Mlčoch, Lubomír OFS

 Bohatství jako cesta k ochraně přírody? Putování za Pannou Marií

Mariánský měsíc končí svátkem „Navštívení Panny Marie“ a měsíc červen začíná svátkem sv. Justina. Naší cestě do švýcarského Fribourgu předcházelo přestěhování v rámci Prahy: v neděli jsem byl poprvé jako farník na mši svaté u Panny Marie-Královny míru (Praha 4-Lhotka), a v pondělí večer už jsme bydleli v penzionu „Salve Regina“ na okraji Fribourgu. Studentská kaple u univerzitního centra je zasvěcena sv. Justinovi. A jen pár kilometrů od Fribourgu jsme objevili poutní místo Giffers s jeskyní a sochou Panny Marie, jakési malé místní „Lurdy“, a k tomuto místu jsme pak putovávali ob den či dvakrát týdně za pramenem zdravé vody. Bez davů poutníků, většinou úplně sami. Šetřili jsme za „balenou“ vodu v lahvích z umělé hmoty a „vydělávali jsme“ duchovně: obdarováni dary, jež nelze převést na peníze. Místo je to nádherné, ke skalnímu přístřešku vede cesta vesničkou se zahrádkami plnými květů už v časném jaru, přes stráň s pasoucími se ovcemi a jehňátky, dole pod pěšinou na okraji skalního srázu je hluboký kaňon, z něhož je slyšet jemné šumění  horské řeky. Mezi stromy prosvítají paprsky bratra slunce...

   Každý z nás jistě viděl pohlednice ze švýcarských Alp či barvotiskové, až kýčovitě vyhlížející kalendářní obrázky ze Švýcar. To vše není klam. Otázka zní: je to jen „naoko“ ? - nebo je skutečně tato země příkladem zdravé, nezničené přírody, takové, jaká vzešla z ruky Stvořitelovy? A jak se to podařilo - být jednou z nejbohatších zemí na světě - a přitom si chránit zdravé životní prostředí? Je bohatství v ekonomickém smyslu slučitelné s bohatstvím přírodních zdrojů a darů - nebo dokonce je to tak, že je třeba nejprve zbohatnout ekonomicky, abychom „na to měli“ a chránili si přírodu? Pokusím se dát odpověď na tyto otázky důležité pro každou zemi – a pro nás hlásící se k odkazu „patrona životního prostředí“ sv. Františka tím spíše. 

      Jak jsem již napsal, asi 14 % národního důchodu země plyne z bankovnictví a finančních služeb – se všemi morálními výhradami již uvedenými. Švýcarsko je také zemí vyspělých technologií v elektronice, jemné mechanice a optice, ušlechtilé chemii a farmaceutickém průmyslu. Málem bych zapomněl na čokoládu – asi nejlepší na světě. A přirozeně je také zemí, žijící z idylické krajiny tím, že sem jezdí mnoho turistů, a tedy - hotely, horská střediska, chaty a lanovky jsou zdrojem ekonomického bohatství, které má svůj původ přímo v přírodních krásách. A pak je tady zemědělství a pastevectví, dokonce vinařství. Tato odvětví „prvovýroby“ jsou primární v každé zemi v tom smyslu, že je to „naše sestra, matka země, která nás živí a slouží nám, a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu“ (Chvalozpěv stvoření). Francouzská škola fysiokratů, jíž začínají příručky dějin hospodářských nauk, věřila, že je to jediné odvětví, kde – díky tvůrčí síle Boží přírody – dává jedno zrníčko úrodu deseti a sto-násobnou, tedy kde jedině dochází k rozmnožování hodnot... Moderní politická ekonomie už jakoby přestala věřit v tuto Boží moc, a statistiky se ji v tom zdají podporovat: ve vyspělých zemích dnes v zemědělství pracuje jen několik procentíček pracovních sil, a přínos ke tvorbě národního důchodu se zdá být „zanedbatelný“. Ale přesto přese vše, si tyto vyspělé země – jaksi instinktivně - chrání své zemědělství, USA před levnými dovozy z Argentiny, Evropská unie je svým ochranářstvím „proti všem“ známá. Švýcarsko má ještě vyšší celní hradbu než sousední Francie, a proto jsou zde potraviny ještě o 40-100 % dražší než v Unii.       

     Procházky v okolí Fribourgu nás přivedly k několika farmám, selským usedlostem s polnostmi a pastvinami kolem a s nádhernými výhledy na velehory alpských velikánů v dálce. Stavení starobylá, dřevěná, nejméně dvě tři století stará, stáje s dobytkem v blízkosti a v „lidských měřítcích“. U řady stavení vlastní soukromá kaplička, tak aby tady na samotě mohli mít mši svatou, když sem kněz zavítá, a aby měli své místečko ke chválám Boží dobrotivosti a štědrosti. Do jedné z nich nám bylo dopřáno se i podívat, ba udělat si i fotografii. Socha svatého Františka tam nemohla scházet - vždyť bylo tolik krásy kolem. 

     Švýcarské vesnice mne vracely do časů mého dětství. Samozřejmě, krajina s velehorami v dáli málo připomíná Hanou s obrysy sv. Hostýna na obzoru. Ale po dlouhé době jsem viděl zemědělské hospodářství lahodící mým chalupnickým kořenům. Všude u stájí hnojiště a rozvážení chlévské mrvy po polích v době předjaří. Vyvážení močůvky na pastviny a pole s ozimy. A něco zvlášť vyvolávající sladké vzpomínky na dětství prostřednictvím chuťových pohárků na jazyku: skutečně se mi zdálo, že běžné potraviny ve Švýcarsku: chléb, mléko, máslo mají jinou, lepší a zdravější chuť, takovou, jakou u nás mívaly kdysi, než jsme přistoupili na to pokušení proměňovat kamení minerálních hnojiv na chleba a než jsme „rozorali meze“. Toto zemědělské hospodaření v malém je samozřejmě méně „produktivní“ měřeno penězi a ekonomickými ukazateli. Pro nás ekonomy platí „výnosy z rozsahu“ a byly to tyto argumenty – ať už vedené marxistickou politickou ekonomií či liberální doktrínou hospodářské soutěže - co nás přivedlo k zemědělské „velkovýrobě“, ke „kravínům“ a „vepřínům“ pro stovky kusů a ke „klecovému odchovu slepic“ po tisících. Švýcaři si na to, aby se chování zemědělských zvířat nemuselo proměnit na „velkovýrobu“, připlácejí. Jsou ochotni platit vyšší ceny potravin, protože si tím chrání své farmáře a sedláky před bankrotem, protože věří, že si tím chrání současně své zdraví, a konečně protože - ale nikoli naposled – si tímto způsobem hospodaření udržují ráz krajiny, který lahodí nejen jejich zraku, ale i všem hostům, turistům a poutníkům. Pokud vím, ve Švýcarsku se dosud nemoc „šílených krav“ nevyskytla, ačkoli jinak už se jí nedokázaly vyhnout ani v Bavorsku, ba ani na zelených britských ostrovech...     

    Švýcarsko je zemí hor a také lesů. Již první procházka do lesa u penzionu „Salve Regina“ i laika „trkne“ tím rozdílem proti lesům kolem Kostelce nad „Černými lesy“, kam jezdíme na chalupu. Švýcarský les vypadá zdravě už na pohled, jehličnany nerezaví od spodních větví a stromy jsou starší, silnější, mohutnější. A všude je čisto, les je „uklizený“. To vyžaduje starost a péči o les, tvrdou práci. Před nějakými dvěma lety vichřice i ve Švýcarsku  měla za následek polomy. Na skalnatých stráních na okraji Fribourgu ještě odklízeli padlé smrky, a protože to bylo často na místech tak pro „kamzíky“, zapojili do práce vrtulník. Ten pak skládal kmeny – ve vzduchu vypadající jako sirky-, na paseku „našeho farmáře“, který měl i katr a stromy zpracovával na trámy, fošny a prkna. Lesní dělníci pracující ve veřejném sektoru pracovali tvrdě celý den, a na jejich práci stejně tvrdou prací navazoval soukromý farmář-sedlák. Čistá příroda něco stojí - na penězích, práci i potu. Jen tak mimochodem: nemám žádnou pochybnost, že „přidělení zakázky“ farmářovi nebylo poznamenáno ve Fribourgu žádným úplatkem, bylo to řešení podle „zdravého selského rozumu“, a jistě na spravedlivém cenovém základu, výhodném pro město i pro soukromníka. To už je ovšem součást kultury širší „ekologie“, ekologie sociální. 

    úsilí o čisté a zdravé životní prostředí je ve Švýcarsku patrné na každém kroku a občanská uvědomělost a vyspělost v tomto směru je příkladná. Třídění odpadů je úzkostlivě dodržováno v každé domácnosti, na ulici ani na lesní cestě člověk nenajde ani papírek. Tradiční zemědělství nikterak neznamená necitlivost vůči přírodě ani tehdy, když jde o hnůj a močůvku: to věděli i naši předci a pravidelné vyvážení hnojiště i močůvky patřilo k rituálu ročního cyklu selského světa tak, aby zdroje spodní a zejména pitné vody zůstaly nedotčeny. Každé jen trochu větší městečko má ve Švýcarsku čističku odpadních vod...V tom všem jsme za minulá desetiletí strašně zhrubli a ztratili citlivost svědomí: pro naše přírodní prostředí, pro naše vlastní zdraví a pro cit ke kráse krajiny. Legislativa Evropské unie a smlouvy o přistoupení, k nimž jsme se sami zavázali, nás teď budou nutit do investic tohoto typu, a bude nás to stát hodně peněz, práce a potu. Ti, kdo zůstávají dál slepí k těmto věcem, vnímají tlak Bruselu jako něco cizorodého, ale vždyť je to jen v našem vlastním zájmu. Kdy už pochopíme, že Pán nám nesvěřil přírodu a svět, abychom na nich kořistili stylem „po nás potopa“... 

     V závěru loňského roku vydala profesorka Hana Librová, jejíž knížky „Láska ke krajině“ a „Pestří a zelení“ jsem již v minulosti všem přátelům svatého Františka doporučoval, své nové dílo „Vlažní a váhaví“ (Nakladatelství Doplněk, Brno 2003). Deset let od příběhů o dobrovolné skromnosti „pestrých a zelených“ má tato nová knížka podtitul „kapitoly o ekologickém luxusu“. Zde není místo pro recenzi díla, které přímo překypuje myšlenkami pro naši rodinu „patrona životního prostředí“ velice závažnými neboť – ruku na srdce - i my patříme k těm „vlažným a váhavým“. Na obálce knihy čteme: „v 21. století je ohled na stav přírody součástí důstojného a šťastného, vlastně luxusního lidského života ... přiměřeného stvořenému světu. Odpovídá našemu soužití se spolustvořenými bytostmi a je v souladu s podstatou našeho bytí, našeho místa ve světě...“  Nuže, ve spojitosti se zamyšlením tohoto článku je možno říci, že Švýcarsko je nejtypičtější zemí na světě, která si dovoluje tento ekologický luxus. Dovoluje si jej proto, že „na to má“ – ale i přesto, že by měla i na rozmařilejší spotřebu a konzumnější přístup k životu. Cosi zde ještě přetrvává z ducha askeze – ještě i ve spotřebě domácností.     

     Při jedné z našich cest do „místních Lurd“ za pramenitou vodou a Pannou Marií jsme vzali s sebou profesora a kněze Patricka de Laubier – kupodivu tam ještě nebyl. On, Francouz ze starého šlechtického rodu a dlouholetý profesor sociologie na Ženevské univerzitě, je teď v penzi - jako profesor, ale současně je na samém začátku své kněžské dráhy. Pastorace hrstky vysokoškoláků v oblasti, kde před 400 lety bránil katolickou víru sv. František Saleský, „novokněze“ Patricka neuspokojuje: město kdysi kalvínské je nyní spíše „post-křesťanské“ a k víře lhostejné. A proto se Patrick obrací „směrem k pohanům“ na Východě. Za uplynulá léta od pádu sovětského režimu mělo už asi sto chlapců a děvčat z Ruska a Ukrajiny možnost pobývat a studovat měsíc až třičtvrtě roku v Ženevě – díky Patrickovi.  Spolu se skupinkou stejně smýšlejících investuje své vlastní úspory a svou penzi profesora do „létající univerzity“, která se snaží vzdáleným ruským studentům přinést paprsek světla katolické sociální nauky, křesťanské filosofie a sociologie. Samara, Saratov, Barnaul, loni Kijev, to jsou města dosavadních přistání „létajících profesorů“. Dnešní stav na mnoha kdysi sovětských univerzitách – a nemusí to být zrovna až na Sibiři - je takový, že učitelé „společenských věd“ dál používají skripta postavená na marx-leninismu. Jiná nejsou a nejsou ani lidé, kteří by  uměli jiný pohled na svět zprostředkovat. Ruský post-bolševický kapitalismus vyrůstá z marxismu a podle toho vypadá. Je sebe-potvrzující se hypotézou o vykořisťování člověka člověkem a je pokračujícím kořistěním přírody a přírodních zdrojů. Praktický materialismus, kterému je obdiv ke stvoření a úcta ke všemu živému cizí. Jen jiná verze – méně úspěšná - triumfujícího materialismu amerického, o němž jsem psal posledně, a „uvádění do pokušení“ rozmařilé spotřeby snad ještě silnější než v USA. Tzv. Kjótský ekologický protokol odmítli podepsat jak prezident Bush, tak prezident Putin: se stejným zdůvodněním - ekologická sebe-omezení by mohla „ochladit ekonomický růst“...

   Seděli jsme spolu s Patrickem v tichém usebrání před sochou Panny Marie, dole šuměla horská řeka, a mezi stromy prosvítaly paprsky bratra Slunce. Má milá žena mezitím „čepovala“ čistou pramenitou vodu - pro nás i pro Patricka. Díky Bohu za sestru vodu, a díky Bohu za „sestru manželku“... Cestou zpátky z místa uzdravování - se stovkami poděkování Panně Marii na skalní stěně - mi Patrick dává čerstvou zprávu ZENITU, informační agentury „Le monde vu de Rome - Svět viděný z Říma“. Zpráva – tentokrát o jeho snahách - má titulek „Charita ve službě inteligenci“. Uzdravení potřebuje inteligence na Východě i na Západě, všude tam, kde se šíří pokušení triumfu konzumerismu, jemuž padá za oběť kořistění přírody, zneužívání zvířat divokých i krotkých, jež nám Bůh položil k nohám, ale také svěřil do pastýřské péče. Švýcarský příklad slučitelnosti ekonomického bohatství a idylické krajiny je lákavý, ale mám pochybnosti, zda je univerzálním řešením. Ekologický luxus se zdá být nám vlažným a váhavým „stravitelnější“, ale tím skutečným řešením bude přece jen blahoslavenství chudoby, nevěsty Františkovy...       

                                                                                          Lubomír Mlčoch OFS