Polczyk, Waldemar OFM

aneb co se stalo-nestalo při Lutherově pobytu v Římě

 Měl už dost Říma - s celým jeho zmatkem kolem stavby baziliky na Vatikánu. Což už ctihodná Matka všech kostelů, bazilika na Lateránu, papeži Piovi nestačila? zlobil se v duchu. Léto již nabývalo plné vlády, třebas byl teprve červen. V jeho rodném Německu počátek léta dokázal překvapit chladnem a vytrvalými dešti. Měl radost, když si jej generál augustiniánů stáhl jako mladého a mnohoslibného doktora posvátné bohovědy do Věčného města. Měl zde vykládat teologii na Lateránské universitě. Nyní však, po roce činnosti a poznávání města nad Tiberou, měl Říma pomalu srdečně dost.

 Město bylo přeplněné zbožnými poutníky, kteří sem došli téměř z celé Evropy. Vždyť bylo léto milosti a odpočinku - Svatý rok. Když přecházel kolem Andělského hradu, krok za krokem se potkával s poutníky triumfálně držícími v rukou listy, kde bylo černé na bílém napsáno, že ten a ten, jenž vykonal pouť do Říma, vyzpovídal se zde a přijal sv. přijímání a pomodlil se příslušné modlitby, totiž: Otče náš, Věřím v Boha, a navíc se pomodlil libovolnou modlitbu na úmysl papeže - dosáhl plnomocný odpustek, to znamená úplné odpuštění dočasného trestu za hříchy.

 A tuhle službu prokázal církvi mistr Gutenberg 1) - pomyslel si s hněvem o svém krajanovi. Kdyby byl věděl... Nechápal tyto lidi, ba trochu jimi pohrdal, a hned se v myšlenkách káral za nedostatek pokory, jaká se sluší na augustiniánského řeholníka. Zdá se jim, že spolu s tím listem dostali glejt do nebe - zlobil se dál na poutníky. Zřejmě nedůvěřovali Božímu slovu, ale jak v ně mohli doufat, když je neznali?

 Pokoušel se je ospravedlnit. Mělo by jim stačit, kdyby jim kněz přečetl evangelium v švábské řeči a potom objasnil jeho obsah. To ostatní měly vykonat obrazy v kostelích zvané „biblí chudých“. Na chvíli se vrátil v myšlenkách ke skvělým freskám na klenbě zámecké kaple na Wartburgu, v jeho rodném Sasku. Jako syn spíše chudého horníka tam neměl přístup. Jednou však byl vyzván, aby tam v neděli sloužil mši sv. místo kaplana, jenž na podzim náhle onemocněl a stěžoval si na lámání v kostech a bolesti hlavy. Pán ho pokáral - pomyslel si pomstychtivě, když si vzpomněl na okázalý způsob hraběcího kaplana na Wartburgu.

 Spěchal. Poutníci s úctou uvolňovali cestu mladému řeholníkovi asketického vzhledu v hábitu řádu sv. Augustina. Chtěl ještě před soumrakem dorazit do Assisi. Na náměstí před bazilikou Matky Boží nalezl nemladého už majitele bryčky zapřažené za muly. Bez smlouvání mu vysázel šest scudů. Tak hněte sebou - rázně křikl vozka a popohnal muly k pohybu spíše jen symbolickým švihnutím bičíku. Opouštěli hlučný Řím směrem k Umbrii po starobylé Via Appia. Po pravé straně zahlédl katakomby sv. Kalista a pohroužil se do modlitby.

 Cesty byly plné zástupů poutníků proudících do Věčného města. Dobrý nápad měli preláti z římské Kurie s těmi písemnými potvrzeními o odpustcích - nevěděl, po kolikáté už pocítil, jak se ho zmocňuje neovladatelný hněv. Stačí na víc než na papežův náhrobek z černého a pěkně drahého mramoru - cítil, že nedokáže ovládnout chvění rukou.

 Rozhodl se, že zaujme mysl něčím jiným, a zamyslel se nad svatým Františkem, do jehož města směřoval. Znal františkány. Přišli do Německa ještě za života světce. Chodili v chudých hnědých hábitech s bílým provazem, bosí od jara do podzimu. Nejednou viděl jejich nohy fialové od podzimních mrazíků. Když byl na studiích v Tübingenu, vydal se jednou v neděli do Mnichova na Mariánské náměstí, aby si poslechl kázání bratří. Když slyšel, jak mluví o pokání a obrácení, pokyvoval v myšlenkách hlavou. Ano, člověk je hříšný a musí dělat pokání. Nevstoupil do jejich řádu. Nešlo ani o chudobu. Šlo o jejich prostotu. Ovšemže znal vzdělané františkány, Antonína z Padovy, Viléma Ockhama, Bonaventuru, Rogera Bacona, avšak jako řád si necenili vzdělání. Jejich kázání byla jednoduchá a krátká. Nezajímala je intelektuální bádání. Proto si zvolil augustiniány, kteří pěstovali vědu, pokračujíce v myšlení velkého Augustina, podle jehož řehole žili.

 Ze zamyšlení ho vytrhla vozkova slova: Otče, už je vidět Assisi! Krátce nato dorazili na široké nádvoří před bazilikou Matky Boží Andělské. Pro nával lidí si s obtížemi razil cestu. Nakonec se přece dostal do kapličky Porciunkule. Po krátké modlitbě se vrátil na nádvoří. V dáli se rozkládala bazilika sv. Františka. Znal historii této svatyně. Budoval ji Františkův nástupce Eliáš z Cortony. Pochybuji, zda by František pochválil tak okázalý kostel - pomyslel si zlostně.

