Šotolová, Olga OFS

Dne 13. srpna 1985 zemřel v sanatoriu Sommer, ležícím asi sto kilometrů od Buenos Aires v Argentině, český misionář Radim Procházka OFM. Sommer je útulek pro malomocné a otec Jáchym s nimi žil a pro ně pracoval plných 44 let.

Narodil se 12. května 1902 v Citolibech v severních Čechách, studoval na Malostranském gymnáziu v Praze, noviciát prožil v České Třebové, na kněze byl vysvěcen 4. července 1926, doktorátu filosofie dosáhl na brněnské univerzitě. Dva roky působil v Kadani a České Třebové ve františkánském kostele jako kazatel, zpovědník, ale i jako redaktor. V roce1934 odjel na 31. světový eucharistický sjezd v Buenos Aires jako oficiální delegát českého katolického tisku. Redaktorská zvídavost ho pak vedla do Peru, Brazílie, Paraguaje, Bolivie a Kolumbie; všude navštěvoval naše  krajany, kteří nalezli v těchto zemích nový domov.  Po dvouletém putování se sice vrátil, ale už v roce 1037 odjíždí definitivně do Argentiny, do františkánského kláštera v Buenos Aires, odkud se staral jako kněz o asi 40 000 českých vystěhovalců v Jižní Americe. Dva roky vyučoval teologii na františkánském teologickém učilišti. Když roku 1939 za ním přijel jeho řeholní spolubratr otec Pavel Marášek, převzali na přání biskupa faru v Glew. Rok nato opec Pavel šel o prázdninách zastupovat kaplana u malomocných v sanatoriu Sommer. Když se vrátil, řekl otci Jáchymovi: „To by bylo něco pro nás. Svatý František by z nás měl radost!“ Dotyčný kaplan se z prázdnin nevrátil, a tak do sanatoria Sommer šel otec Jáchym. V té době měl z malomocných ještě každý strach. Otec Jáchym proto ztratil mnoho přátel, lidé se mu začali vyhýbat.

Podnikavý duch otec Jáchyma se v Sommeru nespokojil s deseti pavilony, začal stavět vlastní elektrárnu, divadlo, údržbářské dílny. Jeho cílem byla soběstačnost, protože styk s okolním světem byl zatížen mnoha předsudky. Kolem pavilonů nasázel stromky, které brzy poskytly hodně stínu, takže nemocní nemuseli trpět spalujícím sluncem. Po celých 44 let od vstupu do sanatoria otec Jáchym byl dobrým duchem sanatoria, dokázal obstarat vše: sehnal pračky, přikrývky, povlaky, matrace, potraviny. Jeho dopravní džíp, pořízený z darů dobrodinců, byl neustále v provozu.  Za tu dobu vystřídal tři vozidla.

V roce 1958 k němu přijela jeho teta františkánka misionářka P. Marie, která roku 1916 odjela do misií v Číně. Bydlela u svých řeholních spolusester, které sloužily v sanatoriu. Od roku 1946 žila s o. Jáchymem také jeho maminka, a tak jak matka tak i teta až do své smrti sdílely radosti i strasti apoštolátu mezi malomocnými. O. Jáchym dostal v roce 1971 medaili Rotary Clubu za svou tehdy třicetiletou službu v sanatoriu. A když v roce 1980 sanatorium slavilo padesáté výročí svého založení, byla otci Jáchymovi udělena zlatá medaile s jeho jménem. Ve své pokoře však odmítl jít na slavnostní předání do Buenos Aires, a tak mu medaili přinesla jedna z řeholnic.

Otec Jáchym byl i literárně činný. Řídil časopis pro kněze, kde uveřejňoval nedělní kázání pod titulem „Krátké řeči duchovní“, od něho je kniha „Vliv sv. Františka z Assisi na naši dobu“ a volné zpracování cestopisu P. Jakuba Římaře a P. Remáda Prutkého z r. 1711 a 1754, které pod názvem „Čeští františkáni v Habeši“ vyšlo v nakladatelství Vyšehrad r. 1937 v Praze. Čtení  tohoto cestopisu je natolik zajímavé, že z ní nabízíme alespoň podstatné a zajímavé výňatky,  protože knížka již dávno není k dispozici na pultech knihkupců:

Habeš = Etiopie

Habeš není původní název této země, pochází od Arabů, kteří zemi přezdívali Habáša, tj. smíšené národy. Žijí zde Etiopané, Gallové, Somálci, Danakilové, černoši a židé.  Pozdější doba se vrátila k domácímu názvu Etiopie, který budeme i my nadále používat.

Etiopie je prastarý křesťanský stát. Radostnou zvěst přinášeli do přístavních měst obchodníci a lodníci, z náruče církevní jednoty však etiopské katolíky vytrhli biskupové hlásající monofysitismus – učení, že Ježíš nebyl pravým člověkem, poněvadž měl pouze božskou přirozenost, a ne navíc ještě lidskou. Učení této sekty bylo odsouzeno r. 451 na Chalcedonském sněmu.  Návrat Etiopie do církevní jednoty byl vždy cílem snah římských papežů. Již koncem 13. století se do země vypravilo dvanáct dominikánů, kteří byli pobiti spolu s velkým počtem sjednocených Etiopanů. Kolem roku 1440 se podařilo proniknout do Etiopie františkánům, ale jediným ovocem jejich obětí byla vzpomínka na přestálé utrpení. V 16. a 17. století obnovili etiopskou misii jezuité, ale ani ti neměli dost sil k přemožení stoupenců monofysitismu.

P. Jakub Říman

Mezi českými františkány byl zájem o misie  podporován již samotnou řeholí sv. Františka i jeho příkladem. Čeští misionáři, kteří koncem 17. století působili ve Svaté zemi, v Egyptě i na Balkáně, udržovali stálý styk se svými spolubratry ve vlasti, proto byla v Českomoravské provincii sv. Václava misijní myšlenka velmi aktuální. Živě ji prožíval v 18. století i Josef Římař, který po maturitě na piaristickém gymnáziu v Kroměříži přijal hábit  řádu sv. Františka a jméno Jakub a s několika  mladými spolubratry se seznamoval s řeholí sv. Františka.  Největší zájem měl o její 12. kapitolu o cestě mezi Saracény a jiné nevěřící. Ve svých záznamech o tom napsal: „Již od prvních dnů noviciátu měl jsem touhu jít mezi Saracény a jiné nevěřící a pozoroval jsem, že mě  k tomu Pán Bůh vybízí a vede. Upevněn jsem byl v tomto rozhodnutí v Olomouci, kde jsem byl vysvěcen na kněze dne 18. září 1706.“

Ačkoliv bylo o P. Jakubovi známo, že má touhu jít na misie, přece nemohl hned odejít. Teprve v prosinci r. 1710, v době, kdy sloužil v Dačicích na jižní Moravě, mu tam bylo doručen souhlas provinciála i dovolení z Říma. Již v únoru následujícího roku opustil františkánský klášter ve Znojmě a vydal se se svým spolubratrem P. Melchiorem do Říma. Dne 21. února se dostali do Vídně, odtud jeli do Vídeňského Nového Města, kde žil Jakubův bratr, který byl rovněž knězem. Setkání obou bratří bylo velmi srdečné, proto si vysvětlíme, že P. Římař se svým spolubratrem opouští Vídeňské Nové Město až 3. března.

Pěšky do Říma

Dosud jeli povozem, ale přes Alpy již putovali pěšky, zimou a sněhem. Za Alpami přicházeli již do lepšího podnebí a 31. března dorazili do městečka Pordenone, kde při zastávce v kapucínském klášteře vzpomínali na svého velkého českého spolubratra blahoslaveného Odorika - Oldřicha z Pordenone, jehož rodiče se v době vlády Přemysla Otokara II. vystěhovali do Itálie, kde  Oldřich byl nazýván Odorik, stal se františkánem a jako kněz vykonal cestu po Asii, ve které pokřtil, jak sám vypravuje ve vlastním cestopise, na třicet pět tisíc pohanů.

Z Pordenone pokračovali přes Benátky, Padovu, Ferraru, Bolognu, Rimini a Loreto, až se dostali do Umbrie, kde s láskou procházeli místy, kde žil sv. František, s jehož rouchem přijali také lásku k misiím. Těmito zastávkami se stalo, že se do Říma dostali až 21. května. Tam byli přijati do misijního kursu, v němž studovali arabštinu a byli seznamováni s úskalími, které je mohou na misiích potkat. Po složení předepsaných zkoušek byl P. Římař určen k misii pro Egypt a Etiopii, kde již působilo několik františkánských misionářů. Dne 8. dubna opustil Řím.

Podle čas. Nový život č. 12, 1985

a knihy Jáchyma Procházky OFM

Čeští františkáni v Habeši

 volně zpracovala Olga Šotolová

(pokračování)