Matějka, Pacifik OFMCap.

V minulém pokračování jsem se zmínil o knize Vavřince Brancatiho nazvané O křesťanské modlitbě, která byla velkým životním vzorem sv. Pacifika. Dnes se zastavím u povahového rysu, který je v této knize nadepsán titulkem: „Vytrvat silní v pokušeních a protivenstvích.“ Částečně už jsem o tomto rysu jeho povahy psal v předchozích pokračováních. Proto zmíním jen to, co ještě nebylo řečeno.

Otcové pouště říkávali: „Svítilna vydává veliké světlo, musí za to ale platit tím, že spaluje svůj knot.“ Takto sv. Pacifik spaloval v sobě žádostivost těla, žádostivost očí a pýchu života. A tak jako jezdec při drezůře koně, i on se snažil do nejmenších detailů získat vládu nad svým tělem tím, že pevně držel jeho otěže a podmaňoval si ho bičíkem.

Co se týká žádostivosti těla, mezi největšími úkony jeho pokání patřilo, že zcela bez protestů a vděčně přijímal a jedl všechno, co lidé přinesli řeholníkům k jídlu nebo co kuchař postavil na stůl, i když to někdy bylo jídlo nedovařené, špatně okořeněné, v nedostatečném množství, či nekvalitní.¹ Nikdy se nepřidal k brblání jiných řeholníků. Ba dokonce, když roku 1692 byl kvardiánem a stalo se, že lidé ani bratři nic k jídlu nepřinesli a nebylo tedy co jíst, s úsměvem prohlásil: „Není jídlo? Nuž dobrá, tak je tedy dnes prostě zrušíme.“

Sebekontrolu si však dovedl uchovat i tehdy, když před ním na stole bylo jídla velká hojnost. Když bylo totiž posvícení a u příležitosti návštěvy mnoha řeholníků z okolí byla v klášteře hojně prostřená tabule, vzal si z jídla jen pár kousků a zbytkem podaroval přítomné děti a další hosty. A když pak během hostiny bylo přineseno chutné ovoce a on byl pobízen, ať si vezme, že to jsou věci, které povzbuzují chuť k jídlu, on si vzal pouze jeden kousek (aby neurazil) a ještě i z toho snědl jen polovinu a bránil se, že více toho sníst nemůže, „protože to tělu chutná až příliš“. Co se týká řádových postů, zachovával je pochopitelně všechny, včetně těch nepovinných. Krom toho měl ale ve zvyku, že každou středu, pátek a sobotu pil jen jeden kalíšek vody a snědl dva krajíce chleba. Protože však mnohdy nechtěl jíst ani toto, po čase mu představený tento půst zakázal.²

Jednou se stalo, že ve městě u příležitosti porciunkulových odpustků byly trhy a všude to vonělo vepřovou pečení. Když šel s jedním se spolubratří několikrát přes město, několikrát mimovolně prohlásil: „To je ale příjemná vůně!“ Spolubratr si tedy pomyslel, že by mu kousek vepřového zřejmě udělal velkou radost a přemluvil kvardiána, aby se na oběd koupila libra vepřového. Když však maso předložili před Božího služebníka, ten se ho nechtěl ani dotknout, natož aby ochutnal. Přinesli je tedy znovu na večeři a pak ještě po několik následujících dní stále znovu. Když už se dotyčná porce masa začínala rozkládat, sv. Pacifik se přece jen odhodlal značnou část sníst se slovy: „Tak tobě se zachtělo vepřového, ty žroute, tak si tedy nyní smlsni; no papej pěkně, že by už to nebylo stejné vepřové jako předtím?…“³ 

Jindy se omezoval tím, že nejedl druhé jídlo a často ho dával chudým. Když to viděl jakýsi hladovější spolubratr, přišel k němu a zeptal se: „Vy to jídlo nebudete jíst, otče Pacifiku?“ a když se mu dostalo odpovědi, že dnes ho jíst nebude, ptal se dál: „Mohu si ho tedy vzít já?“ A dostalo se mu odpovědi: „Já nejsem pánem tohoto jídla.“ Spolubratr tedy neztrácel čas zjišťováním, kdože je pánem toho jídla, a pěkně rychle je snědl, aniž se dočkal sebemenšího protestu.⁴ 

Co se týká žádostivosti těla, již jsem zmiňoval, jak drastické důtky měl ve zvyku používat i to, že někteří spolubratři vedle něj nechtěli spát, protože se v noci nevyspali kvůli svištění důtek. Není třeba také zdůrazňovat, že pod hábitem nosil na holém těle spletence z velmi ostrých a píchavých koňských žíní, neboť to v té době dělali mnozí.⁵ Je však třeba zmínit to, že ani ve velmi chladných obdobích takřka nikdy nepřišel se zahřát ke krbu, ačkoli tam sedávali večer prakticky všichni. A když už tam přišel, aby se nestranil bratří během rekreace, nikdy se nesedl, ačkoli měl těžce nemocné nohy. Podobně i v kostele na modlitbách dovedl velmi dlouho vydržet na kolenou, ačkoli v nich měl bolestivé vředy.

Zajímavé jsou také některé projevy jeho pokory. Jednoho dne se stalo, že jistý šlechtic ze San Severina pan Sebastiano Servanzi přišel do klášteříka a toužil se svěřit sv. Pacifikovi se svými starostmi a problémy. Mluvil velmi dlouho a Služebník Boží mu trpělivě a chápavě naslouchal. Nakonec se ho šlechtic zeptal, zdali mu rozuměl. A světec odpověděl. „Nepochopil jsem naprosto nic.“ Když to slyšel okolo jdoucí P. Pietro Antonio z Jesi, neubránil se výbuchu smíchu. Šlechtic však naopak prohlásil: „Cítím se dojat trpělivostí, s jakou mi otec naslouchal, a jsem přesvědčen, že mi jistě pomůže svou modlitbou!“⁶  

Mnohdy br. Pacifik musel vyslechnout řadu nespravedlivých výčitek. Stalo se například, že chlapec Mikuláš z Elcita, který později vstoupil k františkánům, přinesl od rodičů mešní intenci a předal ji vrátnému se slovy, že rodiče si přeji, aby byl mši přítomen. Vrátný tedy zašel do chóru a požádal, zda by mu mohl prokázat tu laskavost a mši odsloužit. Služebník Boží tedy odešel za sakristiánem, aby jej požádal o dovolení. Ten však, než mu vyhověl, začal mu spílat a velmi ostře mu vynadal. Br. Pacifik jen pozvedl oči k nebi, a řekl na to: „Budiž pro lásku Boží.“ A malému chlapci až vyhrkli slzy do očí, když viděl tu křivdu, jak kvůli jeho žádosti dostal řeholník nespravedlivě vyhubováno. Nicméně možná to tak mělo být, protože později vstoupil do téhož řádu. Snad jej trochu motivoval i příklad, jaký mu dal sv. Pacifik svou pokorou a trpělivostí.⁷  

A ještě zcela nakonec bych chtěl zmínit ve vztahu k žádostivosti očí, že prakticky nikdo v klášteře nevěděl jakou má br. Pacifik barvu očí. Na nikoho a na nic se totiž nedíval zpříma. Ale obvykle měl hlavu sklopenou a zvláště ve vztahu k věcem na ně nikdy nehleděl, aby v nich snad nenalezl zalíbení a nechtěl si je přivlastnit.⁸ 

Pacifik Matějka OFMCap  

¹ Srov. PIERUCCI A.; S. Pacifico raccontato dai suoi contemporanei, tip. Bellarba, San Severino Marche 1989, s. 56.  

² Srov. cit dílo; s. 57. 

³ Srov. cit dílo; s. 58.  

⁴ Srov. cit dílo; s. 61.  

⁵ Srov. cit dílo; s. 60.  

⁶ Srov. cit dílo; s. 62.  

⁷ Srov. tamtéž.  

⁸ Srov. cit dílo; s. 61.