Jan Pavel II.

 Poselství papeže Jana Pavla II. řádu klarisek při příležitosti 750. výročí úmrtí sv. Kláry z Assisi

 Milé sestry!

 1. Dne 11. srpna 1253 skončila sv. Klára z Assisi svou pozemskou pouť. Byla stoupenkyní sv. Františka a zakladatelkou vašeho řádu Chudých sester sv. Kláry (klarisek), který dnes se svými různými rozvětveními čítá asi 900 klášterů rozesetých po pěti kontinentech. I 750 let po její smrti je památka na tuto velkou světici v srdcích věřících stále velmi živá, a proto je pro mne zvláštní radostí, že mohu při této příležitosti předat vaší řeholní rodině své srdečné vzpomínky a pozdravy plné náklonnosti.

 Při tomto významném jubileu vyzývá sv. Klára všechny, aby stále hlouběji pronikaly do hodnoty povolání, které je Božím darem, jenž musí přinášet ovoce. Ve své Závěti napsala v této souvislosti: „Mezi různými dobrodiními, která jsme od svého štědrého dárce, Otce milosrdenství, přijaly a denně přijímáme, za něž mu, Velebnému, máme vzdávat největší díky, tím největším je naše povolání. Čím však je vyšší a významnější, tím víc mu zcela patří vše, co jsme a máme. Proto Apoštol praví: Poznej své povolání (1 Kor 1,26)!“ (Závěť 21 - FP 2823).

 2. Světici narozené kolem roku 1193/94 v Assisi jako dítě šlechtické rodiny Favarone di Offreduccio se dostalo především od její matky Hortulany solidního křesťanského vychování. Osvícena Boží milostí byla nadšena novým způsobem evangelijního života, kterému dal základ sv. František se svými druhy, a rozhodla se, že i ona bude radikálně následovat Krista. Když pak v noci z Květné neděle na pondělí Svatého týdne 1211 (nebo 1212) opustila otcovský dům, odebrala se na radu světce do kostelíka Porciunkule, kolébky františkánské zkušenosti, kde se před oltářem Panny Marie zbavila všeho svého bohatství, aby přijala prostý kající oděv v podobě kříže.

 Po krátké době hledání dospěla nakonec do malého kláštera sv. Damiána, kam ji následovala i její mladší sestra Anežka. Zde se k ní připojily další družky oduševněné přáním ztělesnit evangelium v kontemplativním rozměru. Vzhledem k rozhodnosti, s níž nové klášterní společenství šlo ve stopách Kristových a pokládalo chudobu, námahu, utrpení, pokořování i odvrácení se od světa za důvod velké duchovní radosti, napsal jim sv. František s otcovskou náklonností: „Protože jste se z Božího vnuknutí staly dcerami a služebnicemi nejvyššího Krále, nebeského Otce, a zasnoubily se Duchu sv. tím, že jste si zvolily život dokonalosti podle svatého evangelia, chci a za sebe i své bratry slibuji, že se o vás budu starat stejně láskyplně jako o ně a věnovat vám zvláštní pozornost“ (Řehole sv. Kláry VI. 2 - FP 2788).

 3. Tato slova zařadila Klára do ústřední kapitoly své řehole, neboť v nich poznávala nejen jedno z poučení světce, ale podstatné jádro jeho charismatu, které se odráží v trojičním a mariánském kontextu evangelia o Zvěstování. Sv. František viděl povolání Chudých sester ve světle Panny Marie, pokorné služebnice Páně, která se v Duchu sv. a jeho prostřednictvím stala Matkou Boží. Pokorná služebnice Páně je pravzor církve, Panna, Nevěsta a Matka.

 Klára viděla své povolání jako výzvu žít tak jako Maria, jež své panenství odevzdala působení Ducha sv., aby se stala Matkou Krista a jeho tajemného Těla. Cítila se hluboce spojena s Matkou Páně, a proto adresovala následující slova sv. Anežce Pražské, české princezně, která vstoupila do řádu klarisek: „Přilni k nejsladší Matce, která porodila takového Syna, že ho nemohla pojmout nebesa, a přece ona ho nosila ve svém útlém životě a skryla do svého panenského klína“ (3.list Anežce - FP 2890). Mariina osoba provázela povolání světice z Assisi až do konce jejího života. Podle jednoho svědectví podaného při jejím procesu svatořečení přiblížila se Boží Matka k lůžku umírající Kláry a sklonila se k té, jejíž život byl zářivým odrazem jejího vlastního (Proces 11,4 - FP 3083).

 4. Jen výlučným rozhodnutím pro ukřižovaného Krista, uskutečněným z vroucí lásky, lze vysvětlit rozhodnost, s níž mohla Klára nastoupit cestu „nejvyšší chudoby“. Význam těchto slov zahrnuje zkušenost sebezřeknutí, které prožíval Boží Syn při Vtělení. Označením „nejvyšší“ chtěla Klára do jisté míry vyjádřit ponížení Božího Syna, které ji naplňovalo uctivým údivem: „Když tedy tento tak mocný Pán sestoupil v lůno Panny, chtěl na svět přijít opovržený, nuzný a chudý, aby chudí lidé, kteří potřebovali nebeský pokrm, stali se v něm bohatí a vládci nebeského království“ (1. list Anežce - FP 2865). Poznala tuto chudobu v celém Ježíšově pozemském životě od Betléma až na Golgotu, kde Pán „nahý skonal na dřevě kříže“ (Závěť 13 - FP 2841).

 Následovat Božího Syna, který se pro nás stal cestou, znamenalo pro ni neusilovat o nic jiného než ponořit se s Kristem do zkušenosti radikální pokory a chudoby, vztahující se na každé hledisko lidského života, až k vydanosti kříže. Rozhodnutí pro chudobu bylo pro sv. Kláru vnitřním důsledkem její věrnosti evangeliu, kterou byla podnícena dokonce prosit papeže o „privilegium chudoby“ jako zvláštní výsadu klášterního způsobu života, který začala. Toto „privilegium“, jež po celý svůj život vytrvale bránila, přijala do řehole, která dostala papežské potvrzení dva dny před její smrtí bulou Solet annuere z 9. srpna 1253, právě před 750 léty.

 5. Až do konce měla Klára pohled upřený na Božího Syna, jehož tajemství neúnavně kontemplovala. Její pohled byl pohledem milující nevěsty, která je naplněná přáním po stále dokonalejší účasti. Zahloubávala se především do rozjímání umučení, přičemž kontemplovala tajemství Krista, jenž ji volal z kříže a k němuž se cítila přitahována. Psala: „Vy všichni, kteří jdete cestou, pozorujte a vizte, je-li bolest jako bolest  moje! Odpovězme mu“ - to jsou její slova - „když na nás volá a lká, jedním hlasem a jedním duchem: Budu si tě ustavičně připomínat, můj duch bude ve mně chřadnout.“ A žádala: „Kéž tedy vzplaneš tímto žárem lásky, ... vzdychej mocnou touhou srdce a láskou volej: Táhni mě za sebou, nebeský Ženichu!“ (4. list Anežce - FP 2904-2906).

 Tato dokonalá jednota s Kristovým tajemstvím ji vedla k zakoušení přebývání Trojjediného Boha, při němž si duše stále více uvědomuje Boží přítomnost v sobě: „Neboť nebe s ostatními tvory nemůže pojmout Stvořitele, zatímco jedině věřící duše je jeho příbytkem a sídlem, a to jen láskou, kterou nemají bezbožní“ (3. list Anežce - FP 2892).

 6. Pod vedením Kláry se společenství, které se u sv. Damiána shromáždilo, rozhodlo žít podle ducha sv. evangelia v kontemplativním klášterním ovzduší, jež lze vymezit jako „společenství v jednomyslnosti ducha“, jako způsob života svatého společenství (srov. bula k Řeholi sv. Kláry - FP 2745). Zdá se, že hluboké pochopení, jaké projevovala Klára pro hodnotu jednoty v bratrství, vychází z vyzrálého kontemplativního zakoušení tajemství Trojice. Pravá kontemplace se neuzavírá v individualismu, ale poznává pravdu „být jeden“ v Otci, Synu a Duchu sv. Ve své Řeholi neuspořádala Klára sesterský život jen podle hodnoty vzájemné služby, účasti, sdílení, ale starala se i o to, aby společenství bylo pevně vybudováno na „jednotě vzájemné lásky a pokoje“ (IV. 16 - FP 2782), a vyžadovala, aby sestry „vždy zachovávaly jednotu vzájemné lásky, která je poutem dokonalosti“ (X. 5 - FP 2809).

 Byla pevně přesvědčená, že vzájemná láska buduje společenství a působí růst v povolání. Proto v Závěti napomínala: „A milujte se navzájem Kristovou láskou, a lásku, kterou chováte v srdci, projevujte také navenek, aby sestry, povzbuzovány tímto příkladem, vždy rostly v lásce k Bohu a stále se navzájem milovaly“ (18 - FP 2847).

 7. Tuto hodnotu jednoty poznala Klára v celém jejím dosahu. Proto trvala na tom, že klášterní společenství má být dokonale začleněno do církve a pevně v ní zakotveno poutem poslušnosti a dětské podřízenosti (srov. Řehole I., XII.). Velmi dobře si byla vědomá, že život klášterních řeholnic se má stát vzorem pro jiné sestry, které jdou za stejným povoláním, a zářícím svědectvím pro všechny, kdo žijí na zemi.

 Čtyřicet let, které strávila v klášteříku sv. Damiána, nijak nezúžilo obzor jejího srdce, ale prohloubilo její víru v přítomnost Boha, jenž v dějinách působí spásu. Známé jsou dvě epizody, v nichž Klára silou své víry v Eucharistii a pokornou modlitbou dosáhla osvobození Assisi a uchránila klášter před nebezpečím hrozící zkázy.

 8. Rovněž je třeba zdůraznit, že 750 let po papežském schválení si řehole sv. Kláry stále plně uchovává své duchovní kouzlo a teologické bohatství. Dokonalý soulad mezi lidskými a křesťanskými hodnotami, moudrá harmonie kontemplativní horlivosti a evangelijní přísnosti ji potvrzují pro vás, milé klarisky třetího tisíciletí, jako onu cestu, kterou máte kráčet bez přizpůsobování či ústupků duchu světa.

 Každé z vás adresuje Klára slova, která odkázala Anežce Pražské: „Šťastný je ten, komu je dopřáno účastnit se svatební hostiny, aby celým srdcem přilnul k tomu, nad jehož krásou neustále žasnou zástupy nebešťanů“ (4. list Anežce - FP 2901).

 Toto výročí vám dává příležitost zamyslit se nad příznačným charismatem vašeho povolání jako klarisek. Charismatem, které spočívá především ve volání žít podle dokonalosti svatého evangelia, s pevným přilnutím ke Kristu jako našemu jedinému a pravému životnímu programu. Což toto není výzva pro lidi dnešní doby? Zde se nabízí alternativa k nespokojenosti a povrchnosti dnešního světa, jenž, jak se často zdá, ztratil svou identitu, neboť si už není vědom, že byl stvořen z Boží lásky, a Bůh jej očekává ve společenství, které nebude mít konce.

 Vy, milé klarisky, prožíváte následování Pána v snoubeneckém rozměru obnovováním tajemství plodného panenství Marie Panny, Nevěsty Ducha svatého a dokonalé ženy. Přítomnost vašich klášterů zcela zasvěcených kontemplativnímu životu ať i dnes upomíná na snoubenecké srdce církve (srov. VERBI SPONSA 1), které je naplněno toužebným přáním Ducha, jenž toužebně vyprošuje příchod Ženicha Krista (srov. Zj 22, 17).

 V době, která si vyžaduje nové úsilí o svatost, podává sv. Klára rovněž příklad pedagogiky svatosti, která nás, živena neustálou modlitbou, vede, abychom stále kontemplovali Boží Tvář, a otevírá srdce pro Ducha Páně, jenž proměňuje celého člověka, ducha, srdce i činy podle požadavků evangelia.

 9. Mým vroucím přáním, provázeným modlitbou, je, aby vaše kláštery dokázaly i nadále poskytovat všeobecné touze po spiritualitě a modlitbě v dnešním světě náročné svědectví dokonalého a pravého zakoušení Trojjediného Boha, kterým vyzařuje jeho milující a spásná přítomnost.

 Ať vám stojí po boku Maria, Panna naslouchající, a ať se za vás přimlouvají sv. Klára i ostatní světice a blahoslavené vašeho řádu.

 Vás, milé sestry, i všechny ty, kteří se s vámi podílejí o milost tohoto významného jubilea, budu mít zvlášť na paměti, a uděluji všem ze srdce své zvláštní apoštolské požehnání.

 Z Vatikánu dne 9. srpna 2003

L\'Osservatore Romano, č. 36, 5. září 2003

z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM