Peruffo, Ambrogio OFM

 Marie de Foulques žila a zemřela chráněná kruhem poníženosti a skrytosti, tajemnosti a mlčenlivosti. Její cesta je cestou jednoduchého, příkladného života: onoho hrdinského života v poníženosti, jenž zůstává vždy požehnaný.

 Narodila se 1861 v Chateaux de Bois-Sales v diecézi Séez ve Francii (nedaleko Alenconu). Jako děvčátko rostla v obyčejném ovzduší své farnosti. S postupem věku si volila ty nejobyčejnější cesty. Věrná svým povinnostem toužila líbit se Pánu a každý skutek se snažila přetvořit na modlitbu. Nesmírně se těší na první setkání s Ježíšem ve sv. přijímání, které se jí však stává prvním křížem: pro nemoc musí předčasně opustit kostel.

 Brzo jí umírá otec, a matka spolu s ní, bez opory, uchýlí se k sestrám benediktinkám do Argentan. Modlitba, samota, pokoj: to je sen jejího srdce. V 21 létech se rozhodne vstoupit k sestrám Navštívení. Když je všechno připraveno, matka zchromne a dcera ji nemůže zanechat bez opory. S rozbitým srdcem vidí, jak se jí zhroutil ideál modlitby a ticha.

 Zůstane tedy ve světě, nevzdává však touhu vést dokonalejší život podle evangelia; vstupuje do Třetího řádu sv. Františka, školy svatosti a dílny apoštolátu, v terciářské obci v Alenconu, kde 1901 skládá profesi. Snaží se uvést do všedních dnů program života a duchovnosti sv. Františka, světce pokoje. Do jejího denního řádu patří mše sv. se sv. přijímáním. Terciářské hodinky otčenášů jí nahrazují klášterní liturgii, o které kdysi snila. Žádný den nevynechá františkánský růženec a další pobožnosti. Vždy se účastní života terciářské obce, v kterém zakouší radostné naplnění touhy po klášteře, o kterém snila.

 Každoroční duchovní cvičení jsou jí zlatým bodem v jednotvárném sledu dní, vzácnou dobou samoty s Pánem. Byla ráda, když ji nikdo neznal, neměla ráda hluk, plané řeči, byla pokojná v protivenstvích. Když ji někdo bodl zlomyslnou řečí, řekla: „Neodpovídám; chci být trpělivá a pokorná.“

 Na pouti do Říma jí byla nabídnuta soukromá audience u Svatého otce Pia X. Marie se pokorně bránila: „Čas Svatého otce je vzácný. Co mu řeknu? Že jsem slečna de Foulques, která koná dobročinné skutky, a co dál? Ne, Svatý otec musí jistě mnoho přemýšlet nad jinými záležitostmi, a já ho nechci rušit.“

 Po stopách stigmatizovaného serafického Otce se cvičila ve zvláštní pobožnosti k utrpení Páně. V bolestech vnitřních zápasů upírala vždy zrak na kříž. V posledním období svého života se uzavírala a nevycházela ze svého pokoje; její dny plynuly v dlouhých modlitbách. V rozjímání Kristova umučení nacházela sílu a odvahu nést odevzdaně svůj kříž.

 Srdce, které stále víc miluje Pána, tím více umírá za spásu bližních. Když po matčině smrti zůstala v světě sama, vynořila se v jejím srdci touha, která vytvořila mateřskou píseň o mystickém mateřství.

 Adoptovala osmiletého, živého, ale rozumného chlapce, plného snů, a především snu o kněžství. Jmenoval se Guy (Vít) du Boullonney. Po prvním sv. přijímání jí řekl: „Víš, mami, dnes ráno jsem prosil Ježíše, aby mi dopřál milost stát se knězem!“ Dokážeme si představit její radost, že by jednoho dne měla „svého kněze“? Jaká zvláštní radost pro duchovní dceru sv. Františka, který měl tak velkou úctu ke kněžím!

 Guy se opravdu dostal do diecézního semináře v Séez, potom do římského francouzského semináře. V den stigmatizace sv. Františka 17. září 1910 byl vysvěcen na kněze v římské Lateránské bazilice. V předvečer napsal matce: „Dobře začíná den, jenž začíná svatou obětí, a všechny potom budou začínat jako prvý. I Vy jste něco, co obětuje!“ Matka byla první, kdo políbil jeho posvěcené ruce, první přijala jeho požehnání a druhého dne přistoupila ke sv. přijímání při jeho mši.

 Svou kněžskou činnost začal v Mortagne. Světová válka jej však vrhla do pole jako polního kaplana. Před odchodem napsal matce: „Chce-li Bůh, abych podlehl v boji, zcela se podrobuji jeho božské vůli. Budu na Vás čekat tam nahoře. Doufám, že dostanu dobré místo - místo kněze, kterého Vy jste dala darem Bohu a církvi.“ Obětavě plnil své poslání při raněných a umírajících. Když byl sám těžce raněn, ležel tři dny v kaluži krve v palbě. Když se jako raněný vrátil, matka při něm trávila dni i noci. Po zotavení se vrátil do Mortagne.

 Při epidemii španělské chřipky na konci války se obětavě věnoval nemocným, nepoznal odpočinek. Přiznával se: „Konal jsem svou povinnost jako voják v poli, chci zemřít jako oběť své kněžské povinnosti.“ Když vyčerpal své síly, 18. října 1918 umíral s jasnou myslí a tiše si zpíval vítězný hymnus Vzkříšení: „Velikonoční oběti vzdejme své chvály...“

 Dobrá matka s krvácejícím srdce vzala na sebe nový kříž, který jí poslal Pán. Jedné přítelkyni napsala: „Dobrý Bůh si ho vzal! Jaká je to rána pro moje srdce!... Ale staň se jeho vůle!“

 Více než padesátiletá, místo aby se uzavřela do sebe v němé a nečinné samotě, dokázala přemoci podněty bolestné chvíle tím, že se oddala dobročinným skutkům a apoštolátu. Vstupuje do sekretariátu „Fleurs de Lys“ (Květy lilie) a koná tam po 18 let od rána do večera všechny podřadné práce, bez nároku na odměnu, z čisté lásky k Bohu.

 Postižená anginou pectoris žije po smrti „svého kněze“ ve stálém jasném očekávání sestry smrti. Kdykoli ji zastihla krize, šeptala: „Staň se Boží vůle!“ Krize se však opakovaly. Na Zelený čtvrtek 1929, třebaže měla v noci prudký záchvat, zeslabená i tehdejším eucharistickým postem od půlnoci, přistoupila k poslednímu sv. přijímání. Několik dní nato přijala svátosti umírajících a sladce vydechla, když ji kněz utěšoval: „Mějte důvěru v dobrotu Pána!“ Bylo to 12. dubna 1929.

 Ambrogio Peruffo OFM

 Terziari d\'oggi

ze slovenského překladu Terciári dneška (Prešov 1946)

přeložil do češtiny a redakčně upravil Radim Jáchym OFM