Kreidler-Kos, Martina

Než její přítelkyně v Praze dostane čtvrtý list, uplyne mnoho času. Klára jej pravděpodobně napsala až v roce své smrti. Snad opravdu uplynulo mnoho let mlčení anebo skrovného přímého styku. Nad tím není Klára šťastná. Píše plná touhy a přání, aby se  dozvěděla  víc o své přítelkyni: „Nediv se, že jsem ti nepsala tak často, jak si tvoje i moje duše stejně přeje a touží, ani si nenamlouvej, že se zmenšuje plamen lásky v srdci tvé matky! Překážel mi jen nedostatek poslů a známá nebezpečí na cestách.“ Mezi Klářinými řádky můžeme téměř slyšet Anežku, která by se ráda obracela na Kláru častěji a je smutná z příliš malého styku. Snad je to opět tichý náznak toho, že Anežka se vůči Kláře projevila s důvěrou ve své potřebě zvláštní ochrany.

 V tomto listu jde Klára příjemkyni vstříc plná srdečnosti. Už její pozdrav mluví sám za sebe: „Polovině své duše a zvlášť srdečné schránce lásky, jasné královně paní Anežce, snoubence věčného krále Beránka, své nejmilejší matce a nade vše milé dceři...“ V sedmi osloveních vyjadřuje, jak velice si Anežku cení a jak silně se s ní cítí spojena. A na konci píše ještě jednou: „Věz, že jsem blahou vzpomínku na tebe nesmazatelně vepsala na listy svého srdce, že tě mám za nejmilejší ze všech!“

 Proč Klářino  srdce oplývá náklonností k této vzdálené přítelkyni? Proč si ji tolik oblíbila? - Když píše tento list, je Klára smrtelně nemocná, žena přibližně šedesátiletá. Celý život zápasila, aby mohla podržet u sv. Damiána sestru Chudobu. Nakonec udržela i formálně dlouho vyzkoušený způsob života svého společenství a sepsala vlastní řeholi. Nyní čeká, že církev vezme tento akt na vědomí a schválí jej. Čeká na papežské uznání tohoto způsobu života.

 Už téměř dvacet let zná Anežku. Ta opět žije právě tak dlouho ve svém společenství v Praze. Obě ženy spolu něco přestály. Viděly přicházet řeholi za řeholí, přečkaly papežskou skepsi, odmítání a patrně i pokusy odlákat je od života v radikální chudobě. Nikdo je však nedokázal přemluvit, aby to vzdaly. Po léta uskutečňovaly a zamilovaly si chudý, strohý život. A přece tu ještě chybí poslední, definitivní potvrzení tohoto ženského povolání. Rovněž Anežka může, stejně jako Klára, v těchto prvních měsících roku 1253 jen doufat.

 Opět je chudoba velkým tématem tohoto posledního listu. Možná chce Klára na konci svého života ještě jednou opěvovat toto přátelství, které pro ni bylo tak cenné a pomáhalo jí vytrvat v chudobě i proti všem překážkám. Možná se sama tímto spojením s Anežkou posiluje, aby vydržela v této věci i poslední kus cesty. A snad se také docela prostě loučí.

 Ještě jednu ženu zahrnuje Klára na konci listu v této souvislosti: svou rodnou sestru Anežku z Assisi. Klára ve svém pozdravu nemluví jako jindy o sobě a všech svých sestrách, ale výslovně jmenuje Anežku. Také ta stojí v čele společenství, které si přálo privilegium chudoby, zápasilo o ně a dostalo je. Zdá se, jako by Klára na konci svého života vytvářela ženské solidární společenství a v duchu ještě jednou svolala právě ty sestry, které mají podíl na tom, že následování Krista může být nezkráceně prožíváno Chudými paními. Dnes bychom řekli, že tyto tři ženy se spolčily k boji za stejnou věc. Klára nám na tomto místě ukazuje, že vytvořila tuto společnou síť.

 V tom je čtvrtý list víc než jen gestem na rozloučenou. Je to svým způsobem odkaz pro Prahu. Současně vyjadřuje Klára naději, že toto povolání žen dokáže i po její smrti dále žít v prostoru církve. A to nejen proto, že se Klára snaží dostat pro ně právní základ, ale protože připomíná, že jsou tu lidé, kteří tento ideál radikální chudoby ve společenství nesou dále jako svou věc srdce. Lidé, kteří pro ni měli zcela zvláštní význam. Patrně však to obojí patří úzce k sobě.

 Vroucnost listu je jedním pokladem, který v sobě skrývá. Druhým jsou Klářiny hluboké duchovní myšlenky. Motivem, jenž se táhne tímto posledním listem, je myšlenka zrcadla. Tento symbol se v podstatě vytratil, avšak v dějinách spirituality byl dlouho nenahraditelný. Je mnoho spisů o spiritualitě, které ve svém názvu nesly tento obraz, často ve smyslu učení. Nazírat do zrcadla toho či jiného druhu a ražení znamenalo objevovat vzor, učit se, chápat, cvičit se v různých postojích.

 Klára nepoužívá symbol zrcadla ve výchovném zájmu, ale aby hlouběji nazírala a žasla. Má před očima jasný obraz. Existuje zrcadlo pro náš život - sám Ježíš Kristus. Tímto zrcadlem je krásný a nekonečně dobrotivý Kristus, jenž je tak přitažlivý a neodolatelný, „vzpomínka na něho mile svítí“, jak píše. Je to Kristus jako milovaný Ženich. Tyto řádky čtvrtého listu znějí v latině jako umělecky komponovaný hymnus, jako Klářina píseň lásky.

 Jakkoli zářící však je toto zrcadlo-Kristus, že v něm se odzrcadlovat znamená krásu a nádheru, má i neméně jasnou pozemskou tvář. Ježíšovou historií na zemi je ponížení a odříkání. Jejím počátkem jsou ubohé jesle, koncem zahanbující kříž umučení. V tomto Kristově zrcadle se proto nezrcadlí jen nevěsta hýčkaná jeho přítomností a vyvolená jeho náklonností, ale i ta nevěsta, jejímž jménem je Chudoba, stejně milovaná, avšak pociťovaná ve své tvrdé pozemské skutečnosti. Nebe a země patří v tomto zrcadle k sobě, neboť Kristus je obojí, Bůh i člověk.

 Pro Kláru, která umírá, když píše tyto řádky, končí toto nazírání v nebi, v Boží blízkosti, anebo, abychom zůstali při jejích obrazech, v nebeské svatební komnatě. Snad používá tyto obrazy pod dojmem velikonoční liturgie, což by mohl být náznak doby, kdy tento list vznikl. Možná však je také prostě zakořeněna v její vlastní naději na vzkříšení.

 Chudoba, to slyšíme z tohoto listu ještě jednou zcela zřetelně, není pro Kláru jednoduchý stav. Není ani výrazem askeze vyhledávající Boží blízkost. Je výrazem veliké lásky, která je v Boží blízkosti. Protože chudoba Boha ji naplňuje údivem, vrací mu Klára svou vlastní chudobu. Nejde v tom sama, tato velká láska není žárlivá. Po dvou, po třech, společně jsou Kristovými nevěstami, o tom je Klára přesvědčena. Tím prožívá sesterství daleko za konkrétní společenství od sv. Damiána.

Martina Kreidler-Kos

 Klara von Assisi

 (Sei gepriesen, weil du mich erschaffen hast)

 Don Bosco Verlag München, 2003

z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM