Život a divy sv. Pacifika - 7

Matějka, Pacifik OFMCap.

V době sv. Pacifika se mezi františkány těšil velké oblibě rozjímavý traktát františkánského kardinála jménem Lorenzo Brancati z Laurie O křesťanské modlitbě (De Oratione christiana), vydaný v r. 1685. Rovněž br. Pacifik jej často četl a jeho osm částí přijal jako svůj životní program, který důsledně naplňoval. Následující svědectví z jeho života proto budou tématicky seskupena podle jednotlivých kapitol této knihy, jež jsou pojmenovány takto: „Často se zpovídat“; „Vytrvat silní v pokušeních a protivenstvích“; „Žít usebraně v samotě“; „Pečovat o čistotu srdce“; „Nepřilnout srdcem k přátelům“; „Modlit se vytrvale“; „Milovat mlčenlivost“; „Vyhýbat se zahálce“. Dnes si všimneme první z nich.

Jeden z Pacifikových zpovědníků P. Bonaventura z Monteroberto o něm dosvědčil: „Domnívám se, že měl velmi jemné svědomí; obával se viny i tam, kde po ní nebylo ani stínu.“ 1 Pacifik se v souladu s tehdejším způsobem myšlení zpovídával každý den přede mší svatou. Jeden z jeho posledních zpovědníků P. Gabriel z Majolati Spontini o něm řekl: „Nezakoušel žádný neklid svědomí ani těžká pokušení. [I když se zpovídal tak často], nelze o něm říci, že by to byl skrupulant; protože ve svých vyznáních byl pečlivý a věcný, zatímco skrupulanti obvykle trpí výčitkami a rozvláčností ve vyznání a úporně se snaží přesvědčit zpovědníky o svých vinách.“2 Jeho zpovědníků bylo velmi mnoho, ale žádný se z té cti příliš neradoval. Často totiž byli na rozpacích, zda vůbec mají udělit rozhřešení, když jeho svědomí bylo tak čisté a nevinné jako u dítěte. Mnohdy se nenechali přesvědčit a dávali mu jen požehnání. Nejčastěji proto Pacifik vyhledal prostě jen kněze sakristiána, který měl na starosti provoz v kostele, a proto byl vždy po ruce a neměl kam utéct, což, jak sám přiznal, se nezřídka projevilo značnou nervozitou v naslouchání tomuto ne zrovna běžnému kajícníkovi.

Sv. Pacifikovi však hřích nebyl neznámý. Znal ho a dobře věděl, o čem mluví, protože byl stále hluboce ponořen do Boží svatosti. Již od dětství pociťoval horlivost pro oslavu Boha a pomáhal také druhým osvobodit se od hříchů. Jeden z jeho bývalých spolužáků na základní škole, pozdější kanovník Antonio Domenico Ciammanelli, vypověděl: „Když jsem s ním chodil do školy, nespokojoval se s tím, že dával dobrý příklad svým bezúhonným životem, zbožností a nechutí k účasti na mladistvých žertících, ale když viděl, že se někde děje něco nesprávného, dovedl dotyčného mladíka velmi důrazně napomenout pár trefnými slovy, která uměla dotyčného odradit od jeho jednání a povzbudit ho ke zbožnosti a bázni Boží.“3 

Když se pak stal knězem, věnoval velkou pozornost právě službě svátosti smíření. Jak vypověděl pan Giacomo Sconochhia, svým kajícníkům mnohdy pozvedal před oči krucifix a říkal jim: Já možná špatně slyším, ale Kristus Ukřižovaný je svědkem toho, co říkáš. Já jsem jen služebník a prostředník… Jednou se stala příhoda, která tehdy patnáctiletému chlapci jménem Paolo Coletti z Biagi utkvěla hluboce v paměti. Jako většina chlapců jeho věku trpěl jistou povrchností ve zpytování hříchů a studem při vyznání některých z nich. Proto některé hříchy obvykle ve zpovědi zamlčel. Když tedy dostal u světce rozhřešení, zůstal s ním na mši svatou. „Když však skončila mše, zavolal si mne do chóru a požádal mne o souhlas, zda by se mnou mohl ještě promluvit o mé předchozí zpovědi, a když jsem mu to svolení dal, řekl mi, že i když jsem se zpovídal mnohokrát, mé zpovědi byly svatokrádežné, protože jsem v nich zamlčel určité hříchy, které mi všechny vyjmenoval. V slzách jsem musel uznat, že má pravdu a ihned jsem se mu znovu vyznal s veškerou přesností, takže jsem odcházel vnitřně velmi posílen a uspokojen.“4 

Obvykle však světec reagoval ihned během zpovědi, když poznal, že vyznání je záměrně neúplné. Např. Antonio ze Severina, kterému tehdy bylo asi 20 let, vypověděl: „Řekl mi: Jakže, ty už si nepamatuješ, jak jsi toho dne vynadal své matce, a jak jsi téhož dne spáchal ještě jeden smrtelný hřích vnitřním souhlasem s pokušením k těžkému hříchu? A přesně mi označil místo, kde jsem se dopustil jistého nevázaného flirtování s dívkami. Protože jsem to nemohl neuznat, znovu jsem zpytoval svědomí a vyznal se pak úplně k velké útěše své duše.“5 Podobných svědectví existují desítky. 

Někdy světec v předtuše toho, co uslyší, raději upozornil na hříchy dokonce ještě dříve, než se kajícník odhodlal k vyznání. Tak např. Antonio Piccio Monchelli si ještě o 63 let později zcela přesně pamatoval, co se mu přihodilo v jeho 15 letech a co si tehdy již nepamatoval. Říká: „Přišel jsem tehdy do františkánského kláštera PM Prostřednice všech milostí ještě s jedním kamarádem, a protože to bylo dost daleko od mé vesnice, požádal jsem tu o nocleh. Následujícího rána jsem se chtěl vyzpovídat u Služebníka Božího. Ten mne tedy nejprve povzbudil, abych vykonal dobrou a svatou zpověď a aniž bychom se předtím jakkoli znali, upozornil mne na některé mé hříchy, které jsem při zpytování opomněl. Řekl mi, že když jsem předchozí středu hlídal krávy, ty kolem poledne zašly do obilného pole jistého Tomasetta z Frontale zvaného Frascata, kde nadělaly dosti škody a že o týden dříve se něco podobného stalo kolem dvou hodin na poli sedláka Ilaria. A že když se mne pak můj otec na to ptal, zda je pravda, že mnou hlídané krávy nadělaly tuto škodu, vytrvale jsem to zapíral, takže mi pak napráskal řemenem a já jsem pak utekl z domu. To všechno byla čistá pravda, a mne velmi udivilo, že kněz věděl přesná místa i časy i okolnosti, jako by tam po celou dobu byl se mnou. Věděl přesně i to, kde jsem v tu dobu místo hlídání hrál s kamarády o peníze a prohrál jsem tři čtveráky, takže jsem měl pak několik dní na svého kamaráda Antonia tak silný vztek, že bych jej nejraději byl zabil.“6 

Světec se ovšem nespokojoval jen s péčí o úplnost vyznání, ale úzkostlivě také dbal na to, aby byla spojena s upřímnou lítostí a snažil se probouzet v kajícnících ctnosti víry, naděje a lásky. Vybízel je, aby zachovávali Boží přikázání, a zvláště aby se varovali klení a zapřísahání se. Paolo Coletti vzpomíná: „Přikazoval mi, že mám chovat úctu ke své matce a ostatním starším lidem a dále pak, že mám chodit ke svátostem a že se v neděli a o zasvěcených svátcích nemám spokojit s upuštěním od vesnických a služebných prací, ale že mám také konat skutky milosrdenství a zbožnosti.“ Není tedy divu, že po takových vyznáních někteří zakoušeli to, co dosvědčil tesař Ascanio Battaglia: „Kdykoli jsem se vracel od zpovědi u ct. Otce Pacifika, cítil jsem se velmi utěšen, a připadalo mi jako bych byl znovu narozen.“7 

1 Srov. PIERUCCI A.; S. Pacifico raccontato dai suoi contemporanei, tip. Bellarba, San Severino Marche 1989, s. 50.  

2 Srov. tamtéž.  

3 Srov. tamtéž.  

4 Srov. cit dílo; s. 51.  

5 Srov. cit dílo; s. 52.  

6 Srov. cit dílo; s. 53.  

7 Srov. cit dílo; s. 54.  

Pacifik Matějka OFMCap.