Slotwiński, Tadeusz OFM

 12. Modlitba a samota

 Nad vchodem do Carceri byl před léty umístěn nápis, který je poselstvím pro poutníky a turisty:

 Ã“ Carceri! Kaple blahoslavená!

 Zde tě Bůh čeká, v této samotě, ve svých stvořeních,

 by s tebou se setkal, duše modlící se,

 a spojil se s tebou v nesmírném zázraku lásky.

 Carceri znamená „vězení“ anebo „uzavření“. Nikdy tam nebyli a nejsou „zavření“ či „věznění“. Spíše by bylo třeba toto místo nazvat „samota“, „poustevna“, a ty, kteří tam přebývali, poustevníky či těmi, kdo hledají samotu.

 Dnes je tam kostelíček a klášteřík, oba zbudované v 15. století sv. Bernardinem Sienským. Architektonický celek je tak ponořen do vyčnívajících skal, že se zcela slévá se skalnatou krajinou. Na úbočích, zachycené v štěrbinách, rozsedlinách a jeskyních, vyrůstají mocné buky.

 V dobách Františkových tam byla malá kaplička a kolem ní, na úbočích a v úvozech, četné jeskyně, které poskytovaly úkryt divokým zvířatům, ptákům, poutníkům a těm, kdo hledali samotu. Toto místo, vzdálené necelé 4 km od Assisi, tiché a přitahující svým kouzlem, František znal. Ještě dnes je vedle sakristie nevelká jeskyně, kde světec nejraději pobýval. Teprve v Carceri a jeho jeskyních lze pochopit, odkud svatý František, tělesně slabý a churavý, čerpal tolik duchovních sil a energie k apoštolské práci a kázáním, která proměňovala srdce posluchačů. Zde se rovněž posilovala jeho duchovní odvaha, která mu umožňovala s pokojem a radostí snášet tělesná utrpení i duchovní trýzně. Když rozjímal o Kristu modlícím se v samotě, tu podle jeho příkladu ani on nelitoval času na zvláštní, osobní a osamělou modlitbu. Z lásky k Ježíšovi a z touhy podobat se mu pociťoval potřebu zůstávat v samotě, aby vzdálen hluku, vřavě a křiku světa přebýval jen s ním. Trávil tam nejednou dlouhé týdny, zvláště dobu velkého postu, i 40 dní před slavností sv. Michaela. Tehdy zachovával úplné mlčení. Jeho mysl i srdce vstřebávaly krásu všeho stvoření, takže obdivoval majestát přírody, velikost a dobrotu Stvořitele. Tato citlivost na krásu byla projevem zamilovanosti do Boha, jenž jediný je Krása a zdroj veškeré krásy. S čímkoli se Chudičký setkával, všechno mu připomínalo Boha, jeho dobrotu, všemohoucnost, milosrdenství, vznešenost, velikost i pokoru, proto setrvával v stálé adoraci přeplněné pokorou a láskou.

 Při osamělých poutích a v samém uchvácení krásou přírody jaksi chodil k setkání se svým Pánem. A zde ho opravdu nacházel. Potom nic neříkal, jen se díval do jeho Tváře. Cítil Boží srdce tak blízko, že se mu zdálo, jako by se procházel se svým Spasitelem a Stvořitelem. Toto vědomí bylo pro něj příčinou a důvodem stálé radosti a pokoje.

 Nebylo tedy nic divného, že si František zamiloval Carceri a prožíval tu nejkrásnější kontemplativní pozdvižení své duše. Jdeme-li ve stopách kazatelského putování Chudičkého, bez obtíží můžeme nalézt několik podobných míst, která využíval k soustředění a samotě: Sant\'Urbano nedaleko Narni, Fonte Colombo, Greccio, Poggio Bustone a La Foresta, všechny v Reatinském údolí, Sarteano na prahu Chiusi, slavná La Verna u Arezza, kde v září 1224 dostal stigmata.

 František byl vždy kontemplativní člověk. Věděl, že je třeba se od lidí vzdálit, aby jim mohl sloužit. Prchnout před hlukem a vřavou světa, aby dokázal mluvit s člověkem. A teprve potom plnit Boží poslání: Jdi a řekni mému lidu – „Hle, kladu svá slova do tvých úst, ustanovuji tě dnes nad národy a nad říšemi, abys vytrhával a hubil, abys ničil a bořil, abys stavěl a sázel“ (Jer 1,9-10). Tím se vysvětluje v životě světce jeho velké zalíbení v poustevnickém životě, který vedl v obdobích volných od misijní činnosti.

