Slotwiński, Tadeusz OFM

  11. Matka Boží Andělská - přebývání Boha s bratry (2)

 Na smrtelném lůžku Chudičký odkázal bratřím tato slova: „Synáčkové, hleďte, abyste toto místo nikdy neopustili! Kdyby vás jednou stranou vyhnali, druhou se vraťte zpět, protože toto místo je vskutku svaté a Božím příbytkem. Zde nás Nejvyšší rozmnožil, když nás bylo jen málo, zde osvítil srdce svých chudých světlem své moudrosti, zde zapálil naši vůli ohněm své lásky. Zde každý, kdo se zbožným srdcem prosí, dostane, oč žádá, a kdo na tomto místě někoho urazí, bude přísněji potrestán. Proto, synáčkové, mějte velkou úctu k tomuto místu Božího přebývání a chvalte zde Boha z celého srdce radostí a zpěvem!“ (1 Cel 106 - FP 503).

 Z těchto a mnoha jiných důvodů světec chtěl, aby bratři vzdávali Porciunkule velkou úctu a čest. „Chtěl, aby ji bratři měli tak jako on vždy v srdci, proto před blížící se smrtí chce napsat v Odkaze, aby vůči ní chovali stejné pocity. Dříve než zemřel, v přítomnosti generálního představeného a dalších bratří nařídil: »Pokud jde o místo Matky Boží Andělské zvané Porciunkula, přikazuji, aby mocí odkazu zůstalo u bratří a aby je obklopovali největší úctou a ctí«“ (Legenda perugijská 9 - FP 1553).

 Pro Chudičkého Porciunkula je příbytkem Boha a místem, kde se usadil Bůh. Bůh je duch a je všudypřítomný. Člověk musí přebývat někde. Od nejstarších dob buduje pro sebe příbytek, hledá si domov, dramaticky prožívá, když mu chybí. Mít příbytek, to znamená mít místo, kde se lze cítit doma, kde je nám všechno milé, vlastní, naše.

 Těžší však je srovnat se s tím, že člověk se může stát příbytkem, a to ne v přeneseném smyslu, ale skutečně. Co víc - člověk byl stvořen k tomu, aby byl příbytkem! Koho? Příbytkem samého Boha. Pravda o přebývání Boha v člověku patří k základním pravdám víry. Když je člověk ve stavu milosti, čili ve stavu lásky a přátelství s Bohem, přebývá v něm Trojjediný Bůh. Při rozmluvě na rozloučenou ve Večeřadle Ježíš ujistil: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23). Bůh se člověku dává celý.

 Toto přebývání Boha v člověku je připisováno Duchu sv. Celými duchovními dějinami církve proniká řečnická otázka sv. apoštola Pavla z listu Korinťanům: „Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch?“ (1 Kor 3,16). Neměnnost této pravdy potvrzuje papež Jan Pavel II. v encyklice o Duchu sv., když říká: „Skrze Ducha sv. k člověku přicházejí Otec a Syn a přebývají v něm“ (Dominum et vivificantem 58).

 Dotýká-li se tato pravda všech lidí, potom zvláštním způsobem té, na níž spočinul Duch sv. při Zvěstování Páně. Není také nic divného, že je nazývána „stánkem Ducha svatého“, když se tato slova na ní nejdokonaleji uskutečňují. Ona je totiž příbytkem Ducha sv. nejplnějším a nejvěrnějším způsobem.

 V Pozdravení Panny Marie (FP 259) se František modlí: „Zdrávas“ a uvádí čtyři přívlastky: Paní, Královna, Panna, Rodička, které provází přívlastek „svatá“. Maria je Matka a Panna, která se stala církví. Chudičký vidí Marii jako předobraz, vzor, ikonu církve; církev je povolána, aby se stala tím, čím ona už je.

 Slovo církev (ecclesia, cerkov, Kirche) má dvojí význam: společenství věřících, a budova, v níž se toto společenství shromažďuje. U sv. Františka se oba významy kladou na sebe. Tak jako Boží lid a jeho praotec ve víře Abraham je Maria vyvolena: byla vybrána nejsvětějším Otcem z nebe, jemuž patří všechna iniciativa, neboť on je zdrojem a počátkem všeho. Od vyvolení vede cesta k posvěcení. Od obrazu církve - Božího lidu přecházíme k obrazu církve - budovy. Posvěcení se uskutečňuje velmi slavnostně: Otec, jeho milovaný Syn a Duch sv. Utěšitel spolu slaví toto posvěcení. Toto vyvolení a posvěcení nás přesvědčují, že církev, kterou je Panna Maria, má v sobě všechnu plnost milosti a všechno dobro.

 František ztotožňuje Marii s církví, a z toho důvodu se tyto dvě skutečnosti stále vzájemně pronikají. Maria je dřívějším uskutečněním toho, čím církev bude v plnosti na konci časů. Když vzývá Pannu Marii, která se stala církví, František nejen že se na obě obrací stejně, ale rovněž tak stejně vidí jejich hlubokou skutečnost a konečné tajemství.

