Časně ráno v pondělí velikonočního oktávu 12. dubna L.P. 2004 povolal k sobě vítězný Kristus svého věrného služebníka a našeho bratra P. Bernarda Drahoslava Říského.

            Byla to zpráva, která zasáhla mnohé z nás, i když jsme ji čekali. Každý, kdo sledoval O. Bernarda, viděl, jak mu ubývá sil. Ale i v těch pro něho nejtěžších chvílích, kdy se ani nemohl nadechnout, z jeho gest a slov znělo: „Amen, Aleluja“.

A tak bych zde rád přiblížil aspoň něco málo z mozaiky jeho života, abychom i připomenutím toho, čím byl obdarován a co on přijal a rozvinul a čím se stal pro tak velký okruh lidí - totiž duchovním otcem a pastýřem - vzdali poděkování samému Bohu.

Narodil se v Praze v roce 1925 a jeho pohled na život jistě utvářelo mnoho věcí, lidí i okolností, ale taky víra, díky které jeho životní pohled dostával specifické zabarvení.

A protože člověk hledá vzory, se kterými by se rád ztotožnil, mladý Drahoslav ho našel ve Františkovi z Assisi a jeho ideálu svaté chudoby.

A tak se začal učit žít františkánskou chudobu. Ideály se zpočátku zdají velmi snadné a téměř na dosah. Samotný život nás však vede cestami, které by nás jistě ani nenapadly, a na kterých se někdy až tají dech.

I náš bratr se vydává na cestu za dobrodružstvím chudoby se skupinou chlapců podobného ražení. Ve válečném roce 1942 vstupuje do noviciátu v Hájku u Prahy, aby se připravil na řeholní sliby, kterými by pak mohl vyjádřit svůj vztah ke Kristu. Tehdy to byla největší skupina noviců po dlouhé době a na dlouhou dobu. Jako by si i tímto Pán ve své prozřetelnosti připravoval tyto mladé muže, aby pak překlenuli jedno z nejtěžších období církevních dějin v našem národě. Kdo z nich to tehdy mohl tušit, zvláště když po ukončení války se život i církev rozvíjely tak slibně.

Provinciál P. Jan Kapistrán Vyskočil tyto mladé studenty teologie posílá na studia do Belgie, kde jsou pak v r. 1948 vysvěceni na kněze. Plni nadšení, že budou smět konečně vydávat svědectví a hlásat evangelium a měnit tolika jizvami zraněnou tvář země, se vracejí do vlasti. 

V té době se však již cosi podstatného začíná měnit a tak se i našemu bratrovi, po krátké době působení dostává milosti, že poznává novou „tvář“ svaté chudoby. Spolu s ostatními bratry, a teď myslím i na další mužské řády, je uprostřed noci ze 13. na 14. dubna 1950 zatčen a odvezen, aby se pak při soudním líčení dozvěděl, že je vlastizrádce - protože je katolický kněz a řeholník  a chce zůstat věrný. Je odsouzen na 12 let. Ten, který tak miloval život a svobodu Božích dětí, je smí poznávat zevnitř a v samotě, někdy i na samotce.

 

 

Zkušenost chudoby, která je bohatstvím pokorných, prožívaná za mřížemi, nebyla vůbec snadná. Zde poznával, jak chudoba osvobozuje od jakýchkoliv nároků. Vzpomíná: „Od mládí jsem chtěl být chudým a tak odpovídat na Pánovu chudobu, která je projevem Božské lásky ztotožňující se s člověkem. A tak jsem se nikdy neodvážil chtít něco pro sebe. Pán nám dal své slovo, že když budeme hledat Boží království, dá nám všechno, co budeme potřebovat - a když nám to nedá, bude to znamenat, že to nepotřebujeme. Když jsem seděl na zemi na samotce, měl jsem radost, že jsem opravdu chudý.“

Také on zakusil a poznal, že „milujícím Boha vše prospívá k dobrému“.

Pak přichází amnestie, dělnické zařazení a až po Pražském jaru v r. 1968 dostává možnost vstoupit do duchovní správy. Brzy nato, v plné síle, s množstvím životních zkušeností, přichází sem, na Vysokou, aby do ní vložil kus svého srdce. Nebyl však jen farářem, byl v prvé řadě Menším bratrem.

Svou přirozenou autoritou, se schopností vnímat tíhu i krásu života a františkánskou svobodou, dokáže přijímat všechny kategorie lidí, jim naslouchat a někdy až bolestně prorocky ukazovat cestu k pravdě.

Bylo by jistě velmi zajímavé zjistit, kolika lidem může jeden krásný kněžský vzor změnit život k větší plnosti. Příkladem života, duchovním vedením, duchovními obnovami, exerciciemi, promluvami, nebo jen náhodným setkáním. Takový řeholník či kněz se pak jistě stává jakýmsi magnetem, který přitahuje k Bohu. A O. Bernard těch exercicií pro nejrůznější skupiny lidí a zvláště pro řádové sestry, těch duchovních obnov pro mladé i staré, měl skutečně hodně. Doprovázel mnohé manželské páry i bohoslovce. A taky bylo běžné, že lidé si nahrávali jeho promluvy, aby zachytili něco z jeho moudrosti a darů, kterými uměl přiblížit realitu života v Božím světle. A tak byl i pro své řádové spolubratry jistou specifickou autoritou.

V době totality se podílel na vyučování tajného studia teologie pro mladé bratry a na vytváření bratrského společenství.

A opět objevuje další rys františkánské chudoby. S přibývajícími léty ubývají síly a krátí se dech. Každý krok je znát. A v tomto stavu si podržet optimismus, radostnost, naději a pokoj v srdci je věc velmi nezvyklá. A k tomu ještě mít sílu povzbuzovat své spolubratry, sestry a přátele je skutečně velmi vzácné. Jak těžko se odevzdává poslední zbytek vlastních sil. Ale není i v tom tajemství svobody, být stále více svojí chudobou v rukou Božích?

A snad i proto Pán nechal svého služebníka, kněze O. Bernarda prožít a slavit velikonoční triduum ve farnosti, ve které 34 let působil. Aby se s ní naposledy rozloučil tímto klíčovým tajemstvím víry, naděje a lásky, aby se i on sám setkal s Eucharistickým Kristem, v jeho oběti a smrti a též v oslavě Jeho vzkříšení, aby nakonec v tomto liturgickém vrcholu sám byl povolán ke spodobnění se s dokonale chudým Ježíšem Kristem, když v pondělí velikonočního oktávu brzy ráno odevzdal i to poslední co ještě vlastnil - své tělo, svůj život i svou duši.

V den kdy zemřel, se při mši svaté četla klíčová událost Letnic, a slyšeli jsme ji i dnes, o tom, jak apoštol Petr slavnostně vydává svědectví o Ježíši Kristu, kterého Bůh vzkřísil a zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci.

V evangeliu zaznělo první slovo vzkříšeného Krista : „Nebojte se!“.

A tak jsem přesvědčen, že i naše bolest loučení je zároveň spojena s velikonoční radostí.

Rád Vám ještě přečtu odkaz z Bernardovy poslední vůle:

Všechny spolubratry, spolusestry i všechny, které mi Pán během života

 

svěřil nebo postavil do cesty – prosím za odpuštění, pokud jsem je

 

zklamal nebo jim nevědomky ublížil, nebo neudělal pro ně, co jsem

 

mohl udělat.

 

Zvlášť děkuji těm, kteří stáli vždy věrně mně po boku a byli mi

 

pomocí a oporou svou vírou – nadějí – láskou, i svou pomocí a modlitbou.

 

Děkuji Pánu za dar života a za dar víry a povolání, zvlášť za pochopení

 

krásy sv. chudoby, která nám dává prožívat svobodu dětí Božích.

 

Proto s radostí vracím Pánu všechno – duši i tělo – abych mohl úplně

 

chudý – jak jsem kdysi slíbil – se vložit do rukou Božímu milosrdenství.

 

Loučím se se všemi s poslední prosbou:

 

Mějte se rádi, neubližujte si navzájem – jeden druhého neste

 

břemena: každý lidský život je dost těžký sám o sobě, ale láska ho

 

proměňuje v píseň díků. Mějte zvlášť rádi chudé, slabé, malé a

 

prosté a staré – mějte rádi jeden druhého pro jeho slabost a pro

 

krev, kterou byli vykoupeni pro Život.

 

 

Amen, Aleluja.