministra provincie Nejsv. Spasitele Menších bratří na Slovensku, v 88. roce věku, v 73. roce řeholního života a v 64. roce kněžství, který byl legendou slovenských františkánů doby komunistické totality a těchto prvních let nové svobody náboženského života.

 Narodil se 17. července 1916 ve Vištuku u Trnavy, kde byl také letos 26. ledna pohřben. Celý jeho dlouhý život byl spojen s františkánstvím: již 15letý vstoupil do noviciátu a dostal jméno Fidél, a jak zdůraznil při pohřbu jeho nástupce v úřadu provinciála Štefan Bankovič, toto jméno, které znamená věrný, charakterizovalo celý jeho život: věrný Bohu, církvi, řádu, který jej přijal do svých řad.

 Vzhledem ke svým schopnostem byl poslán na studium do Říma, tam také byl jako 24letý vysvěcen na kněze na Bílou sobotu 23. března 1940 v Lateránské bazilice - v předvečer výročí posvěcení a zasvěcení bratislavského františkánského kostela Zvěstování Panny Marie. Po návratu z římských studií přednášel jako lektor Písmo sv. a liturgiku na františkánském bohosloveckém učilišti v Žilině, současně pokračoval ve studiu, v únoru 1950 byl promován doktorem teologie na bratislavské fakultě - v nejvyšší čas, neboť už 10. března 1950, ještě před násilným zrušením klášterů, byl Státním soudem v Bratislavě odsouzen „za úklady proti republice“ na tři roky do vězení.

 Jako vězeň pracoval v dolech v Handlové a v Jáchymově. Po uplynutí trestu byl ještě zařazen do centralizovaných klášterů, až v lednu 1955 byl propuštěn na svobodu, avšak jen do civilního zaměstnání; i v této situaci zůstává věrný svému kněžství a dbá na pravidelné tajné sloužení mše sv. Až v roce 1968 může vypomáhat v pastoraci, slouží ranní mše sv. v 6 hodin ve františkánském kostele v Bratislavě a potom odchází do civilního zaměstnání. Po 10 létech je mu i tento souhlas k veřejnému působení odebrán, dostává jej zpět po dvou létech jako 66letý do Karlovy Vsi (předměstí Bratislavy), kde slouží až do roku 1990.

 To však už je provinciálem: v roce 1969 se dostal do Říma a tam byl generálním definitoriem zvolen ministrem provincie Nejsv. Spasitele. V mimořádných podmínkách jím zůstal až do první řádné provinční kapituly v roku 1992, tedy 23 let, když při návštěvě Říma po 20 létech byl potvrzen v úřadě ještě na tři roky, což je patrně nejdelší doba za celých osm století řádu...

 Prožil tedy naplno oněch čtyřicet těžkých let národa, církve a řeholního života. Když nebyl možný normální život provincie, snažil se být aspoň spojovacím článkem mezi rozptýlenými bratry, které navštěvoval, když se ze strachu přestali mezi sebou setkávat. Nestěžoval si na křivdy, trpělivě všechno snášel, neprojevoval hněv na nespravedlnost či nepochopení. Až do stáří byl vzorným knězem, pečlivým při přípravě na mši sv. i ve zpovědnici. Pamatuji, jak na Zelený čtvrtek 1990 - poprvé v mém životě, třebas už jsem také měl víc než šedesátku - mně i ostatním mladým bratřím on, provinční představený, pokorně umýval nohy.

 Za daných podmínek v slovenské provincii nedokázal rozvinout její tajný život, jaký byl v české provincii (ostatně i tam to dokázalo jen několik bratří), třebaže na Slovensku bylo poměrně dost povolání. S jeho tichým souhlasem však tito mladí byli tajně přijímáni do české provincie a byla vytvořena společenství v Bratislavě a později v Popradu a v Košicích; ti pak začátkem roku 1990 vytvořili mladé jádro obnovené provincie Nejsv. Spasitele, kterou dovedl až k první kapitule po čtyřech desetiletích v roce 1992, kde konečně mohl složit úřad provinciála, další tři roky pak ještě zůstal v úřadu definitora, aby mladým bratřím předával zkušenosti.

 Jeho zvláštním „koníčkem“ byla správná spisovná slovenština - což při množství dialektů není vždy jednoduché prosadit; on sám přitom pocházel z tvrdého „ternavského“ nářečí, „kde aj mačky hovoria: mnau!“. Odpočinek trávil od roku 1993 v klášteře v Trnavě, kde kromě pastorace v kostele vyučoval novice dějiny řádu a provincie. Napsal i několik knih, jako poslední „Latinsko-slovenské Pel-Mel“, sbírku latinských průpovídek, a sbírku anekdot „Smiať sa zakázané?“

 To už je poslední charakteristika františkánského bratra Fidéla: kříž překonával radostí. Dne 14. srpna 2002, opět v předvečer velkého svátku Panny Marie, musela mu být amputována pravá noha, byl odkázán na invalidní život, který se mu zúžil na klášterní celu. Odtud si ho odvedla „sestra smrt“.

 Jako jeho odkaz můžeme přijmout „Slovo na závěr“ z jeho uvedené poslední knížky: „... Vykládat si vtipy a smát se není samoúčelné. Vtip má být tou solí, kterou se ochucují jídla. … Smích má příznivý účinek i na zdraví člověka, jen se nesmí předávkovat. Je třeba jej užívat jako osvěžující vitamínové tabletky. Žert je nepatrné zpestření všedních dní, které bývají jednou zachmuřené a tmavé, jindy slunečné a jasné. Takový je život. Člověku není vždy do smíchu. Životní moudrost je v tom, dokázat přijímat život takový, jaký je, přijmout z Boží ruky dobré i zlé (Job 2,10). „Všechno má svůj čas. … Je čas plakat, a je čas smát se“ (Kaz 3,1.4). Člověk nesmí ztratit životní optimismus a víru, že „těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28).

Podle „Správ zo života Provincie Najsv. Spasiteľa“ 2/2004

zpracoval Radim Jáchym OFM