Říský, Bernard OFM

Cesta domů – do Prahy

Rychlík jel přesně. Přes Německo jsme jeli v noci, takže jsme nemohli srovnávat současný stav se svými zkušenostmi z roku 1946. Od belgických spolubratří jsme dostali kouli vepřového sádla. Bylo nám trapné tento dar odmítnout – dávali ze svého nedostatku – ale stejně trapné nám bylo ji vzít domů. Situaci nám pomohla vyřešit Němka, která k nám přistoupila – do poloprázdného vagonu. Nabídli jsme jí tento dar a ona jej ochotně přijala. Ve dne jsme dojeli do Chebu – a pak jsme pozorovali naše lidi pracující na svých políčkách. Cítili jsme se doma – vždyť pro tyto lidi jsme se vraceli, abychom jim mohli sloužit.

„Sloužit“ jsem si vzal za své životní heslo pro svůj kněžský život. Když jsem byl v kriminále, prosil jsem mámu, aby mi ho vyšila. Dodnes mám její malý gobelínek – s jejím dodatkem: „Synu, ať nezklameš!“

Lidi, které jsme viděli, jsme objímali láskou celého srdce – vždyť do byli naši, k nimž nás posílá Pán, abychom jim pomáhali nést břímě každodenního života a ukazovali jim, jak žít radostí z lásky Boží, která nás všechny nese. A tak jsme – šťastní z kněžství, které nám Pán svěřil – svolávali Boží požehnání na všechny, které jsme cestou vlakem potkávali.

Ve 22 hodin v pondělí 5. července jsme dorazili na Hlavní nádraží, kde nás čekal o. Ambrož Tobola jako pražský kvardián, aby si nás odvedl do kláštera Prahou radující se z bohužel posledního Všesokolského sletu. Panna Maria Sněžná nás přijala pod svou ochranu, abychom se zde mohli v klidu připravit na svou první mši sv. o následující neděli 11. července.

Zde jsem se sblížil s o. Bonaventurou Boušem, jehož opravdovost františkánského života jsem obdivoval. Spal v hábitu a když se vrátil z apoštolských cest pozdě, nechával peníze na chodbě pod rohožkou, aby je neměl u sebe přes noc. Strhovala mě taky jeho láska k liturgii i jeho znalosti o ní. Besedovali jsme podle možnosti do půlnoci, ale sedm minut před 24. hodinou jsme se rozcházeli, abychom se mohli pomodlit ještě včas kompletář.

V následujících dnech jsme necelebrovali, aby naše primice byla skutečně naší první mší, jak to vyžadoval o. provinciál. Bylo nám také řečeno, kam jsme určeni. Vladimír měl jít do Čtyřech Dvorů, Norbert do Hostinného, Aleš do Kadaně, Benvenut do Kroměříže do kláštera a já do kroměřížské Koleje sv. Antonína. Řešili jsme také problém, koho si kdo vezme za primičního kazatele. Nebylo možné vynechat o. provinciála, i když jeho reakce byly obyčejně nevypočitatelné. Bratři rozhodli, že si ho mám vyžádat já. Primici jsem měl blízko – ve Staré Boleslavi, a tak nebyl problém, jak se tam dostane. Zamýšlel jsem pro něho poslat auto, což v té době nebylo jednoduché, a tak o. Loula, staroboleslavský rektor Koleje redemptoristů, zařídil, že přijel autobusem.

Jeden den nás vzal o. Ambrož na Hrad, aby nás představil na arcibiskupství. Našli jsme tam jen generálního vikáře Dr. Opatrného, který nás radostně přivítal a hned nám dal ústně zpovědní jurisdikci – s prosbou, aby o. provinciál někoho poslal do našeho kláštera v Chebu.

Také jsme navštívili s novokněžským požehnáním sestry františkánky ve Vladislavově ulici, kde byla představenou s. Salesie Mikulová, sestra pana profesora Felixe Mikuly, který nás na fakultě v Praze učil dogmatiku.

Ostatní dny jsme se v tichu kláštera připravovali na svůj velký den. V sobotu 10. 7. jsme se rozjeli domů.

Veřejnými dopravními prostředky jsem se dostal do Kbel a odtud jsem se vydal na pěší pouť do Staré Boleslavi. Hned jsem si zul opánky, přivázal je na tašku a vykročil jsem kaštanovou alejí po asfaltové silnici s radostným a pokorným srdcem za Pannou Marií, Paládiem Země české. Po nějaké chvíli mě dojeli zelináři s malou dodávkou, zastavili a nabídli mi, že mě do Boleslavi svezou. Viděl jsem v tom Boží pozornost – abych se příliš neunavil na zítřejší slávu, a tak jsem byl vděčný. Vystoupil jsem až na náměstí v Boleslavi, poděkoval a šel pozdravit Pannu Marii. Na schodech před kostelem jsem se obouval, když mě oslovil mladý muž, jestli ho mohu vyzpovídat. Samozřejmě jsem souhlasil – formuli rozhřešení jsem měl v kapsičce – a napadlo mě, že snad Pán mi tím dává na srozuměnou, že těžiště kněžské činnosti bude asi v odpouštění hříchů ve jménu Pánově.

Vstoupili jsme spolu do kostela, pozdravili Krista Pána i Pannu Marii, kde jsem víc než před deseti lety začal ministrovat. Sedl jsem si do zpovědnice o. Aloise Daňhy, který se nám ministrantům věnoval s otcovskou láskou. V kostele bylo jen pár starších poutnic. Moje první zpověď trvala asi dost dlouho, a když mladý muž opouštěl zpovědnici, vystřídaly ho poutnice. Nevím, jak dlouho jsem zpovídal. Po dosti dlouhé době přišel do kostela o. Alois Daňha. Spráskl nade mnou ruce – redemptoristi mohli zpovídat až od třiceti let věku – vytáhl mě ze zpovědnice s tím, že místo mne někoho pošle, objal mě s dojatým „Drahouši“ – jak mě oslovoval od dětství až do své smrti – a zavedl mě k o. rektorovi. S ním jsme dojednali potřebné organizační problémy: zařídí, aby o. provinciál přijel autobusem, hostina je připravená, primice začne v 9 hodin, spát budu v klášteře, protože doma bude dost příbuzných. Redemptoristům vařily sestry cyrilky, po dvaceti letech jsem jim dával exercicie. Pak jsem šel domů pozdravit rodiče a nějaké příbuzné, kteří už tam byli, a na noc jsem šel do kláštera s velkou vděčností Pánu, že všechno tak optimálně zařídil. Spal jsem nahoře v pokojíku, kde jsme byli před lety ubytováni při ministrantských exerciciích. Oživila se ve mně celá minulost prožitá pod ochranou Panny Marie, a v náručí její mateřské lásky jsem usnul spánkem spravedlivých.