Říský, Bernard OFM

Zpět na Kolej sv. Antonína v Kroměříži – rok 1948

Deset dní dovolené uplynulo rychle ve všeobecném zájmu o novosvěcence. V Praze jsme zjistili, že v Kroměříži probíhá výstava děl Maxe Švabinského – k jeho pětasedmdesátinám – a dráhy poskytují zájemcům o výstavu 50% slevu jízdného – čehož jsme využili.

Byl jsem poslán do naší koleje jako druhý prefekt. O. Benvenut Mitošinka byl poslán do Kroměříže do kláštera. Vypomáhal v širokém okolí a vedl adorační dny a rekolekce. K tomu dostal malý motocykl – manet – k němu nebylo třeba ještě zkoušek. Jen jednou mě učil na něm jezdit po Kojetínské ulici. Na víc už pak neměl odvahu.

V koleji mě přivítal o. rektor Filip Hladký, trochu znejistěný – jak se budu projevovat vůči němu i vzhledem ke svým zkušenostem s jeho výchovnými metodami. Hned jsem mu řekl, že si kázeň udržím, i když jinými prostředky, peněžité pokuty že odmítám jako asociální. I fyzické tresty – výprask rákoskou – jsem odstranil tím, že jsem byl vždy mezi chlapci. Jednou jsem šel s chlapci z koupelny v suterénu. Po schodech nemlčeli. V prvním poschodí před ředitelnou stál o. rektor s rákoskou u židle, připravený k exekuci. Když mě viděl, povzdechl si, že bych měl dostat první – a odešel. Rákosku pak sice nosil, ale jen jako symbol svého úřadu.

Když se vrátil o. Inocenc z dovolené, začali jsme s organizačními přípravami. Zaučoval mě do organizační práce. Velmi dobře jsme si rozuměli. Od začátku školního roku měl učit přírodní vědy na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži.

Koncem prázdnin přijely tři sestry Apoštolátu: s. Jeronýma Pražáková, představená a námi i chlapci titulovaná: paní profesorka, do kuchyně přišla s. Gabriela Turynková se s. Pavlou – čímž byl uvolněn z této prázdninové služby bratr Masseo Stančík, aby se mohl věnovat údržbě domu, kotelně, zahradě a hospodářství – choval i prasata.

S. Jeronýma domlouvala o. rektorovi, aby si sám zavedl měsíční duchovní obnovy. U o. rektora sice neuspěla, ale s chlapci jsme ji dělali každý měsíc. Dostal jsem za úkol si připravit na to tři přednášky. Mluvil jsem o radosti – ale bylo to pro mne fiasko – dobrá lekce: chlapce jsem vůbec neoslovil.

O. Inocenc přicházel ze školy odpoledne a večer jsme věnovali chlapcům. Po kontrole domácích úkolů a po zkoušení bývala rekreace, při níž se hrála pingpongová soutěž – jíž jsem se pro svou šikovnost raději nezúčastnil. Fungoval také hudební kroužek – proto jsem od 1. 1. 1950 začal chodit s chlapci na hodiny k s. Radmile – křížové sestře. Byla přísná a hned mi řekla, že když nebudu denně hrát aspoň půl hodiny, abych vůbec nechodil. Naštěstí jsem to do dubnové likvidace vydržel.

Zavedli jsme i ranní rozcvičku. O. rektor s rákoskou v podpaží kontroloval za skleněnými dveřmi, jestli chlapci mlčí – což bylo podmínkou. Samozřejmě že jsme si dělali legraci z pohotovostního postoje o. rektora za skleněnými dveřmi.

Večerní klid jsme zajišťovali „večerním slovíčkem“. Chlapci pospíchali s večerní hygienou – a když byli ve svých postelích, něco jsme jim řekli – a někdy jsem obcházel jednotlivé postele a umožňoval chlapcům i důvěrné rozhovory. Než jsem došel do poloviny spárny, všichni usnuli – a byl klid.

Zavedli jsme také „slovíčko“ individuální přes den. Chlapci se zapisovali sami do pořadníku a přicházeli se svými problémy. Jeden chlapec přišel – a mlčel. Nechal jsem ho „uzrát“ a věnoval jsem se své práci. Po delší době jsem se ho zeptal, co má na srdci. Jeho polohlasná odpověď mě dojala: „Já bych chtěl mít Pána Boha moc rád!“

Chlapci byli každým rokem lepší. Matky z Ostravska k nám posílaly své syny, aby je uchránily před negativními vlivy tamějšího prostředí. Ti brzy odložili převzaté způsoby vyjadřování pomocí sexuálních symbolů – nad nimiž trnuly třídní učitelky a volaly do školy o. rektora. Naše radostné prostředí na ně působilo pozitivně, takže my vychovatelé jsme stáli v pozadí. Jen jeden chlapec - z pětačtyřiceti - byl propuštěn, ale důvody byly utajené.

Ač byl  Junák opět zakázán, přece naše výchova byla ve skautském duchu. Pracovali jsme se soutěžemi, jako byla „Vlajka čistoty“, skautské bodování a Foglarovy „bobříky“. O. rektor sice nedovolil, aby si chlapci dělali bobříka hladu, ale v ostatních jsem měl volnou ruku. Nejvíc přitahoval „bobřík odvahy“. První chlapec měl určený cíl, kde měl zanechat svou značku. Za ním šel druhý, nepozorovaný, aby ho kontroloval. Když hlídač v psychiatrické léčebně zjistil, že mu kdosi křídou pomaloval schody u márnice, druhý den hlídal – když další soutěžící o bobříka se snažil zanechat svou značku na schodech, vyběhl na něho s holí. Chlapec stačil přeskočit plot, ale skočil před zamilovanou dvojici a ta „paní“ ho napomínala, že takové děti mají už být doma. Nejstatečnější dostal za úkol vypůjčit si moje kolo a na druhém konci města vyhledat židovský hřbitov, přelézt zeď a uprostřed otevřené obřadní síně zanechat svou značku. Chlapec se vrátil, ale „omylem“ navštívil nedaleký vážanský hřbitov, který byl otevřený, ale márnice byla zavřená, a tak zanechal svou značku na dveřích. Přece jen víc věřil těm pokřtěným nebožtíkům.

V roce 1948/49 jsme měli v koleji také deset „kurzistů“, které jsme připravovali ke zkouškám za kvartu. Učil jsem tam dějepis a občanskou výchovu, s níž jsem si nevěděl rady. I v dějepise jsem narazil – jeden chlapec při zkoušení mlčel a nevydal ze sebe hlásku. Když jsem jednou zastupoval sestru Jeronýmu při její hodině výtvarné výchovy, sklidil jsem její „pochvalu“, že by bylo lepší, kdybych si jich ani nevšímal.

Když vznikla chřipková epidemie, dával jsem obklady a zábaly chlapcům v nemocničce v klauzuře. Když bratr Masseo nemohl topit, padlo topení také na mne. Byl jsem také jmenován magistrem bratra Massea. Každou neděli jsme spolu drželi „školu“ – a to byl další můj průšvih. Bratr poslouchal, odseděl si se mnou hodinu, poděkoval a odešel – nedovedl jsem s ním navázat kontakt.

Navazování kontaktů mi dělalo problémy od mala. Věděl jsem, že i pro kázání je nejdůležitější vytvořit kontakt s posluchači. V neděli 1. 11. 1948 na Vše svaté jsem měl večer kázání v našem kostele „u Jánů“. Byl sice mrazík, ale já jsem držel bruselský zvyk a šel jsem do kostela bez ponožek. Když jsem se vrátil na kolej, o rektor byl informován a hned mi dal šněrovací boty. Ty se mnou putovaly – často ve skladu s mými osobními věcmi – víc než deset let. A dostal jsem také ponaučení, že kázání nemá být „mlácením prázdné slámy“. Překonáváním vlastních trapasů roste naše pravdivost i síla. Jsou darem Božím!

Horší to bylo se ženami – byly mi hádankou. O prázdninách byla u nás na koleji asi 17letá neteř o. Inocence. Byla první dívkou, s níž jsem v životě promluvil – ovšem kromě dvou sestřenic, které vstupem do puberty mnou pohrdly. Ve škole jsme sice měli také děvčata, s nimiž však jsem za ta léta vůbec nepromluvil. Matčina péče ve mně navodila nejistotu vůči lidem obecně – a vůči ženám zvlášť. A tak jsem v Kroměříži sbíral první zkušenosti i zranění. Koncem prázdnin nastoupily na koleji sestry Apoštolátu. Navštívila je i  generální prefekta s. Amáta a pozvala mě k účasti na jejich rekreaci, kterou měly na zahradě. Když jsem odcházel, s. Amáta mi políbila nohy. Odešel jsem ve velkých rozpacích a silně zahanben. Dlouho mně trvalo, než jsem pochopil, že tento její projev úcty a pokory měl být pro mne výzvou, abych se i já tak choval vůči sestrám. V denním styku jsme byli jen se s. Jeronýmou. Byla o dvanáct let starší a viděl jsem v ní svou matku – mohl jsem s ní hovořit o všem. Nechápal jsem, jak jsem jí mohl tímto svým postojem navodit citové problémy. Časem se náš vztah konsolidoval. Po naší centralizaci se přestěhovala do Kojetína, kde byla zaměstnaná jako ošetřovatelka pacientů v domácím léčení. Naši chlapci se u ní scházely jako u mámy. O vánoční dovolené jsem se s nimi setkal v jejím bytě – bylo jich asi dvacet. StB tehdy nevadilo, že jsem měl pro ně mši sv. Sestra za tuto činnost dostala trest – tuším – deset let odnětí svobody.

Po o. Inocencovi jsem převzal taky Mařenku Tůmovou. Byla to terciářka, pomocná sestra Apoštolátu, hrbáček asi o deset let starší než já. Odešla z Růžencové výrobny a pracovala jako uklízečka v motolské nemocnici – a často tam byla i jako pacient. Žasnul jsem, jak všechny ústrky, křivdy a někdy i nadávky dovedla snášet a ještě všude kolem rozdávat radost a sloužit všem potřebným. Vyrůstala u sester v Růžencové výrobně, zřejmě v citové vyprahlosti. S tím větší vděčností vzpomínala na o. biskupa Podlahu, kterému při jeho návštěvách směla sedět na klíně. Ta mi otevřela srdce pro chápání utrpení, zvláště dětí. Zvlášť mě znepokojovaly smutné dětské oči a vnímal jsem je jako výčitku: proč nemohly mít tak radostné dětství jako já?

Další ženou, kterou jsem převzal po o. Inocencovi, byla Filomena Tvrdá. Pocházela že Šelešovic u Kroměříže jako nejstarší ze tří dětí. Jejího bratra jsem oddával, abych po převratu zjistil, že jsou rozvedení. Nejmladší, provdaná Závidčáková, byla u nás zaměstnaná v kuchyni jako pomocnice. V pozdějším věku se u ní nejvíc projevila po otci zděděná závislost na alkoholu.

Filka po maturitě nemohla studovat, bylo to za války, a tak prodávala v knihkupectví a navázala vztah s nějakým německým vojákem. V květnových dnech 1945 jí o. Inocenc, člen partyzánské skupiny, nějak pomohl a tím si ji zavázal na celý život. Byla vášnivou bojovnicí za svobodu utiskovaných. Jednou vyvezla manžela své kamarádky, odsouzeného za kolaboraci, z pracovního lágru do východního Německa. I když ho Němci vrátili zpět do lágru, Filka tím na sebe nějak upozornila. Po roztržce Tita se Stalinem vozila občas neznámé muže z Prahy na hranice. Vrcholného uplatnění došla při naší centralizaci, kdy nám zprostředkovávala styk s biskupy (Trochta, Matoušek) i s provinciálem, který přes Inocence a Filku posílal bratřím klerikům „dimisoriálky“, aby mohli být vysvěceni na kněze. Ač to bylo jasné, že StB věděla o její dřívější „nezákonné činnosti“, přesto u soudu o tom nepadla ani zmínka. A tato služba nám jí vynesla deset let odnětí svobody. Vrátila se s námi na amnestii v květnu 1960 s diagnózou: roztroušená skleróza. Po zkušenostech z vězení jsme se všichni stali silně nedůvěřivými ke svému okolí, včetně ke svým bývalým spoluvězňům. Filka dala svou důvěru o. Inocencovi až do jeho smrti r. 1993. Bila se za něho u StB ještě v r. 1983, kdy půl roku seděl jako provinciál ve vyšetřovací vazbě. Filka ho přežila asi o sedm let, i když jí nemoc znemožňovala normální komunikaci. Její sourozenci zemřeli dříve.

Velká byla její opravdovost – i ve víře – obětavost a vnitřní chudoba – dovedla se rozdělit o všechno radostně a být i fyzicky velmi chudá. Stačilo jí, že se může spolehnout na o. Inocence, který ji nikdy nezklamal. Prosil mě, abych ji nikdy neopouštěl. Ovšem pak nastoupily zdravotní těžkosti – jak u ní tak i u mne, ale až do konce jí poctivě sloužil náš o. Prokop Trykar. Naučila mě mít rád lidi, i když mají jiné názory, i když jim vůbec nerozumím. Jsem Pánu i jí za to vděčný.