Pospíšil, Ctirad Václav OFM

        Všichni asi známe pravidlo, že mezi vírou a opravdovou vědou nemůže nastat skutečný rozpor. Důvod je nasnadě: Původcem přirozeného řádu světa, který odhalujeme svým rozumem, i nadpřirozeného řádu víry a spásy je přece jenom jeden, tedy Trojjediný. To ale také znamená, že vědě a kultuře patří autonomie, kterou církev musí respektovat, jak o tom svědčí následující slova otců shromážděných na II. vatikánském koncilu.

            „Posvátný sněm připomíná učení Prvního vatikánského koncilu a prohlašuje, že je dvojí řád poznání od sebe odlišný, totiž řád víry a řád rozumu, a že církev nezakazuje, aby se obory lidského umění a vědy řídily na svém poli vlastními zásadami a užívaly vlastní metodu; proto uznává tuto náležitou svobodu a zastává oprávněnou autonomii kultury a zvláště věd.”[1]

 

 

            Mezi zdravou přirozeností člověka, zdravou kulturou a vědou a zdravou vírou (nezapomínejme, že existují také nezdravé podoby víry vyznačující se nejrůznějšími formami antiintelektualistického fideismu, fundamentalistické četby zjevení či také pragmatizujícího racionalismu) by nikdy nemělo docházet k rozporu.

 

 

„Když se tedy provádí metodické bádání ve všech vědních oborech skutečně vědecky a podle mravních zásad, nebude nikdy ve skutečném rozporu s vírou, protože věci světské i věci víry pocházejí do jednoho a téhož Boha.” [2]

 

 

            Dobře, tolik teorie, ale naše každodenní zkušenost nám dokládá, že mezi učením víry a vědou se rozpory objevují, a ne zrovna malé. Co si s tím máme počít? Výše citovaný text hovoří o skutečné vědeckosti, což předpokládá, že by mohla existovat také jakási nepravá „vědeckost“. Naskýtá se tedy další otázka: jak vlastně máme rozpoznat pravou a neautentickou vědeckost?

            V první řadě je nutno dobře rozlišovat mezi vědami formálními (matematika, logika, filosofie jazyka), přírodními vědami a vědami kulturními či interpretačními (antropologie, etnologie, historie, filosofie, religionistika, teologie...).

            Máme-li se zmínit o formálních vědách, pak jim samozřejmě patří výrazná autonomie. Je ale nevyhnutelně třeba, aby si tyto základní formy racionality uvědomovaly meze svých kompetencí. Existence je přece mnohem víc nežli pouhé struktury a logické vazby nebo kvanta. Je celá řada především transcendentních skutečností, o nichž sice můžeme vypovídat pouze analogicky nebo symbolicky, to ale neznamená, že bychom o nich museli mlčet.[3] Slabost lidského slova neznamená, že by nemohlo ukazovat daleko nad sebe a že by tyto výpovědi neměly žádnou  vypovídací hodnotu, že by v takových výrocích neplatily určité zákonitosti a že by mezi nimi neexistovaly postižitelné vazby, proto také může existovat věda zabývající se uměním, poezií, náboženstvím, vírou… Na druhé straně platí, že každá další forma racionality se musí velmi vážně poměřovat především s logickými zákonitostmi. Pokud jsou respektována právě uvedená pravidla, rozpor mezi vírou a formálními vědami se zdá být čímsi zhola nemožným.[4]

Skutečný rozpor mezi vědami, které zkoumají přírodu a odhalují zákonitosti materiálního a biologického světa, a zdravou vírou opravdu nemůže nastat. Narazíme-li na určitou disharmonii, pak jsou pouze dvě možnosti: buď údaj přírodní vědy není definitivní, anebo jsme doposud nečetli zjevení správně. V dané souvislosti je záhodno si připomenout, že rozvoj přírodních věd v posledních staletích značně ovlivnil náš přístup k neomylnosti Písma svatého a zejména výklad prvních kapitol knihy Genesis. Jsme si dnes jasně vědomi toho, že Písmo je neomylné v oblasti naší spásy, ale nikoli v tom, co spadá právě do kompetence přírodních věd.[5] Dokážeme tak mnohem lépe odlišovat nadčasový obsah sdělení Písma od jeho dobového kulturního obalu, s nímž jsou pochopitelně spojeny také dobově podmíněné náhledy na celek světa.

            Pokud je řeč o interpretačních nebo kulturních vědách, tam je situace výrazně odlišná, protože do hry vstupuje mnohem více předporozumění historika, antropologa, religionisty, filosofa… Jestliže kupříkladu určitý religionista vychází z toho, že nadpřirozeno neexistuje, pak s jeho výklady náboženských jevů asi nebudeme beze zbytku souhlasit. Rozhodně se tak nedostaneme do rozporu se zdravým rozumem. Jestliže moderní psychologie vychází z osvícenského předpokladu, že člověk je dobrý a že nelze hovořit o narušenosti lidství dědičnou vinou,[6] pak se to příčí základním údajům zjevení, a proto je  takovéto výchozí a neprokázané hodnocení lidství pro křesťana zcela legitimně nepřijatelné. Opět to v žádném případě neznamená rezignaci na rozum nebo popření pravidla o nerozpornosti víry a vědy. V oblasti interpretačních věd proti sobě velmi často stojí různé výklady skutečnosti a na čistě racionální bázi nelze jednoznačně stanovit, že jeden nebo druhý přístup by byl ve shodě s rozumem, zatímco druhý nikoli. V této souvislosti je vhodné připomenout geniální formulaci papeže Pavla VI. pronesenou na 2. vatikánském koncilu:

            „Profánní humanismus se objevil ve své hrůzné podobě a určitým způsobem se stal výzvou pro celý koncil. Náboženství Boha, který se stal člověkem, se utkalo s náboženstvím (protože jím ve skutečnosti je) člověka, který ze sebe dělá Boha."[7]

            V oblasti kulturních a interpretačních věd tedy může a někdy dokonce i musí docházet k frontálnímu střetu.[8] Křesťanské myšlení přijímá nesporné údaje přírodních věd, přijímá i nesporné údaje z oblasti kulturních věd,[9] liší se však často v interpretaci těchto údajů, protože vychází z předporozumění daného vírou. Je to nevědecké?  Rozhodně nikoli, protože interpretační věda bez předporozumění neexistuje. Vědec je ten, kdo své předporozumění přiznává, reflektuje a je ochoten ho ve světle nesporných fakt upravovat. Křesťanský pohled na svět a na člověka tedy určitě není méně objektivní nebo méně racionální než ten nekřesťanský, nebo dokonce protikřesťanský.[10] Nevěřící jistě není objektivnější jen proto, že nepřijímá předporozumění víry. Ve skutečnosti má nevěřící jenom jiné předporozumění, jehož zdůvodnění bývá stejně obtížné, nebo někdy dokonce ještě obtížnější, než je tomu se zdůvodnitelností předporozumění věřícího člověka. Věřící rozhodně není z hlediska racionality a objektivity někým méněcenným. Dlužno poznamenat, že mnozí z  těch, kdo předporozumění víry nepřijímají, se o sobě domnívají a také to někdy prohlašují, že oni jsou vědečtí, zatímco věřící vězí v zajetí  iluzí, a proto nemají na objektivitu nárok. Bohužel musíme přiznat, že někteří věřící fundamentalistického ražení se chovají obdobně „neomaleně“, a racionalitu víry tak silně diskreditují. Moderní hermeneutika však takovéto postoje velmi dobře demaskuje a usvědčuje z neznalosti základních pravidel hry.

            Po vyjasnění základního rozlišení mezi vědami formálními, přírodními a interpretačními se vracíme k výchozí otázce: Co je tedy vlastně opravdu vědecké? Odpovědět je velmi obtížné, neboť moderní filosofie vědy zcela upřímně přiznává, že není s to poskytnout jednoznačnou a všeobecně přijatelnou definici vědy.[11] Zdá se, že výraz „věda“ či „vědecký“ je nutno nejrůznějším druhům metodicky aplikované racionality přisuzovat pouze analogicky. Tato analogie vědeckosti plně koresponduje s tím, že výrok o nespornosti pravé vědy a víry musí mít následně také jen analogickou a odstupňovanou platnost, jak jsme se pokusili právě prokázat. Každý obor vědění a bádání by tedy byl vědou ve specifickém slova smyslu, který by byl dán předmětem, metodou a především hermeneutickou (základní pravidla výkladu – interpretace) etikou.[12] Jedno základní pravidlo totiž platí úplně pro všechny: předporozumění je třeba přiznávat, reflektovat a musíme být ochotni k jeho opravám v souvislosti s nepochybně poznaným (étos pravdy, srov. Jan 8,32).

            Na závěr těchto úvah o víře a vědě je vhodné upozornit na přínos víry a teologie ostatním oborům vědecké činnosti. Milost přece přirozenost očišťuje a pozvedá. V dané souvislosti je třeba položit historikům vědy poněkud provokativní otázku: Proč se moderní věda rozvinula především v Evropě a ve Spojených státech, tedy v oblastech, jejichž kultura byla a doposud je silně poznamenána křesťanstvím? Odpovědi se pochopitelně budou různit, protože není právě snadné přesně stanovovat vazby mezi historickými jevy a stupněm důležitostí jejich jednotlivých mnohočetných příčin. Konstatovaná souvislost však nepopiratelně existuje. Pokud by někdo namítal, že přírodní vědy se profilovaly na základě emancipace vzhledem k víře, na faktu souvislosti s křesťanským kulturním pozadím uvedeného jevu to zhola nic nemění. Křesťanství přinejmenším dává základ přírodovědeckému zkoumání tím, že předpokládá na rozumu založenou poznatelnost světa stvořeného inteligentním Bohem. Vnáší do našich myslí přesvědčení o principiální jednotě a zásadní harmoničnosti světa. Na tomto základě pak hledáme trvale nebo alespoň relativně trvale platné přírodní zákony, což má opět jako poslední základ trojjediného Původce jakožto prazáklad jednoty řádu v mnohosti jeho projevů. Dokonce i pojem vývoje má svůj kořen v lineárním pojetí dějin, které je vlastní biblickému myšlení stojícím na principu příslib – naplnění. Toto směřování k budoucnosti je v zásadě vnitrosvětskou aplikací eschatologického zaměření naší křesťanské víry. Těch základních předpokladů vědecké a přírodovědecké racionality Západu by se jistě dalo najít ještě daleko více. Skutečnost, že řada dnešních úzce specializovaných odborníků tyto souvislosti nevnímá, není tolik jejich chybou, jako spíše opomenutím teologie samotné, která neúměrně pozbyla sebevědomí.

K nesporným vkladům víry a teologie do kulturní pokladnice Západu je třeba počítat především pojem osoby, který má zcela jednoznačně původ v teologii tajemství Trojjediného a vtělení Slova[13] a který tak zásadně ovlivňuje celou naší kulturu i právo.[14] Dále jsou to ideje lidské důstojnosti, všeobecné rovnosti lidí před Bohem, svobody bádání (i když tuto zásadu představitelé církve v dějinách vždy dostatečně nectili). Nikoli na posledním místě z hlediska významu je znovuobjevení dějinné dimenze lidské existence, což je v mnohém dlužno právě historické povaze Božího sebedarování člověku ve zjevení.

Víra a teologie tedy nejen kulturu a vědu potřebují a předpokládají, ale také ji významně obohacují,[15] spoluutvářejí a dávají jí cílové zaměření k transcendenci, dávají jí to, co si specializovaná a na vnitrosvětské záležitosti striktně zaměřená vědecká racionalita nemůže sama dát, totiž definitivní smysluplnost, která odpovídá tomu, co nazýváme moudrostí. A to z racionálního i existenciálního hlediska rozhodně není málo.

Ještě pár slov o františkánském pojetí vědy. František rozhodně odmítal sebestředné studium jako sebepovyšování nad druhé. Odmítal vědění jako cestu k moci a jako vlastnění poznatků. Pokorné vědění jako služba, věda pojímaná nejen jako výkon člověka, ale také jako obdaření na základě teorie osvícení (Bonavenura), tohle všechno františkánskému duchu nejen neodporuje, ale je s ním dokonce plně v souladu. Proto také tolik našich bratří a sester v dějinách významně přispělo do pokladnice světové vědy nejen v oblasti filosofie a teologie, ale také v celé řadě jiných oborů. Františkáni stáli ve čtrnáctém a patnáctém století na straně svobodného rozvoje přírodních věd. Stačí zalistovat v knize otce Gemelliho o františkánském poselství světu. Stejně jako víra není nic iracionálního, tak také františkánství nesmí být zaměňováno za intelektuální lenost a  neumětelství.

                                                                                              Ctirad Václav Pospíšil OFM