Matějka, Pacifik OFMCap.

Bratr Pacifik nacházel velikou útěchu v modlitbě žalmů. Jeho největší radostí bylo, když je mohl zpívat společně s bratry v chóru. Jeden z jeho spolubratří P. Petr z obce Treia dosvědčil: „V pozdním věku v létě i v zimě stával u okna své cely a vyčkával na chórové znamení z obavy, že by je snad pro svou hluchotu mohl přeslechnout. Nikdy, až do jeho smrti, jsem ho neviděl chybět v chóru, ať už to bylo ve dne či v noci, a to i přesto, že mu představený od této povinnosti udělil dispens s ohledem na to, že byl skoro hluchý a slepý a že měl také nemocné nohy. On však, ačkoli se kvůli hluchotě nemohl modlit s ostatními bratry, přece ze zbožnosti stával v chóru s ostatními a stále držel ruku na uchu, aby se k ostatním mohl připojit alespoň srdcem, když už ne zpěvem. Kvůli tomu vstával před půlnocí a procházel se po dormitáři s růžencem v ruce. Někdy se mi stalo, že jsem na ztemnělých chodbách potkal takto Božího služebníka a nechtěně jsem mu ve tmě šlápnul na nohu. Nikdy si však nestěžoval na utrpěnou bolest a snášel vše trpělivě.“¹

Jak dosvědčuje P. František z města Potenza Picena: „Někdy se pak vrátil do svého pokoje a soukromě se znovu modlil kanonické hodinky, ačkoli je předtím recitoval v chóru společně s ostatními řeholníky. Dělal to z obavy, že snad pro svou hluchotu nezpíval dostatečně přesně. Celý zbytek dne obvykle věnoval tomu, že puntičkářsky přesně opakoval slova žalmů tak zřetelně a klidně, že by je byl mohl zapisovat i velmi pomalý písař.“ ²

Jindy ovšem spolu s některými dalšími bratry zůstával v kostele, kde bděli až do východu slunce, neboť klášter v San Severinu byl jedním z nemnohých domů modlitby a usebrání, kde žili řeholníci, jejichž stěžejním úkolem byl právě život zasvěcený modlitbě. Tento zbožný záměr byl ovšem velmi často narušován představenými tím, že mezi tyto kontemplativní bratry umisťovali různé lehkomyslné bouřliváky s nadějí, že „kdo jde do mlýna, zamoučí se“. Poustevníci však takového příchozího obvykle považovali za shnilé jablko a měli strach, že je kulhavý naučí kulhat. Proto ke konci r. 1723 byli obyvatelé těchto domu usebrání a kontemplace nuceni napsat žádost na Kongregaci pro řeholníky, kde s odvoláním na příklad některých domů a na buly papežů Alexandra VII., Inocence XI. a Inocence XII. požadovali, aby ministr provinciál nebo jiný představený nemohl nikoho do těchto domů posílat bez souhlasu příslušných diskrétů toho kterého domu a také, aby bez souhlasu příslušné komunity nemohl svévolně přemisťovat bratry určené pro tyto kláštery, protože jinak hrozí, že takové aktivity představených zcela zničí celou myšlenku těchto domů. A Kongregace skutečně rozhodnutím z 15. února 1724 těmto požadavkům vyhověla. ³

Intenzivní duch modlitby se u bratra Pacifika projevoval mj. také náklonností jinak plachých tvorů. Svědkové Eustach z obce Nicola Mattia a kněz Josef Catembini nezávisle na sobě vypověděli tuto zkušenost: „Vícekrát jsem pozoroval, jak Otec Pacifik vyhlížel z okna své cely a vlaštovičky přilétaly na okenní parapet, vesele poskakovaly, sedaly mu do dlaní a nechaly se od něj hladit. A ačkoli jsou to plaší ptáci, kteří jindy létají ve výšce a k člověku se nepřibližují, neodlétaly, dokud je neposlal pryč.“ ⁴

Také lidé z širokého okolí se jím instinktivně cítili přitahováni. Bratr Pacifik totiž uměl velmi účinně utěšovat i ubohé nemocné. „Jeho slova si u nemocných získávala plnou důvěru a probouzela v nich naději. Mnohdy stačilo, že jej lidé zahlédli a již byli naplnění novou chutí do života. Jeho příklad člověka plného nemocí a boláků byl totiž živou pobídkou k odvaze a statečnosti v nesení rozličných životních křížů. Říkával: ,Synáčkové a bratři i sestry moji, jen odvahu! Cesta, která vede různými souženími, je bezpečnou cestou do ráje. Je třeba mít naději a trpělivost. Boží milosrdenství je nekonečné. Brzy pomíjejí věci tohoto světa. Je snadné snášet soužení tohoto života, protože brzy končí, a pak nám zjednají vlastnění dober, která trvají věčně. Kéž bychom jen věděli, co je to ráj!´ Těmito nebo podobnými slovy končilo každé povzbuzení. V jeho ústech však zněla tato slova velmi mocně a povzbudivě. Byl proto nazýván ,otcem soužených´. Čím prostší a chudší byli lidé, kteří mu naslouchali, tím celistvěji chápali šíři jeho srdce. A tam, kde narážel na slzy a nářek, neváhal nabídnout nějaký úkon pokání a oběti za dotyčného, kterým mu vyprošoval povzbuzení na jeho cestě.“

„Jedna chudá žena jménem Kateřina, manželka Antonia z Domenica v Apignanu, se ke konci požehnaného stavu ocitla ve velkých bolestech a ohrožení života. Již dva dny se svíjela v bolestech a došlo to tak daleko, že všichni již ztráceli naději v záchranu života dítěte i matky. Její manžel ji v poslední úzkosti ovázal provazem od hábitu užívaným dříve otcem Pacifikem, který v té době ještě žil ve Foranu, a daroval mu ho po dlouhém naléhání. Velmi krátce nato žena bez úhony porodila zdravé dítě. Dotyčná žena byla porodní bábou, a proto tuto relikvii užívala také později, kdykoli už při porodech ztrácela naději. Tehdy vždy skládala úspěšně svou důvěru v zásluhy Božího služebníka.“ ⁶

„Dívenka Rutilia Boccaurati Gatti ze San Severina byla již po pět měsíců stravována vleklou neúnavnou horečkou a trápena rozpadem kostí v nohou. Protože již ztratila veškerou naději v pomoc od lidí, s hrdinskou rozhodností se nechala odnést do konventu Panny Marie Milostné, aby se odporučila do modliteb otce Pacifika. Ten se v tu dobu modlil před oltářem Panny Marie. Dívka se mu vrhla k nohám a v slzách prosila o přímluvu. Světec byl dojat při pohledu na ni, a proto jí vložil ruce na hlavu, krátce se pomodlil. Pak vzal dvě kopretiny z vázy před mariánským oltářem, podal je nemocné a řekl jí: ,Snězte je!´ Jakmile dívka květy snědla, ihned se cítila uzdravena a s jásotem se vrátila domů.“ ⁷

Barbora Lambini ze sv. Ginesia si zlomila ruku při ošklivém pádu. Navzdory léčení ruka zůstávala zkroucená a zcela ochrnulá, takže s ní nemohla nijak pracovat. Protože věděla o pověsti svatosti, která provázela br. Pacifika, rozhodla se jít k němu. Když ho našla, s vroucí vírou mu řekla: „Otče, přišla jsem za vámi, abyste mi uzdravil tuto ruku.“ Světec odpověděl: „Chudinko, já tě neuzdravím, ale uzdraví tě sv. František.“ A když to řekl, udělal nad ní znamení kříže a ihned se jí vrátila síla hybnosti do zraněného údu. Dojatá žena dlouho plakala a když pak odcházela, všude volala: „Oh ti světci, ti jsou lepší a bezpečnější než světští lékaři!“ ⁸

 

¹Srov. PIERUCCI A.; S. Pacifico raccontato dai suoi contemporanei, tip. Bellarba, San Severino Marche 1989, s. 34.  

² Srov. PIERUCCI A.; cit. dílo, s. 34-35.  

³ Srov. tamtéž, s. 36. 

⁴ Srov. CONCETTI G.; Un Santo per noi. Vita e miracoli di San Pacifico, ed. Shalom, Camerata Picena 2003, s. 50.  

⁵ Srov. CONCETTI G.; cit. dílo, s. 71-72. 

⁶ Srov. tamtéž, s. 73-74. 

⁷ Srov. tamtéž, s. 74-75. 

⁸ Srov. tamtéž, s. 75.  

Pacifik Matějka OFMCap.  

(pokračování)