 V pokračování Chudičký šestkrát, vždy začínaje slovem Zdrávas, pozdravuje Marii různými označeními. Prvá tři se vztahuji na budovu-příbytek. Maria se postupně stává palácem: prostrannou a okázalou budovou; stánkem: svatostánkem na poušti, zahalujícím archu úmluvy; domem: prostým rodinným krbem. Je však také šatem: nezahaluje a nechrání jen jako budova, ale odívá Boha svým lidstvím, aby ho ochraňovala a zdobila. Poslední dvě označení jsou tradiční: služebnice a Matka.

 Maria je Ježíšovým příbytkem nejplnějším způsobem, neboť jím byla nejplněji obdarována. Mohla proto představovat „místo“, kde se mohl nejvíce cítit doma, ve svém příbytku. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo“ v Marii i „mezi námi“ (Jan 1,14)!

 Maria přijala s vírou Boží slovo, když počala z Ducha sv., dala lidské tělo Božímu Synu a zachovala mu věrnost přes všechny životní zkušenosti až pod kříž. Když církev přijímá s vírou Boží slovo, kázáním a křtem „rodí k novému a nesmrtelnému životu děti počaté z Ducha sv. a zrozené z Boha. Tento příznačný mateřský rys církve vyjádřil ve svém učení obzvlášť živě apoštol národů, když napsal: »Moje děti, znovu vás bolestně rodím, dokud nenabudete podoby Kristovy« (Gal 4,19)“ (Redemptoris Mater 43).

 Církev si je vědomá toho, že se ve své mateřské úloze stává podobnou Marii a snaží se učit se od ní plnit vůli Otce. Církev, to jsme my všichni vírou a křtem naroubovaní do Krista a spojení v Boží lid pod vedením Kristova zástupce - římského biskupa. František nazývá Marii Snoubenkou Ducha sv. Nejsvětější Matka jakožto Snoubenka Ducha sv. je obrazem církve, čili celého společenství věřících v Krista. Je vzorem i výzvou. I pro nás, kteří tuto církev představujeme.

 Máme sice daleko k plnosti té lásky, jaká existuje mezi Marií a Duchem sv., avšak i my jsme vyzváni, abychom odpověděli láskou na lásku. V této lásce jde o dar ze sebe. Ne o slova. Ne jen o vnější gesta. O člověka. O nás, kteří se máme stát darem pro Boha. V nezištném sebedarování nachází člověk štěstí, radost, neboť nachází smysl svého lidství. Bůh chce, abychom se stávali darem pro něho ve svých bližních. Čím plněji to uskutečňujeme, tím pravdivější se naše láska k Bohu stává. Stane se podobnou snoubenecké lásce Marie v Duchu sv.

 Pouto Marie s Ježíšem vyjadřuje jedno slovo, jedinečné svého druhu: Matka. Žádný tvor na světě není s Bohem ve vztahu rození; jen jedna žena, Maria, byla povolána a opravdu je Matkou Boha. Muž, Ježíš, je Božím Synem (jenž má stejnou přirozenost jako Otec) i synem Marie, protože však je současně Bohem i člověkem, vymyká se z čistě lidské podmíněnosti.

 „Při kostele Panny Matky Boží přebýval tedy její služebník František. Neustále naléhavě prosil tu, která počala Slovo plné milosti a pravdy, aby byla jeho orodovnicí. Zásluhami Matky milosrdenství počal a porodil ducha evangelní pravdy“ (Legenda maior 3,1 - FP 1051) a odevzdal jej světu. Boží svět může dokonale znát jen Bůh, a jen on může do něj bezpečně uvést. Svatý otec v encyklice o Duchu svatém řekl, že „Duch Boží řídí běh času“ (Dominum et vivificantem 26). Tím nás poučuje, že jen on může být bezpečným vůdcem a průvodcem po Božím světě a že proto nám byl dán. Duch sv. byl průvodcem Marie po stezkách jejího duchovního života.

 „Společenství Kristových učedníků se skládá z lidí, kteří jsou sjednoceni v Kristu a vedeni Duchem sv.“ (Gaudium et spes 1). Sv. Pavel říká: „Všichni, kdo se dávají vést Duchem Božím, jsou Boží synové“ (Řím 8,14). František se nechal vést Ježíšovým evangeliem, které bylo napsáno pod vnuknutím Ducha sv. V Porciunkule pochopil definitivně svoje povolání, uskutečnil je u Matky Boží Andělské. Tam podle svého přání skončil svůj život v sobotu, v den zasvěcený Mariině úctě, večer 3. října léta Páně 1226.

Tadeusz Slotwinski OFM

 Matka Boža Anjelska - mieszkanie Boga z bračmi

 Glos sw. Franciszka 7-8/200;

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM