Dzikowski, Mariusz OFS

 Cílem naší činnosti má být dosáhnout mezi sekulárními františkány časté praktikování modlitby Božím slovem, známé v církvi od středověku pod názvem Lectio Divina (Boží četba), k níž Jan Pavel II. povzbuzuje věřící v apoštolském listu Novo millenio ineunte.

 To, co umožňovalo Františkovi pronikat do hloubky Božího slova - vedle zvláštní milosti lásky k slovu - bylo, že se neustále věnoval modlitbě, ustavičně se cvičil ve ctnostech. Setkáváme se tu s několika postupnými prvky - perlami představujícími podstatu naší spirituality, totiž s modlitbou, obrácením a pokáním.

 Je třeba projevit vděčnost Duchu Svatému za slova, která vyznačují Františkovu modlitbu, jenž nejen že se modlil, ale vytrvával v duchu svaté modlitby a zbožnosti (Řehole 5 - FP 88). Je to pro nás povzbuzením, ale i výzvou, aby každý z nás rozvíjel tohoto ducha v sobě.

 Modlitba je viditelným znamením naší spirituality. Navenek nás pozorují jako skupiny osob, které často dlí na modlitbě, které se modlí. To je dobře, je však třeba stále plněji, uvědomělejším způsobem dlít na modlitbě. Již od prvních chvil přítomnosti v SFŘ mají být kandidáti přivykáni zdravé praxi modlitby, očištěné od mnohomluvnosti, úchylek, zakořeněné v liturgické modlitbě církve, zaměřené na soustavnost. Ten, kdo je v oblasti odpovědný za formaci, má vést formátory k správnému utváření praxe modlitby u kandidátů zdůrazňováním úlohy srdce, poskytováním pomoci při rozvíjení života modlitby, poukazováním na základ plodné modlitby, kterým je milost posvěcující, očišťováním od nástrojného a výkonného přístupu k modlitbě. Všichni máme mít na paměti, že modlitba není výrobek, jaký prodáváme Bohu za cenu, že splní naši prosbu, že dostaneme určité dobro duchovní či hmotné. Modlitba je dílem Ducha Svatého v nás, a proto každá modlitba má začínat vzýváním Ducha Svatého a Marie, která je jeho Nevěstou.

 Vytrvat v duchu svaté modlitby a zbožnosti znamená neustále hledat přítomnost Pána, stále se k ní vracet, tak často, jak jen je možné. Znamená mít stále na paměti Boha - v každé chvíli dne. Znamená to rovněž hojně obětovat svůj čas na modlitbu, nejlépe v hodinách dne nezatížených povinnostmi rodinnými a zaměstnání. Znamená to také vyhledávat, tak jako František, místa odloučení, mlčení - přinejmenším občas, na duchovních cvičeních.

 V procesu formace je základní úlohou - jak píše Svatý otec ve výše uvedeném listu - výchova k modlitbě. My, kdo jsme odpovědni za formaci v SFŘ, můžeme spolu s Janem Pavlem II. říci, že klíčovou úlohou v SFŘ je výchova k modlitbě ve společenství. Zůstávat v bratrském spojení, což představuje jeden z rysů naší spirituality, závisí do značné míry na tom, jaká je naše modlitba ve společenství.

 Středem modlitby ve společenství je, jak známo, Eucharistie. A proto má být slavena tak, abychom se při stále plnějším prožívání tajemství umučení, smrti a zmrtvýchvstání Pána nechávali zahrnout Boží láskou, tak abych ji mohl vyzařovat ve společenství i navenek; potom otázka povolání do SFŘ nebude vyžadovat zásahy zvláštní komise pro formaci a povolání. Zde je na místě výzva, aby mše sv. ve společenství měly zvlášť slavnostní rámec, aby se na ně společenství připravovala modlitbou. A konečně aby mše sv. byly slaveny ve zbožném soustředění, beze spěchu, abychom si dali čas na odevzdání pozdravení pokoje, na díkůvzdání po sv. přijímání atd. úmysly mše sv. se mají týkat životních otázek členů společenství. Modlitba věřících má zahrnovat nejdůležitější otázky života členů společenství. Taková praxe bude spojovat, posilovat naše společenství tak, jako přímluvná modlitba.

 Podstatné je vytvářet ve společenstvích zvyk přímluvné modlitby za bratra či sestru, kteří prožívají obtíže, utrpení, ale ne jen za ně.

 Naproti tomu díkůčinění, adorace, zaměření myslí a srdcí na hledání a plnění Boží vůle ve všem, budou vytvářet zralou a hlubokou zbožnost společenství. Samozřejmě to všechno potřebuje angažovanost nejen vás - zodpovědných z úřadu za otázky formace -, ale i představených, a zvlášť asistentů a patronů duchovních společenství.

 Když se vrátíme k Eucharistii, zdá se, že ta teprve čeká na své objevení, tak jako nyní prožívá obrození modlitba Božím slovem. Odpovědní za výchovu a zvláště asistenti mají čestnou a skvělou povinnost vytvářet ve společenstvích lásku k Eucharistii. Sekulární františkáni mají neustále prohlubovat vědomí o přítomnosti Ježíše v Eucharistii. Eucharistie je zvláštním místem v individuálním i společném životě, neboť při ní „duše se naplňuje milostí, dává se nám záruka budoucí slávy“ (Katechismus 1402). Eucharistie je zvláštním místem udržování a obnovování pouta lásky ve společenství. Kromě toho je Eucharistie privilegovaným místem poznávání Krista, jeho života, učení, oběti, jak to dosvědčují také učedníci z Emaus, kteří ho poznali teprve při lámání chleba (srov. Lk 24,35).

 

 

 Osoba Ježíše, Božího Syna, našeho Pána a Vykupitele, byla v životě sv. Františka ústřední postavou, kterou žil, uchvacoval se, miloval... a následoval. Na zásadní otázku po Františkově kristocentrismu  lze podle mého názoru odpovědět Kristovými slovy, že „nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14,6).

 

 

 Uchvacující a příznačné je pro františkánskou spiritualitu to, že František spatřoval v Ježíšově osobě pokoru Boha. Bůh - věčné Slovo, které se snižuje z výše, aby přišlo na svět v chudé stáji. František odpovídá na lidsky nepředstavitelnou pokoru a chudobu Boha - Stvořitele člověka, přírody, země, vesmíru - spontánně a s vroucností srdce tím, že si zvolil životní cestu právě v chudobě a pokoře. Františkova pokora a chudoba nevyplývá z toho, že by chtěl usilovat o dokonalost či z jeho práce na vlastním posvěcení, ale přímo z chudoby a pokory Boha, kterého miluje. Františku, jdi a oprav můj dům!  ... právě v chudobě a pokoře. To je další důležitá známka františkánské spirituality, a tedy i nás, sekulárních františkánů. V odpovědi na tak velké ponížení Boha, jež nekončí narozením v Betlémě, ale trvá až po kříž, a dále v jeho slovu, které nám zanechal - v evangeliu, slovu křehkém jako chléb, František jde ještě dále, neustále koná pokání, podává náhradu Bohu, jenž z lásky k člověku se tak ponížil a tolik vytrpěl.

Mariusz Dzikowski OFS

 

 

 Istota duchowošci franciszkanów swieckich

 

 

 Glos sw. Franciszka 11/2002

 

 

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

(pokračování)