Říský, Bernard OFM

31. Primice

V neděli ráno 11. července 1948 jsem se vrátil z kláštera domů na Mělnickou čp. 18. Všude bylo plno lidí. Rodiče mi dali své požehnání – otec mi řekl: „Když jsem odcházel do světa, dal mi můj otec požehnání se slovy: Buď dobrý a drž se Boha! Teď já ho předávám tobě.“ Ještě jednou mi dal otec své požehnání, když mě páni StB odváděli z domova. Bylo to beze slov, ale s očima plnýma slz. V tom okamžiku mi bylo jasné, že se s ním doma už nesetkám.

Na ulici mě obklopily družičky s velkým květinovým věncem a vedly mě do kostela Panny Marie. Tuto slávu zorganizovala s. Augustina Slezáková z Apoštolátu, sestra našeho o. Augustina. V sakristii už byl o. provinciál, připravený na kázání, které bylo jako obyčejně přede mší. Kostel byl plný díky poutníkům a o. Kapistrán – jak mám v paměti – hřímal proti ženám, které se stávají kněžím léčkou.

Při mši mi asistoval jako podjáhen náš bratr Kosmas Trojan, jáhnem byl redemptorista - novokněz o. Mareš, s nímž jsme se pak sešli u PTP, presbytera asistenta v pluviálu mi dělal o. Alois Daňha, který byl otcem mého povolání. Teď měl za úkol dbát na přesnost liturgie.

Po mši jsem dával novokněžské požehnání jen rodičům a příbuzným. Ostatní účastníci dostali jen společné požehnání s nabídkou, že kdo bude chtít, odpoledne může dostat novokněžské požehnání jednotlivě. Oběd byl připraven v klášteře. O. Kaspistrán odmítl s námi obědvat a odjel hned do Prahy.

Po odpoledním požehnání jsem navštívil sestry Apoštolátu, kam jsem před třinácti lety chodil do besídky. Přijel k nim i o. Jan Ev. Urban. Zaujal mě na chodbě vyvěšený Denní řád – podepsán o. Janem. Se sestrami tam žila i s. Terezie Horušická, za mého dětství tamní představená, jedna z prvních zakladatelek Apoštolátu. Zemřela za několik měsíců po primici. V jejím hrobě pak uložili i tělo o. Jana Ev. v roce 1991.

K večeru nás navštívil doma na Mělnické o. Ambrož Tobola, pražský kvardián, a o. Stanislav Juřík, náš novicmistr. Pražský klášter měl auto – hadimršku – na apoštolské cesty do pohraničí, kde bratři konali nedělní bohoslužby ve farnostech, odkud byli „vysídleni“ němečtí kněží. Bratři přijeli se přesvědčit, jak dopadla primice, aby případné rozladění o. Kapistránem zahladili svou vstřícností. Byl jsem jim za tu jejich pozornost velmi vděčný.

V pondělí ráno jsem měl mši sv. u sv. Václava v kryptě na mučedništi. Byl jsem zván na mši sv. k sestrám – Apoštolátu, ke školským de ND, které měly v Klášterní ulici sirotčinec, ke školským OSF do Brandýsa do útulny slepých dívek, do Kbel k sestrám Apoštolátu. Den předtím měl u nich mši sv. novosvěcenec o. Antonín Bradna z Čakovic. V padesátých letech nám dělal parťáka v Leopoldově.

Měl jsem nadšením a láskou otevřené srdce vůči všem, a tak jsem se vypravil snad hned v pondělí po primici do vagonové kolonie. Lidé tam bydleli ve vyřazených železničních vagonech – a jako kluci jsme se tam báli vkročit, byl to svět sám pro sebe. Ani žádný náš spolužák tam nebydlel. Vzal jsem si s sebou tašku primičních koláčků a primiční obrázky – Šormovy české patrony. Tato návštěva mi ukázala realitu naší společnosti: někde jsem se setkal s nedůvěrou a někde s odmítáním. V jednom případě jsem vešel dovnitř, bylo otevřeno, u stolu seděl muž a četl si noviny. Pozdravil jsem a řekl mu, že se s ním chci rozdělit o radost a o primiční koláčky. Muž ani nehnul brvou, a tak jsem zase odešel. Pro mne to bylo poučné – první setkání s realitou naší společnosti. Druhou lekci jsem dostal po návratu z kriminálu. Lidé, i církevní, se mě stranili a přijímali mě jen kamarádi ve fabrice – jako exota – a to také opatrně kvůli soudruhům. Jen řeči o ženách  a sexu byly nezávadné.

V sobotu jsem odjel do Přerova n. L., kde byl farářem P. Jech, přítel naší rodiny. Hned mi připomněl, jak jednou při naší návštěvě, když nás slečna – Růženka Šupková (sestra vydavatele románů Vlasty Javořické) pohostila bílou kávou a bábovkou, řekl jsem: „Mamino, už jsme se najedli, tak můžeme jít!“ Slečna už byla mrtvá a pan farář odmítl několik žen, které byly ochotné se o něho starat.

Dlouho jsme spolu seděli a probírali situaci. V té době pražský arcibiskup-metropolita povolil kněžím přijímat plat od státu – aby nedošlo k rozštěpení kléru. Zápas byl i na místní úrovni. Pan farář sice psal novému předsedovi MNV projevy, ale předseda místní KSČ mu vzkázal, že ho vyvede za ucho od oltáře, bude-li takto mluvit v kostele. Pan farář mu na oplátku vzkázal, že ho kopne mezi nohy, až odleze s kňučením – i kdyby držel v rukou monstranci. Tyto tlaky byly na šedesátiletého faráře příliš silné, a tak v šedesáti letech odešel do důchodu. A já jsem se pomalu seznamoval s prostředím, kam mě Pán posílá.