Houška, Petr Alk. OFM

Seznámili jsme se někdy v roce 1973, kdy nás postupující normalizace tlačila do ústraní. Vlastně on přišel za mnou. Byl jsem tajným novicem františkánského řádu, žil jsem na faře v terénu, odkázán ob týden na duchovní vedení v Praze. Nedělní bohoslužby pro hrstku věrných a soukromá mše v týdnu poskytovaly sice dost času na rozjímání, avšak byl to více méně život poustevnický.

Když se objevil o. Bernard, otevřel mi cestu do společenství. On měl tehdy za sebou vězení a civilní zaměstnání, avšak díky tomu, že v roce 1968 „čas oponou trhl“, dostal se na faru v litoměřické diecézi na Vysoké u Mělníka. Tato fara se stala záhy i cílem mých mnohaletých cest, jež se opakovaly měsíčně nebo za šest týdnů. Tam se nás několik scházelo, abychom společně slavili mši sv. a my mladší realizovali svou formaci.

Po nemoci mi umožnil o. Bernard rekonvalescenci u sester Notre Dame na Moravci a tím se mi otevřela cesta i k intenzivnější duchovní činnosti. Po řadu let jsem tam pak jezdíval dávat sestrám duchovní cvičení. Protože každoročně bývaly dva cykly, střídali jsme se s o. Bernardem.

Exercicie byly ostatně neodmyslitelnou součástí jeho činnosti. Když rok 1989 přinesl svobodu, dával duchovní cvičení i kněžím a čekatelům kněžství a byl duchovním vůdcem mnohých.

Zůstal však vždy také otcem své farnosti, lépe řečeno farního okruhu. Jeho farnost nebyla vymezena teritoriálně, protože k ní patřili i všichni ti, kteří za ním docházeli odjinud, nejen z blízkého Mělníka, ale i ze vzdálenějších míst. 

O. Bernard si od mládí zamiloval františkánství. A jeho řeholní zasvěcení mu umožňovalo, aby své kněžství prožíval opravdověji, hluboce, neformálně, charismaticky. Jeho přístup k lidem byl bezprostřední, dovedl lidi „otvírat“, nemiloval fráze a klišé, měl osobitý způsob vyjadřování se smyslem pro humor.

Jsem přesvědčen o tom, že i ve vězení a v civilní práci, když nemohl oficiálně vykonávat své poslání, byl vždy především knězem a bratrem, že tyto priority vždy formovaly jeho postoje a jednání. Nikdy nebyl knězem jen u oltáře, ale celou svou bytostí a ve všem, co konal.

Zůstal vždy duchovně mladý, i když přibývalo let a hlásily se choroby. Poslední dobou přebírali postupně službu v jeho farním teritoriu spolubratři františkáni a on pobýval u školských sester sv. Františka v Hoješíně. Ani zde nezahálel a duchovně sestry obohacoval svými myšlenkami.

Nebál se smrti a očekával ji jako sestru. V jeho osobní spiritualitě bylo vždy něco velikonočního. „Amen, Aleluja!“ bylo jeho oblíbeným zvoláním. Letošní Velikonoce si přál prožít na své milované Vysoké. Zde také za časného rána na Pondělí velikonoční odevzdal svou duši Pánu. Nad jeho otevřeným hrobem na farním hřbitově v pátek 16. dubna  modlitby mnoha účastníků pohřbu děkovaly Bohu za dar jeho života.

Věřím, že je mnoho povolanějších lidí, kteří mohou o životě o. Bernarda vydat zasvěcenější svědectví, než je mé. Ostatně on sám v dlouhé sérii článků uveřejňovaných v tomto časopise líčí průběh svého života, ale konečné završení a zhodnocení přešlo již do věčnosti.

Ave, anima pia!

Petr Alkantara Houška OFM