Corriveau, John OFMCap.

(Volné pokračování listu nadepsaného: Tu přenesmírnou lásku (POUTNÍK č. 10-11/03)

Bratr František… slibuje poslušnost a úctu… (NepŘeh I,3; FF 76)

6.1    Počátek XIII. století byl charakterizován velkým počtem církevních hnutí, která usilovala o reformu a o návrat k evangelní prostotě. V úvodních slovech Řehole František spojuje hledání evangelní čistoty s »poslušností a úctou« církevní autoritě. „Řehole a život menších bratří je toto: zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista.“ A hned potom František prohlašuje: „Bratr František slibuje poslušnost a úctu panu papeži Honoriov i… a římské církvi“ (NepŘeh I,1-2; FF 75-76). Tento základní princip odlišuje hnutí započaté Františkem od většiny ostatních církevních hnutí jeho doby. František správně tušil, že evangelium bylo inspirováno a zrodilo se v okruhu křesťanské komunity a že může být správně pochopeno a pravdivě uskutečněno jedině v poslušnosti téže komunitě. Poslušnost autoritě církve zaručuje jeho evangelnímu charismatu autentičnost. Ve své Závěti František naléhá na bratry, aby byli opravdu »katolíci« (Záv 37; FF 126). Tatáž poslušnost byla podstatným rozměrem pokorné služby, kterou rozvíjel v církvi jako odpověď na Ježíšovu výzvu: „Jdi, a oprav mou církev.“ František, který žádal své bratry, aby byli „pro lásku k Bohu podřízeni každému lidskému tvoru“ (NepŘeh XVI, 7; FF 43), logicky začíná tím, že je třeba být „vždy podřízeni a pod nohama této svaté církve“ (Řeh XII, 5; FF 108).

6.2    Najdeme i jiné rozměry jeho pokorné služby v církvi. Např. v Závěti žádá své bratry, „aby se neodvážili požádat o nějakou listinu u římské kurie… a to ani pro kostel, ani pro žádné jiné místo, ani pod záminkou kázání, ani kvůli pronásledování, [kterým trpí] jejich těla“ (Záv 25; FF 123). Tento předpis je důsledkem Františkova poslání v církvi. Protože jeho úmyslem bylo utvořit svobodné společenství bratří, kde nikdo druhého neovládá, ani nikomu nic (podstatného) nechybí, a které mělo být pramenem společenství pro církev, odmítl jakoukoli podobu autority, která by mohla zkalit toto poslání. Bylo jeho úmyslem, aby bratři byli podřízeni autoritě církve, a neusilovali o účast na této autoritě. Nepramenilo to z nedůvěry v autoritu církve, ale z myšlenky, že jeho fraternita je povolána vytvářet společenství církve jiným způsobem. Toto naléhání bylo rovněž odrazem záměru, který měl František ohledně místa, které jeho fraternita měla zaujímat v církvi. František usiloval obnovit společenství církve tím, že se ztotožní s těmi, kterým je v evangeliu vyhrazeno privilegované místo: „žebráci a mrzáci, slepí a chromí“ (Lk 14, 21). Na splnění tohoto bodu František velmi naléhal. „Pod poslušností přísně přikazuji všem bratřím…“, aby neusilovali o žádná zvláštní privilegia ani v církvi.

6.3    Závěť obsahuje ještě jeden důsledek poslání, která si František zvolil v církvi: „A jich (kněží) i všech ostatních se chci bát, milovat je a ctít je jako své pány. Nechci uvažovat o jejich hříchu“ (Záv 8-9; FF 113). František nebyl slepý ke hříchům duchovenstva. Nechce však, aby se hříchy duchovních staly překážkou jeho vize živé přítomnosti Krista v církvi: „A činím to proto, že nevidím tělesně na tomto světě z nejvyššího Syna Božího nic než jeho nejsvětější tělo a nejsvětější krev, které oni přijímají a jen oni vysluhují ostatním“ (Záv 10; FF 113). Je to tatáž věrnost živé přítomnosti Krista v jeho církvi, která vede Františka k tomu, že slibuje papeži nejen poslušnost ale i úctu. Krom toho, vyloučení z účasti na církevních úřadech nebylo jeho Řádu uloženo, ale František se pro ně rozhodl svobodně. Ba dokonce žádal o to papeže jako o drahocenné privilegium! Byla to cesta, kterou si vybral pro svou reformu. Důsledně vzato František (na druhé straně) odmítal kritizovat ty, kteří přijali takovou odpovědnost. Bylo to jako by se byl rozhodl, že kameny sebrané na stavbu sv. Damiána se stanou tvořivými živými kameny pro stavbu vzorového společenství, a nikoli projektily vrhanými do oken druhých! Také toto se stalo charakteristickým rysem určujícím svobodné společenství bratří, kde nikdo druhého neovládá, ani nikomu nic (podstatného) nechybí.

6.4    „Bratr František slibuje poslušnost a úctu panu papeži Honoriov i… a římské církvi“ (Řeh I, 3; FF 76). Jasnost a důslednost, s jakou František přijal za svou minoritu v církvi, je výzvou pro celý Řád, aby dnes znovu objevil svěžest této evangelní hodnoty. Mezi tolika výzvami, změnami a reformami a v době, kdy jsou zdiskreditovány všechny struktury a autority, nás Františkův postoj a jeho směrnice vybízejí, abychom obnovili ducha úcty k církevním autoritám. Současně chystaná Plenární rada Řádu je privilegovaným okamžikem k zamyšlení nad zkušeností minulého století. Nadšené přijímání misijní expanze ze strany Řádu přineslo mnohé požehnání lidstvu, církvi i Řádu. Na druhé straně nás hluboce vtáhlo do služby v církevních úřadech. Jak hluboké může ještě zůstat naše zatažení do institučních úřadů církve, aniž by nás to přivedlo k tomu, že přestaneme být svědky minority?

Buď pochválen, můj Pane, za ty, kdo odpouštějí pro tvou lásku

7.1    „Není míru bez spravedlnosti, není spravedlnosti bez odpuštění“ (Jan Pavel II. 1.1.2002). Toto bylo ústředním bodem poselství papeže Jana Pavla II. zástupcům světových náboženství, shromážděným dne 24. ledna 2002 v Assisi, aby se modlili za mír. Je to poselství, kterému svět nevěří a které nepřijímá. Nejprve spravedlnost, a pak odpuštění! Toto je logika naší doby. Je to však logika, která vede k nekonečným bojům. Je to logika, která se snaží ospravedlnit terorismus jako nástroj spravedlnosti. (Spravedlivé) vztahy však nemohou být vnuceny. Papež souhrnným způsobem hlásá logiku kříže. Spravedlnost tryská z očištěných a obnovených vztahů. Bez obnovy a očištění vztahů není možno dosáhnout spravedlnosti. Bez odpuštění a smíření neexistují obnovené vztahy! „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus zemřel za nás, když jsme byli ještě hříšníci“ (Řím 5,8). Kříž je ústředním bodem pro smíření mezi Bohem a lidstvem: „Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou“ (2 Kor 5,19). Krom toho, krví svého kříže Ježíš ustanovil historický mír: „Jen on je náš pokoj … zboural přehradu, která je dělila, totiž nepřátelství … a vytvořil ve své osobě z těchto dvou částí jednoho nového člověka“ (Ef 2, 14-15). V kříži je poslání církve: „Bůh … nám svěřil službu, abychom hlásali toto usmíření. … Jsme proto Kristovi vyslanci … nechte se smířit s Bohem!“ (2 Kor 5, 18.20). Pavel pevně naznačuje, že toto smíření je historický mír založený na spravedlnosti: „Bůh s ním kvůli nám jednal jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2 Kor 5,21). František dobře pochopil poselství kříže. V polovině své Písně bratra Slunce se modlí: „Buď pochválen, můj Pane, za ty, kdo odpouštějí pro tvou lásku.“ František chválí Boha za ty, kdo odpouštějí, protože jedině odpuštění může obnovit vztah mezi bratřími/sestrami, které Bůh volá, aby žili na Zemi. Vztah mezi bratřími/sestrami obnovuje spravedlnost. Prostřednictvím přenesmírné lásky na kříži Ježíš nabídl vzor a doplnil i božskou posilu. Přenesmírná láska Ukřižovaného může překonat všechny překážky, které by mohly bránit obnově vztahů. Obnovené vztahy plodí spravedlnost. Nemohlo by se stát, že by očištěné vztahy mezi bratřími/sestrami otevřely naše srdce zkušenosti „Abba, Otče!“ (Řím 8,15) a dovolily nám přijmout a vyjádřit autoritu, »otcovství«, bez podezíravosti a strachů? Patriarchální despotická autorita probouzí v člověku pouze nenávist a strach a zneplatňuje od základu společenství života, které existuje v nejsv. Trojici. Velkorysá osvobozující »otcovská« autorita otevírá lidské bytosti ke sdílení lásky beze strachu. V našem světě je dnes extrémně třeba tohoto »otcovství«.

7.2  Pátá Plenární rada Řádu slavená v roce 1986 v brazilském Garibaldi shrnuje františkánskou vizi spravedlnosti, míru a úcty k přírodě těmito slovy:

7.3  „Sv. František nám předal zvláštní charisma pro pokoj, spravedlnost a přírodu. Přitom upřednostňoval hledisko chudých, a i Františkův syn vidí a posuzuje všechny věci z tohoto zorného úhlu. Smíření a úcta ke stvoření – to jsou cesty, které nám ukazuje sv. František, aby se nám podařilo dosáhnout pravého souladu a míru“ (V. PRŘ, 86).

Smíření je podstatným rozměrem našeho úsilí o mír, spravedlnost a úctu ke stvoření.

 7.3   Když František učinil zkušenost s »onou přenesmírnou láskou« Ukřižovaného, sestoupil z Alverny plný spalující touhy vrátit se ke své původní inspiraci, tj. ke službě malomocným. Řád by měl neustále dělat totéž, měl by se neustále snažit nově se ztotožňovat s těmi, kterým společnost „nenabízí žádné místo“. VI. PRŘ nám dala vizi »bratrské ekonomiky«, které vede ke společenství, a tvoří alternativu globální ekonomice založené na konkurenci a soustředění bohatství, jež vede k rozdělení a boji. účinnými principy bratrské ekonomiky jsou spoluúčast, transparentnost a solidarita. Tyto principy musí vést k reformě sociálního díla v našem Řádu, takže dáme sílu chudým a poníženým místo toho, abychom je ovládali, takže je sjednotíme v solidaritě místo abychom je rozdělovali v konkurenci pro naši pozornost! VI. PRŘ, když mluví o naší službě chudým, prohlašuje:

Solidarita nespočívá především na tom, abychom dávali jiným věci, ale na vzájemné závislosti a bratrství. Kultura solidarity tvoří nové způsoby chápání a prožívání vztahů s jinými (Návrhy VI. PRŘ, č. 22).

         Tyto „nové způsoby chápání a prožívání vztahů“ s chudými mohou vytrysknout tehdy, jestliže principy bratrské ekonomiky – spoluúčast, solidarita a transparentnost – zrodí služby, které dají sílu chudým a vytvoří vztahy, kde nikdo druhého neovládá, ani nikomu nic (podstatného) nechybí.

Závěr

8.1    Lidsky řečeno, princip minority byl pro Řád nejméně vítanou součástí dědictví (zanechaného Františkem) a tím prvním, na co se zapomnělo. … Celá komplexní problematika, která se rozvinula … kolem chudoby, … závisela od nemožného úsilí ze strany synů sv. Františka »být chudí« bez toho, že by měli  odvahu i nadále »být menší« (L. Iriarte, Vocazione francescana. Sintesi degli ideali di san Francesco e di santa Chiara, Laurentianum/Piemme, Casale M. 1991 (2^a ed.), 136)

         „O čem jste spolu cestou diskutovali?“ (Mk 9,33). Lázaro Iriarte prohlašuje, že ihned po Františkově smrti se prvotní františkánská fraternita zachovala přesně tak, jako apoštolové. Neschopni myslet na změnu bez oné panovačné moci, usilovali žít Františkovu chudobu a klidně ignorovali minoritu. Lázaro to definuje slovy: „nemožné úsilí … být chudí bez odvahy »být menší«.“ V důsledku chudoba, kterou František zamýšlel jako ochranu pro stav minority, se stala bojem za moc a vládu. Jako apoštolové před námi, také my františkáni zůstáváme zmateni při žádosti o opuštění jakékoli panovačné moci, zvl. tehdy, když se jedná o moc, která se zdá mít schopnost proměnit život.

         Tak jako František, i my máme nově objevovat »odvahu být menší«, a to způsoby skromnými, které se mohou jevit jako nevýznamné. Nemáme zapotřebí velké strategie, abychom změnili struktury moci světového hospodářského a politického systému, protože Bůh má radost i z toho, když se k němu obrátí byť jen jediný kající hříšník! Ze statistického hlediska to jistě není příliš zajímavé ve světě obydleném miliardami osob. Pro Pána však, jak se zdá, čísla neznamenají mnoho! Mám-li parafrázovat, co řekl František, začněme alespoň sloužit Bohu v poníženosti (pokoře), protože až dosud jsme učinili jen málo.

         V Římě dne 4 .10. 2003                                                       br. John Corriveau OFMCap.

generální ministr