 Po nedlouhé procházce vstoupil do kostela. Byl už večer, uprostřed nebylo mnoho lidí. Po chvíli stanul před hrobem sv. Františka. Pokoj a dobro - vzpomenul si: tak zněl pozdrav bratří. Ne, rozhodně v něm nebyl pokoj. Bouřil se proti tomu, co viděl v Římě: proti bohatství římské Kurie, palácům kardinálů, přepychu budované baziliky na Vatikánu. Nemohl se smířit s pokrytectvím lidí svatě přesvědčených, že si koupili odpuštění dočasného trestu za hříchy. Ne, to není dobře - pomyslel si už po kolikáté. Říkal jsi, že lidé jsou dobří, že mají dělat pokání - začal najednou mluvit k Františkovi, ale dokáže člověk zdola usmířit Boha za své hříchy? Sám jsi konal pokání po celý život. Říkají, že jsi dostal stigmata, ale kdo se tam dozví, jak to bylo doopravdy? Nikomu jsi je přece neukázal. Říkal jsi, že Pán ti ukázal tvůj způsob života. Jestliže tomu tak bylo, proč jsi pak šel ještě za papežem? Vždyť jsi nebyl naivní. Viděl jsi, v jakém přepychu žil assiský biskup. Slyšel jsi také zprávy o tom, co se dělo v Římě, o kupování církevních úřadů za peníze, udělování hodností příbuzným... Proč jsi šel do takového Říma?

 Ovládnut stále větším hněvem ani nezpozoroval, že začíná mluvit nahlas: Ve své řeholi se odvoláváš na slova evangelia, k čemu však byla ta tvoje hra na jesle v Greccio? K čemu tvoje stigmata? Pro tebe snad neplatila jen Bible? Proč jsi byl vlastně tolik připoután k tradici? Což nevidíš, jak je církev špatná? Kolik je v ní úsilí o moc, touhy po penězích? V tvých dobách to bylo podobně, a teď je to možná ještě horší. Ty, takový milovaný syn církve! Vždyť tak tě nazval papež Řehoř. Muž katolický! Já nechci takovou církev! Ježíš určitě nechtěl takovou církev! Církev je třeba reformovat.

 Učil jsi, že Bůh je Láska, a že miluje všechny, i hříšníky, možná zvlášť hříšníky. Tak řekni, pověz, proč se neobracejí? Nebojí se Boha, nemyslí na Boží trest! Ty, s tím tvým pozdravem: Pokoj vám, dobří lidé! Dej pokoj: dobří! Ty jsi snad zapomněl na prvotní hřích! Vrátily se mu vzpomínky na rodný dům: přísný otec, jenž každý výprask končil ujištěním o Božím trestu, jaký bezpochyby nemine vzdorovitého chlapce.  Tak, teď si to uvědomil: po celý život se bál přísného, trestajícího Boha. Proč jsi vlastně tak miloval církev? - pokračoval už klidně ve svém monologu. Vždyť jsi ani nechtěl přijmout kněžské svěcení: zůstal jsi pouhým jáhnem. Zřejmě jsi neměl zájem o žádné obročí. Já také chci reformovat církev, vyznal v určitém momentu, aniž by sám věděl, kde se u něj vzala taková upřímnost. Víru je třeba opřít o Bibli, jen o Bibli.

 Cítil, že se krystalizuje jeho rozhodnutí, které odedávna choval. Jen co se vrátí do kláštera augustiniánů ve Wittenbergu, hned přibije svých 95 tezí na dveře kostela. Měl už je dávno sepsané. Připomenul si třetí tezi: Každý křesťan, jen když má opravdovou žalost a lítost za své hříchy, dostává plné odpuštění hříchů a viny, a to bez odpustkových listů, a čtyřicátou pátou: Je třeba poučit křesťany, kdo uvidí chudáka a přesto kupuje odpustek, ten nezískává papežův odpustek, ale přitahuje na sebe Boží hněv.

 Určitě mě papež pozve do Říma na rozhovor, potom jim to vytmavím - pomyslel si s pomstychtivým zadostiučiněním. Už vidím, jak je dostanu do úzkých. Mimovolně se napřímil, jako kdyby mu toto rozhodnutí najednou dodalo sil. Konečně věděl, co má udělat.

 Za zády uslyšel příznačné klapání dřeváků. Bleskově se obrátil, neboť ho napadlo, že je to nějaký zlodějíček. Před ním však stál mladičký bratr, který přišel na noc zavřít baziliku.  Poznal ho. Byl to syn jednoho kupce se střižním zbožím z Wittenbergu. Kdysi tenhle mladíček poslouchal jeho výklady na universitě. Podivil se, že kupecký synek známý zálibami v okázalém životě přijal hábit chudých. Grüss Gott, Zdař Bůh, pozdravil ho německy řeholník, jenž  také poznal svého bývalého učitele. Už je pozdě, doktore Luthere, řekl  s omluvným úsměvem. A spolu vyšli před baziliku, kterou mladý bratr pečlivě uzamkl.

1) Johann Gutenberg (1400-1468) z Mohuče, vynálezce knihtisku

 Waldemar Polczyk OFM

 Luter

 Glos sw. Franciszka 1/2004

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM