Dzikowski, Mariusz OFS

 Tématem podstaty spirituality sekulárních františkánů se dotýkáme problému naší identity. Chceme ji popsat, avšak také zdůraznit a odhalit její prvky, které dosud zůstávaly bez povšimnutí, abychom o ni mohli usilovat, rozvíjet ji a prohlubovat v našich společenstvích k Boží slávě.

 Spiritualita (duchovnost) v teologickém významu je zásadním postojem člověka vůči skutečnosti, v níž inspirací, vůdcem a průvodcem je Bůh. Spiritualita je způsob křesťanského života. Konkrétní způsob života zakořeněného v evangeliu, který je dílem Ducha Svatého v nás.

 Není pochyb, že na specifickou františkánskou spiritualitu má zásadním způsobem vliv osoba zakladatele, a tedy kromě jiného historie povolání a svědectví života sv. Františka a spisy, které zanechal. K tomu přistupuje tradice myšlení a života jeho následovníků a současné svědectví života františkánského společenství.

 Na počátku hledání zásadních prvků spirituality sekulárních františkánů je třeba připomenout klíčová slova františkánského povolání – „Františku, jdi a oprav můj dům, který, jak vidíš, celý se boří!“ (Legenda maior 2,1 - FP 1038). Výzvu, kterou uslyšel v kostele sv. Damiána, chápe František konkrétním způsobem tak, že opravuje okolní kostely, aby po nějaké době zakoušení Boha v srdci dostal evangelní (Mt 10,10) poznání hloubky těchto slov, která se týkají duchovního života, duchovní proměny, apoštolátu životem podle evangelia. To je pro nás klíčová informace. Františkánská spiritualita je konkrétní, současně však mystická, vyplývá z evangelia.

 Základní pokyny týkající se spirituality sekulárních františkánů jsou obsaženy v Řeholi SFŘ, dále jsou rozvinuty v Generálních konstitucích SFŘ a zdůrazněny v národních stanovách. A tu je další důležitá poznámka, kterou je třeba stále opakovat: Dokumenty SFŘ jsou v první řadě zásadním a dynamickým nástrojem utváření našeho františkánského povolání, a ne mrtvou literou nebo jen souborem právních předpisů. Jsou základem našeho života.

 Když konkretizujeme pátrání po podstatných hlediscích spirituality sekulárních františkánů, můžeme vytvořit jistou syntézu Řehole, GK a stanov SFŘ. Výsledkem bude obecný náčrt spirituality sekulárních františkánů, který se v další části výkladu pokusíme podat v podrobnostech. Kdybychom však chtěli uvést jen pět hlavních rozlišovacích známek naší spirituality - ačkoli výběr není snadný - zdá se, že je třeba uvést především:

 * sekularitu (světskost),

 * evangelium,

 * spojení s Ježíšem,

 * bratrství,

 * modlitbu.

 Spiritualita SFŘ vede od života ve světě k aktivně prožívané časnosti, od přítomnosti ve světě k apoštolátu světa ve Františkově duchu. Sekularita a apoštolát jsou svorky spojující naši spiritualitu. Lze konstatovat, že výsledkem ve františkánském duchu aktivně prožívané sekularity je apoštolát: v rodině, na pracovišti, ve farnosti, v sousedství.

 Františku, jdi a oprav můj dům!

 Církev potřebuje apoštolát laiků. Římská církev, a jak říkal František: svatá římská církev, jejíž víru je ve všem a nade všechno třeba udržovat, mít v úctě a podle ní žít (srov. 1 Cel 62 - FP 432), potřebuje apoštolát laiků. Druhý vatikánský koncil v Dekretu o apoštolátu laiků konstatuje, že „apoštolát laiků vyvěrá přímo z jejich křesťanského povolání a nemůže v církvi nikdy chybět“ (Apostolicam actuositatem 1).

 Aby plodně apoštoloval ve světě - jako sekulární františkán, a tedy sloužil Bohu a plnil jeho vůli - zdá se, že jsou třeba dvě věci. Za prvé je třeba být spojen s Kristem. Za druhé být zakořeněn v bratrském společenství, mít v něm oporu, čerpat z něj a dávat mu svůj čas, svoje hřivny, dary, které dostal od Boha. Lze konstatovat - když pokračujeme v úvahách nad podstatou spirituality sekulárních františkánů - že v individuálním rozměru bratra či sestry spojení s Kristem se bude uskutečňovat osobním stykem s ním modlitbou, rozjímáním Božího slova - přecházením od evangelia k životu a od života k evangeliu - jako Maria, a Eucharistií.

 Naproti tomu v rozměru společenství vztah k bratrovi, sestře, vyplývající z evangelia přijatého srdcem a opírající se o úctu, lásku, svobodu, bude učit správnému vztahu ke každému muži a ženě ve světě, vztahu, v němž má převládat skutečné dobro člověka a společnosti.

 Tato dvě hlediska, individuální a společné, která se navzájem doplňují a pronikají, je třeba brát v úvahu při práci toho, kdo odpovídá za formaci.

 Individuální rozměr života sekulárního františkána spočívá ve spolupráci s Duchem Svatým na díle vlastního posvěcení. Všichni jsme povoláni ke svatosti, jak učí koncil (srov. Lumen Gentium 32.40). Svatost každého z nás je darem Pána, plodem Boží lásky a naší odpovědi na ni. Proto čím větší je v nás touha po svatosti, tím větší ovoce naší spolupráce s milostí. Přitom je třeba poznamenat, že i sama touha je milostí, neboť všechno, co je dobré, je láska, a je tedy třeba modlit se za touhu po Bohu, za velkodušné a štědré srdce, což lze definovat jako horlivost srdce, tak zřejmou u sv. Františka a důležitou pro jeho spiritualitu.

 Horlivost srdce roste v té míře, jak duše zakouší sladkost svého Pána. Naproti tomu zakoušení Boha v srdci roste, když duše stále více hledá Pána. Kde je Pán? táže se duše. Chce ho poznávat, milovat, vyvolit si ho a následovat. V této etapě je nutné konkrétní rozhodnutí důsledně uskutečněné v každodenním životě. Jde o to, celým svým já vstoupit na cestu následování Krista. Abychom šli touto cestou, je třeba Boží slovo a zvlášť evangelium.

 Nesmíme mít strach z Božího slova. Často slyšíme výroky, i mezi katolíky, že „Písmo sv. je těžké“, že „evangelium je pro vzdělané lidi“ apod. Lze pozorovat odstup od Božího slova. Ve skutečnosti evangelium, Písmo sv. je pro věřícího člověka nejvýš jen jednou z více knih utvářejících jeho nitro, jeho spiritualitu.

 Proti těmto postojům, stereotypům myšlení, je třeba konstatovat, že nelze oddělovat Krista od evangelia. Bez Božího slova, bez evangelia, není víry. Teprve slyšené Boží slovo, přijaté do srdce, rodí víru, duchovní pokrok (srov. Řím 10,17). Boží slovo musí být sekulárními františkány čteno, objevováno, milováno. K lásce k Božímu slovu je třeba vést člověka od první chvíle jeho přítomnosti v SFŘ. Zamilování do Božího slova, do evangelia, jehož pochopení přinášelo plody, to bylo Františkovo charisma. Ve spojení s tím i pro nás se slovo Boží musí stát životní zásadou, být základem při utváření naší spirituality.

 Těm pak, kdo si myslí, že Boží slovo je jen pro vzdělané, ať je odpovědí příklad Františkův, a to, co o něm řekl Serafický učitel sv. Bonaventura, ať je povzbuzením: „Opravdu, teologie tohoto svatého Otce je čistotou a kontemplací jako orel, který se vznesl svými křídly a letí do výšin; naše vědomosti se však břichem plazí po zemi“ (Legenda maior 11,2 - FP 1189).

 Boží slovo je spolehlivým prostředkem formace, a formuje tím plněji, čím víc je spojeno s životem a jeho proměnou - obrácením. Základní jsou pro náš život sekulárního františkána slova Řehole SFŘ obsažená v bodu 4, že je třeba přecházet od evangelia k životu a od života k evangeliu. Ovocem četby, rozjímání Božího slova má být právě osobní proměna života z nedělního katolíka k sekulárnímu františkánovi, jenž se dívá na časnou skutečnost skrze Krista, v Pánova svatého apoštola.

 Je to proces a námaha, do nichž je třeba se pustit s pomocí Ducha Svatého a učitelského úřadu církve. Sekulární františkáni mají být nositeli Božího slova. Slovo Boží má být v našich srdcích, myslích a ústech.

 Všichni zodpovědní v SFŘ mají propagovat život Božím slovem v každodennosti, s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám a možnostem jednotlivých sekulárních františkánů či společenství.

 Určitě je třeba všem ukazovat ohromné bohatství evangelia a příkladem i praktickými návody povzbuzovat k častému čtení evangelia a nespokojovat se jen s jeho posloucháním v kostele.

 Lidem, kteří již na této cestě postoupili, je třeba navrhovat prohloubený styk s nedělním evangeliem (které se čte v neděli v kostele při mši sv.), projevující se jeho čtením a vracením se k němu v týdnu, např. v rozjímání.

 Členům našich společenství je třeba podávat pomoc při četbě evangelia, kterou může být rozhovor s duchovním asistentem/patronem, představeným, formátorem, anebo také oficiální výklad (objasnění, interpretace) církve uvedený v poznámkách pod textem. Je třeba využívat i dostupné původní i přeložené exegeze Písma sv. S tím ovšem, že při životě Božím slovem nejde jedině a hlavně o seznámení s exegezí, ale o srdce. Vždyť „víra v srdci vede k ospravedlnění,  její vyznání ústy vede ke spáse“ (Řím 10,10). Boží slovo je na prvním místě dáno lidem věřícím, kteří mají srdce dítěte. Objevy exegeze mohou sloužit pochopení Božího slova, nejsou však nějakou normou, jediným a plným vzorem pravd obsažených v textu anebo Božího poselství konkrétnímu člověku.

 Aby četba a rozjímání slova přinášely plody v životě, musí za prvé být modlitbou, důsledně uskutečňovanou. Za druhé základem obrácení, proměny uskutečňované v době večerního zpytování svědomí: Františku, jdi a oprav můj dům! Za třetí: pronikat do postojů, chování, jednání ve všedním životě. A za čtvrté: Slovo je třeba milovat, tak jako František.

 Abychom vštípili lásku k Božímu slovu v našich společenstvích, je třeba shromáždění začínat evangeliem, které dává církev číst v liturgii dne. Tam, kde je to možné, zvlášť tam, kde jsou zaangažovaní kněží nebo i kompetentní laici, mohou vznikat skupiny sdílení Božího slova, které by se obohacovaly o zakoušení slova ve všedním životě. Při každé mši sv. společenství má mít významné místo homilie (kázání vycházející z bohoslužby slova). Do srdcí sekulárních františkánů je třeba proniknout s pravdou, že Boží slovo je živé a účinné. Slovo má moc proměnit srdce:

 Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam,

 ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit,

 ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí,

 tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst:

 nevrátí se ke mně bez účinku,

 ale vše, co jsem chtěl, vykoná

 a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal (Iz 55,10-11).

Mariusz Dzikowski OFS

 Istota duchowošci franciszkanów swieckich

 Glos sw. Franciszka 11/2002,

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

(pokračování)