Kreidler-Kos, Martina

 Kdyby nám Anežka měla vyprávět o Kláře, potom v listě. Možná by nám ona, která v tolika Klářiných řádkách prosvítá jako potřebná, mohla ukázat Klářinu vlastní potřebnost, a tím tuto velikou rozhodnou ženu na okamžik přiblížit. Představme si, že by nějaké společenství žen chtělo po Klářině smrti žít jako u sv. Damiána a v Praze, a jedna z těchto sester se kvůli tomu obrátila na královskou dceru, která mimochodem umírá o téměř třicet let později než Klára, v roce 1282. Představme si, jak královská Chudá paní odpovídá:

 Milá Kateřino,

 prosíš mě, abych ti vyprávěla o Kláře. Vstoupila jsi, jak píšeš, podle jejího příkladu do řádu Chudých sester, a jsi plná zvědavosti dozvědět se víc o této ženě. Ráda tobě a tvým sestrám podám zprávu o tom, co vím.

 Poprvé mi napsala Klára k mému vstupu do kláštera. To už je hodně dávno. Byla jsem tenkrát mladá, sice už ne úplné mládě a také ne bez zkušeností, ale přec jen plná touhy po činech. Věděla jsem, že tahle cesta je dobrodružství, přesto však jsem se na ni chtěla vydat. Byla jsem hrdá na list této velké ženy. Krásné gesto, pomyslela jsem si nejdřív, tenhle list musím dobře uchovat. Bude pro mne vždy ctí, že právě Klára mi dodala odvahu.

 Potom jsem však ten list opravdu nedala z ruky. Jistě, předčítala jsem jej sestrám, kdykoli chtěly, ale přece jen jsem jej chtěla mít blízko u sebe. Byla jsem tak plná údivu, tak ohromená nad jeho obsahem. Klára vyprávěla o své radosti, cítila jsem její jásot nad mým rozhodnutím. Čím častěji jsem jej četla, tím víc jsem tušila, jak těžké to leckdy také měla a jak jí dělalo dobře, když i druhé byly nadšené jako ona sama. Tu jsem opět cítila, že tato cesta nebude jednoduchá. Dostat se k vnitřnímu rozhodnutí, to je jedna věc, ale prosadit vždy toto rozhodnutí i navenek - je jiná.

 V následujících létech ve mně dozrávala jistá myšlenka, o které jsem se radila s Klárou v našich listech. Kdyby naše společenství měla řeholi, v níž by bylo konečně definitivně zakotveno, že nechceme žít chudě jen každá sama, ale jako společenství, řeholi, ve které by svět konečně mohl pochopit, že tato chudoba je naše cesta! Tak a ne jinak jsme chápaly Boha. On odkládá veškerou moc, aby nám byl blízko, každé privilegium nechává odvát větrem, aby nestál nad žádným člověkem, zříká se všeho, aby se nám stal rovným. Kdo by tu mohl strhovat na sebe moc, kdo by tu ještě mohl bojovat o bohatství nebo privilegia! Já to nedokážu, a Klára to dokázala nejméně. Ve svém posledním listu mi psala z celé duše: „úžasu hodná chudobo! Král andělů a pán nebe i země leží v jeslích!“ Kéž bychom měly jedinou řeholi, která by pevně držela naši víru spolehlivým způsobem, pro nás, pro svět a pro církev, pak by tyto boje a dotazy konečně přestaly. Pak by v nás opět rostla odvaha a radost, že žijeme tak a ne jinak.

 Rozhodla jsem se načrtnout návrh řehole. Klára mě stále posilňovala, abych zůstala věrná našemu povolání. Ochotně mi poskytovala informace o životě a chudobě u sv. Damiána. Neboť to mi bylo jasné, má-li být nějaká řehole pro Chudé sestry, pak by musela odrážet tamní život. Vedle Ježíše Krista byly naším měřítkem tyto sestry a nikdo jiný.

 Klára s laskavostí provázela moji iniciativu. Ze začátku byla poněkud opatrná, myslím však, že chápala, že se něco musí stát. Sv. Damián byl svým způsobem chráněn. Sestry měly Františkova malá životní pravidla, ona měla privilegium chudoby. Nikdo je nemohl nutit přijímat majetek, přinejmenším pokud Klára žila. To však platilo jen pro sv. Damiána.

 Cítila jsem Klářinu pomoc a její modlitbu. Bez toho všeho bych se toho také neodvážila. Nemusím ti vyprávět, že můj pokus v Římě ztroskotal. Byla to těžká doba, byla jsem velmi rozčarovaná a zklamaná. Klára to zřejmě cítila. Aniž by mě utěšovala, byla mou útěchou. Aniž by mi něco vymlouvala, vyžadovala trpělivost. Velice jsem ji v těchto létech potřebovala. Tenkrát jsem žila z její odhodlanosti, jako kdysi ona z mojí.

 Pak bylo dlouhý čas mezi námi ticho. Nesetkávaly jsme se, neboť bylo tak obtížné posílat listy na tuto vzdálenost. Byly jsme z toho smutné, a přece stále hluboce spojené. Věděla jsem, že Klára je nemocná, těžce nemocná. Potom jsem se dozvěděla, že i ona pracuje na řeholi. A musela jsem se usmívat. Náš experiment ležel léta za námi. Nyní se zdálo, že se Klára sama chce do něj pustit. Vlastní řeholi pro Chudé sestry... Znovu jsem začala snít.

 Vysílala jsem jí všechnu svou sílu, své poznání, především pak své přátelství pro toto předsevzetí. Věděla jsem, že kdyby se to někomu přece mělo podařit, pak jí. Sotva kdy jsem se modlila za někoho tak výhradně jako v této době.

 Dnes žijeme, ty i já, z Klářiny řehole. Dnes žijeme, ty i já, z Klářiny vytrvalosti a z Božího Ducha, jenž si právě ji vyvolil. To, že kdysi ona žila i z mé odvahy, dává mi stále radost. Klára a já jsme se nejednou poučily jedna od druhé, co to znamená žít sestersky. Tak vás chci povzbudit: zůstaňte zvědavé na tuto ženu, s níž všechno začalo. Načerpáte z toho mnoho síly, a tuto sílu budete potřebovat.

 Kateřino, ke konci tohoto listu vyprošuji Boží požehnání pro tebe a tvé sestry. Jeho Duch ať dobrotivě a mocně provází vaši cestu. Ať váš konvent zůstává při vší chudobě bohatý.

 Spojena s tebou

 tvoje Anežka.

 

 

Martina Kreidler-Kos

 Klara von Assisi

 (Sei gepriesen, weil du mich erschaffen hast)

 Don Bosco Verlag München, 2003

z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM