Kreidler-Kos, Martina

 Z třetího Klářina listu lze patrně nejvíce čerpat závěry o přátelství obou těchto žen. Ukazuje se ještě zřetelněji než tři ostatní jako vyjádření vztahu. Už jeho začátek dává pocítit, že Klára má starost. Nejdříve však mluví o tom, co hýbá jí samou, když myslí na Anežku a její životní volbu. Je v ní radost, hluboká radost z toho, jak věrná a odvážná je její sestra. Snad se vztahuje Klářina radost docela konkrétně na potvrzení privilegia chudoby pro Prahu. Společenství kolem Anežky je obdrželo v dubnu 1238. A přece zní to, co Klára píše dále, jako přesvědčování, jako útěcha pro někoho, kdo stále nedokáže uvěřit ve vlastní sílu. „Kdo by mi mohl zabránit,“ táže se Klára naléhavě, „abych se z takových dober neradovala? I ty se vždy raduj v Pánu a nepoddávej se žádné truchlivosti, v Kristu nejmilejší paní, radosti andělů a koruno sester!“

 Co se děje s Anežkou, že Klára používá taková slova? Označuje sestru čestným titulem, jenž zbystřil sluch pozorným badatelům:  „Radosti andělů“. Tento titul připomíná bulu, papežský list z 11. května 1238, jenž začíná stejnými slovy: „Angelis gaudium.“ Byl tedy vystaven sotva o měsíc později než privilegium chudoby a měl pro Anežku patrně zcela rozhodující, avšak negativní význam. Tato bula by mohla být důvodem anebo aspoň jedním z důvodů pro její temné naladění v této době.

 Co obsahuje toto papežské ustanovení? Jaké události mu předcházely? Anežka se pokusila sestavit vlastní řeholi pro pražské sestry. To se jí jevilo vzhledem k mnohotvárnosti pravidel potřebné. Existoval Františkův Způsob života, který Anežka a Klára velmi oceňovaly a jenž přinejmenším ve sv. Damiánu a tím ideálně i pro Prahu měl nejvyšší platnost. Tento první způsob života Chudých sester ovšem úřadující papež, jak hned uvidíme, mnoho necenil.

 Existoval oficiální církevní požadavek převzít Benediktovu řeholi. O tom už byla řeč v souvislosti s Klářinou nevolí mít titul abatyše. Kromě toho tu byla Hugolinova řehole, která se ve své první hlavě výslovně odvolává na benediktinskou řeholi, aby odpovídala tomuto požadavku, dále je ovšem specificky a pro Chudé sestry velmi přísně formulovaná. Aniž by přitom, a to je tu třeba ještě jednou poznamenat, byl brán ohled na jejich vlastní charakter, totiž společnou chudobu. Dále existovalo, mezitím pro oba konventy, privilegium chudoby. A Praha měla k tomu ještě celou řadu dispensí, výjimečných úprav, které si Anežka vyprosila od Řehoře IX. Mnohý asketický předpis, jenž mohl platit v slunečné Itálii, se v severněji položené Praze prostě nedal žít.

 Anežka se tedy pustila do toho, všechny tyto vypůjčené části sebrat, roztřídit a udělat v nich jasno pro Prahu. Patrně se přitom radila s Klárou. Třetí list se přinejmenším ve své druhé části čte jako odpověď na praktické, konkrétní dotazy Anežky, jak se třebas uplatňoval půst u sv. Damiána. Napínavou otázkou zůstává, jak dalece byla Klára zapletena do tohoto experimentu, sestavit řeholi pro Prahu. Navrhla společně s Anežkou tento způsob života? Doufala spolu s Anežkou a modlila se, aby papež pochopil? Jen o deset let později se i Klára pustí do  napsání vlastní řehole. Bude potom moci použít Anežčiny zkušenosti?

 Anežka poslala tento návrh řehole do Říma a prosila o jeho potvrzení. Řehoř se však do tohoto podniku nepustí. Odmítne naprosto právě onou bulou Angelis gaudium její žádost se zřetelným odkazem, aby napříště neplýtvala energií na takové osamělé kroky. Ve své argumentaci je přitom téměř proradný. U sv. Damiána, píše, se nakonec také zachovává jeho řehole. Potom je tedy dost dobrá i pro Prahu, jak si z toho má Anežka vyvodit.

 Možná je to papežův pokus postavit obě ženy proti sobě. Přitom projeví kus pohrdání vůči ženským vztahům, a určitým způsobem i kus slepoty. Neboť jeho argumentace mohla příliš snadno splasknout. Klára a Anežka stojí v úzké vzájemnosti a Anežka ví, že sv. Damián se - pokud vůbec - drží hugolinské řehole jen v méně podstatných bodech. Snad je Řehoř opravdu zcela ovládnut myšlenkou jednotnosti. Tento nový ženský řád se měl řídit jedinou řeholí, a sice tou jeho. V dispensích a tu a tam ani v privilegiu chudoby nevidí problém. Že se však ženy samy pouštějí do toho, formulovat své zkušenosti a představy pro život svého společenství, to je pro něj zřejmě nepřijatelné.

 Blahosklonně, téměř ironicky se na tomto místě vyjadřuje o Františkově Způsobu života. Ten byl jako kojenecká strava, píše, možná krásný a dobrý pro začátek, avšak v žádném případě dost obsažný pro to, co mezitím vyrostlo. Pro společenství vzniklá nově na mnoha místech je nyní třeba strava tužší.

 Možná papež tušil, co svým listem způsobí. Je zvláštní, že Anežce jen několik dní před svým strohým odmítnutím v květnu 1238 zaslal povzbuzující list. Přesto je Anežka velmi zklamána, hluboce smutná a možná i znejistělá. Jestliže přece to všechno, co napsala, vyjadřuje její vlastní povolání a nadto platí pro tolik sester, proč potom nenachází žádné místo v prostoru církve?

 Snad jsou tyto dokumenty, které na jaře 1238 putují sem a tam mezi Prahou a Římem, opravdu důvodem pro temno v Anežce. Přinejmenším se zdá, že Klára je cítí. O mnohých z těchto událostí má zprávy. Četné formulace jejího třetího listu vykazují tak silný soulad s formulacemi papežských listů, že se zdá, jako kdyby z nich Anežce citovala. To, co Klára nazývá „truchlivostí“, může tedy být tím vyvoláno. Je však možné, že v Anežčině povaze je také jistý depresivní sklon. V každém případě dává tento stav mysli Kláře podnět k tomu, aby vyjádřila patrně to nejkrásnější a nejhlubší, co se nachází v jejím duchovním odkaze.

 Svou přítelkyni, která tak zřejmě zápasí s nesmyslností svého anebo vůbec lidského bytí, chce vtáhnout spolu se sebou do velkého, božského tajemství. To, co drží její vlastní život, chtěla by Klára sdílet se vzdálenou sestrou, protože nechce, aby se její život rozkolísal: „Je s jistotou známo, že z Boží milosti duše věřícího člověka, nejdůstojnějšího z tvorů, je větší než nebe. Neboť nebe s ostatními tvory nemohlo pojmout Stvořitele, zatímco jedině věřící duše je jeho příbytkem a sídlem, a to jen láskou, kterou nemají bezbožní, jak svědčí Pravda: »Miluje-li mne kdo, bude ho milovat můj Otec, i já v něm budu mít zalíbení, přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.«“

 Jakkoli nepatrný a nenápadný, truchlivý a zamlžený může být lidský život, nikdy není nicotný a tím méně nesmyslný. O tom je Klára ve svém kamenném temném klášteříku přesvědčena. Vždyť se zalíbilo Bohu vstoupit do duše věřícího člověka, a z jeho přítomnosti má velkou důstojnost a důležitost. Nikdo, ani Anežka, nesmí se pokládat před Božím pohledem za malou. Snad je to tato prostá hrdost, sdružená s velikou vděčností, co nese Kláru životem.

 Možná spočívá v tomto postoji i základ její schopnosti k přátelství. Své přítelkyni v Praze aspoň může ve svém listu slíbit: „Podle mne jsi pomocnicí samého Boha.“ Tak vysoko cení Anežku, a natolik je si jí jistá, že může toto vysoké zhodnocení také vyjádřit.

 Klára končí svůj list konkrétní odpovědí na Anežčiny otázky týkající se postní praxe u sv. Damiána. Přitom je nápadné, že Kláře při vší přísnosti, o které podává zprávu, jde o to, aby vedla sestru k rozumnosti v umrtvování: „Prosím tě, nejdražší, a žádám v Pánu, aby ses ve zdrženlivosti, které se oddáváš, jak jsem se dozvěděla, moudře a opatrně vystříhala přílišné přísnosti přesahující síly. Žij a doufej v Pána a rozumně mu služ.“ S dobrým odhadem a láskou k životu má Anežka přinášet svá asketická cvičení před Boha. O dobrých deset let dříve vyjádřil František svoji starost o Kláru ve své písni „Slyšte, chudičké“.

 To, že hranice a potřeby vlastního těla patrně byly na jedné či druhé straně chudými sestrami zanedbávány, naráží především v naší době na velké podezírání. Zde je nám Klářin způsob života nepochopitelný a cizí. Kde na tomto místě zůstává její láska k životu a k stvoření? Zcela zřejmě pro Kláru neodporuje postní praxe této lásce. Jako živá chce stát před Bohem v životě, tak to aspoň dává vůči Anežce najevo v tomto listu.

Martina Kreidler-Kos

 Klara von Assisi

 (Sei gepriesen, weil du mich erschaffen hast)

 Don Bosco Verlag München, 2003

z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

 

 

Texty pod obrázky:

1. Socha sv. Anežky v klášteře voršilek, Praha
2. Sv. Klára před monstrancí, 17. stol., Řím, Františkánské muzeum