 Opravdu, uvolnit se na osamělé místo je blahoslavené. úloha obnovit „Boží dům“ je zavazující a vyčerpávající. Vyžaduje nasadit do ní všechny své lidské hřivny. Je však nutné neustále se vracet ke Kristu. U něho nacházíme jistotu, že jsme vyslyšeni, pochopeni, milováni. Povolání Františka - obnovitele Božího domu, který se schyluje k pádu, vyžaduje vždy po nějakou dobu dne soustředění, mlčení, zamyšlení, samotu a rozjímání. Chudičký potřeboval takové oázy klidu a oddechu, aby si ověřil, co vykonal, setkal se s Ježíšem v důvěrnosti, aby připravoval nové výpravy, aby se zásobil odvahou, láskou, dobrem a pokojem. Velké myšlenky a velké ideje se vždy rodí, rostou a přinášejí ovoce v tichu a samotě. Bůh zřídka přebývá v hluku tohoto světa. Je třeba vyčistit srdce, aby bylo možno přijmout jeho vnuknutí a uslyšet jeho hlas.

 Samota, ticho, naslouchání Božím vnuknutím vždy prospívaly velkým lidem, hrdinům a světcům. Od samoty a utišení utíká a bojí se jich člověk malý, lenivý, prázdný. Bojí se jich, protože ty, silné svým tichem, „neberou ohled na lidskou osobu“ a sdělují ve vidění, zjevení a ve snu věci vzrušující a pravdivé. A buď je třeba zaposlouchat se do tohoto výmluvného ticha, anebo uprchnout do hluku davu, vřavy, omámení smyslů či drog. Člověk nedobrý anebo vnitřně prázdný se cítí nejlépe v křičícím zástupu, mezi vřavou ohlušující svědomí.

 Poustevna Carceri nám dnes říká, že pokud nám naše zaměstnání, práce a styky zabírají mnoho času, pak pro udržení vnitřní rovnováhy a vnitřního klidu potřebujeme také hodiny mlčení a samoty. Nejde o mlčení pro mlčení, ale o mlčení tvůrčí, v němž bedlivě nasloucháme hlasu Kristovu. Ve spojení s Bohem se v hodinách ticha rodí v srdcích všechna duchovní dobra. Plodem této modlitby ztišení pak je radost, láska, pokoj, které pomáhají zdvíhat všechnu tíži dne a ponížení.

 Tomáš z Celana píše: „Proto se (František) nakrátko stáhl ze světského ruchu a shonu a snažil se podržet si ve svém vnitru Ježíše Krista. ... V městě Assisi tehdy bydlel muž, kterého měl František rád víc než ostatní ... a dlouhodobé důvěrné přátelství mu dodalo odvahy... Často ho brával na tichá, odlehlá místa vhodná k poradám; tam ho ujišťoval, že našel velký a drahocenný poklad. ... Blízko města byla jeskyně, kam často chodívali a rozprávěli o společném pokladu. Zatímco přítel čekal venku, muž Boží vcházel do jeskyně. ... Kdykoli se vracel z jeskyně k svému příteli, byl tak znavený, že se zdálo, jako by někdo jiný vcházel dovnitř a jiný vycházel ven“ (1 Cel 6).

 František chtěl poznat, jakou cestou a jakým způsobem by mohl dokonaleji sloužit Bohu podle jeho zalíbení, a poprosil sestru Kláru a kněze bratra Silvestra, aby v modlitbě prosili o odpověď na tuto trýznivou nejistotu, neboť chtěl, aby odpověď pocházela opravdu od Boha. Bratr Silvestr „se v té době stále oddával modlitbě na vrchu nad Assisi (tj. v Carceri)... Ctihodný kněz i panna zasvěcená Bohu podle zjevení Božího Ducha se shodli v tom, že je Boží vůlí, aby Kristův hlasatel vyšel a hlásal Boží slovo“ (Legenda Maior 12,2).

Tadeusz Slotwinski OFM

 Carceri - modlitwa i odosobnienie

 Glos sw. Franciszka 5/2003

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM