Brázda, Cyril Jaroslav OFM

Člověk jaksi instinktivně sahá po ideálech. Prvním a nejpřirozenějším ideálem jsou rodiče. Později to mohou být různé autority, a to dokonce mezi přáteli, ale především osobnosti současnosti nebo dějin. Osobností je osoba vynikajících lidských kvalit, které se stávají pro jiné mravní hodnotou, ideálem, tedy čímsi přitažlivým nebo inspirujícím. Jednou z takových osobností křesťanských dějin je také František z Assisi. Jeho vztah k Bohu, lidem i ostatnímu živému i neživému stvoření nás neustále oslovuje s neobyčejnou svěžestí. Hrozí však zároveň také jisté nebezpečí idealizace, a tehdy vzniká zkreslený obraz: snad takový, jaký chceme a jaký se nám líbí, ale zkreslený. Chtěl bych proto upozornit na základy a východiska vztahu Františka z Assisi ke zvířatům a naznačit z tohoto jeho vztahu inspirace pro člověka současnosti.

Prameny poznání předmětu

František z Assisi žil v letech 1182 – 1226. O jeho vztahu ke zvířatům nalézáme zmínky v dílech jeho životopisců. Z nich vyniká zejména Tomáš z Celana, který první Františkův životopis (1Cel) napsal na papežovu žádost a dokončil v roce 1229, a druhý (2Cel), obšírnější, z pověření generální kapituly Řádu, na přelomu let 1246/47. Dalším autorem je Bonaventura z Bagnoregia, který životopis, známý pod názvem Legenda maior (LegMai) předložil na generální kapitule Řádu v Pise roku 1263. Tento životopis, ve kterém v mnohém čerpá z Tomášova životopisu, byl přijat kapitulou Řádu jako závazný. Je cenný především pro svou teologickou interperetaci. Z pozdějších je pozoruhodná Perugijská legenda (PerLeg), která vznikla v posledních desetiletích 13. století, a zvláště životopisné dílo známé pod názvem Zrcadlo dokonalosti (Zrc.dok.), jehož poslední redakce se klade do roku 1318. Cenným informačním zdrojem Františkova vztahu jsou také jeho vlastní modlitby (Píseň bratra slunce) a listy (Napomenutí).

Základy a východiska Františkova vztahu ke zvířatům

Když hledáme základ a východisko Františkova vztahu ke zvířatům,  podle svědectví jeho životopisců můžeme říci, že celý stvořený svět vnímal jako zrcadlo dobroty Boha a každé dílo Pánových rukou mu bylo důvodem k radosti (2Cel 165). Zvlášť něžným způsobem miloval beránky, protože Písmo svaté přirovnává našeho Pána Ježíše Krista k beránkovi s upozorněním na jeho mírnost; miloval zvlášť ty tvory, ve kterých mohl najít nějakou podobnost či vztah k Božímu Synovi (1Cel 77). V různých jiných příbězích, vzpomínaných životopisci, je vidět, že František hleděl na beránky a ovce - zvířata mírná a pokorná, a současně pokořovaná (a která to všechno tiše a bez reptání snášejí), jako na symboly připomínající Krista a zároveň také jako vzor pro život Kristova následovníka.

Blažený František byl plný velké a srdečné lásky k tvorům, ve kterých nalézal zobrazení některé z Božích vlastností nebo předností Řádu. Tak malý, nenápadná ptáček, ornitologům známý jako chocholouš – Galerida cristata, sloužil Františkovi jako obraz dobrého řeholníka: „má kapuci jako řeholníci a je pokorný. Nejraději běhá po zemi a hledá drobné zrnko. A když je najde, třeba i v hnoji, vytáhne je a sezobne. Potom vzlétne a chválí Pána - jako dobří řeholníci, kteří pohrdají světem. Myšlenkami zalétají do nebe a jejich mysl je zaměřená k Boží chvále. Jeho pernatý šat má barvu země, a tak dává všem řeholníkům příklad, aby nenosili pestré a pohodlné šaty, ale spíše nenápadné a barvy hlíny, protože ta se nejméně cení mezi ostatnímu nerosty…“ (Zrc.dok. 113).

Ba dokonce v souvislosti s tímto symbolickým vnímáním zaznamenává životopisec zajímavý Františkův záměr: „…až budu hovořit s císařem, budu ho naléhavě prosit, aby z lásky k Bohu a ke mně vydal zákon, aby žádný z lidí tyto ptáčky ani nezabíjel, ani je nechytal, ani jinak jim neubližoval…“ (Zrc.dok, 114).

Tady nalézáme myšlenku zákonné ochrany živočišného druhu, i když z jiného důvodu než z ohrožení jeho existence v přírodě. A právě tento Františkův důvod by zvláště nás křesťany mohl vést k přehodnocení osobního vnímání živých tvorů a ostatních přírodních krás v našich rezervacích, chráněných krajinných oblastech, ale nejen v nich.

František z Assisi je mistrem čtení v knize stvoření a nachází v ní obraz Pána i nejrůznější podobenství pro poučení podle vzoru evangelia. Otvírá se tu široká perspektiva nejen v oblasti spirituality, ale i v oblasti pedagogiky a katecheze.

Ve svých Napomenutích František nabádá také k jinému zamyšlení: „…uvažuj, člověče, k jaké důstojnosti tě povznesl Pán a Bůh, když tě podle těla stvořil k obrazu svého milovaného Syna a podle ducha ke své vlastní podobě. A všichni tvorové pod nebem slouží svému Stvořiteli, poznávají ho a poslouchají podle své přirozenosti lépe než ty… (Nap. 5).

Bunaventura z Bagnoregia zaznamenal příběh z Františkova života, který nám jeho napomenutí dokresluje do konkrétní podoby: „Jednou kráčel s jedním bratrem benátským krajem a přišel na velké množství ptactva sedícího a švitořícího v křoví. Když je uviděl, řekl druhovi: ,Milí ptáčkové chválí svého Stvořitele. Pojďme i my mezi ně a zpívejme Pánu chvály a kanonické hodinky!´“ (LegMai 8). František, jak je vidět z příběhu, se cítí být napomenutý tvorstvem, které svou přirozeností oslavuje Stvořitele; přidává se k němu svou chválou a oslavou Boha. Myšlenka chválit Boha s jeho tvory má eschatologický rozměr, jaký nalézáme v knize Zjevení svatého Jana: „A všechno tvorstvo na nebi, na zemi, v podsvětí i na moři, a vše, co je v nich, jsem slyšel volat: ,Tomu, který sedí na trůně, i Beránkovi přísluší chvála, čest, sláva i moc na věčné věky!´“(Zj 5,13). Tento biblický text se jako výzva k tvorstvu vyskytuje i ve Františkových Chválách před kanonickou modlitbou, které si sám sestavil a které se denně modlíval. Jiný příběh s cvrčkem, s kterým světec zpíval Bohu chvály, dokud ho nepožehnal a nepropustil (2Cel 171), zní přímo idylicky. Zdá se, že eschatologický rozměr vztahu k tvorstvu byl v jeho spiritualitě něčím živým a neodmyslitelným.

Podobné je tomu v liturgické tradici církve, v níž se čtvrtá eucharistická modlitba uzavírá slovy: „…dobrotivý Otče, nám všem svým dětem pomoz dosáhnout nebeské dědictví v tvém království … kde bychom mohli se vší tvorstvem, osvobozeným od zkázy hříchu a smrti, oslavovat skrze našeho Pána Ježíše Krista…“

Ve Františkově spiritualitě jde vlastně o antipacii (předcházení) budoucího a konečného stavu, nakolik to je v přítomném stavu přirozenosti, i když omilostněné, vůbec možné.

Perugijská legenda poznamenává, že Bůh, aby na těle i na duši potěšil svého služebníka, učinil před ním krotká zvířata, která jsou obyčejně plachá (PerLeg 84); tulila se k němu, jako například bažant, kterého  světci daroval jistý šlechtic ze Sieny a který se vrátil zpět, i když ho bratři odnesli na místo, kde byl ulovený (2Cel 170). Podobně zajíc, i když ho kladli na zem, aby odběhl, se dral na Františkův klín. Ryba, kterou mu rybáři darovali a on ji pustil do vody z loďky, ve které seděl, si před ním hrála ve vodě a nevzdalovala se, dokud ji nepropustil s požehnáním (LegMai 8). Tomáš z Celana vyslovuje na základě těchto a dalších událostí myšlenku s eschatologickým obsahem, když píše, že František vnikal pro jiné lidi nezvyklým, ale jedinečným způsobem do tajemství stvoření, až dospěl ke svobodě a slávě Božích dětí (1Cel 81).

Eschatologický charakter, ovšem z jiného pohledu, má i Františkova úvaha o mravencích. Nelíbili se mu ta jako jiní tvorové, protože shromažďují; přece však je dával za příklad, abychom nebyli zahálčiví v letním čase přítomného života a nebyli  tak přistiženi prázdní a bez užitku v zimní čas posledního a konečného soudu (kapitola o nelpění na časných věcech). Eschatologický podtón bychom mohli vidět  také ve Františkově lásce ke krotkým zvířatům (2Cel 165). Ta jsou totiž, na rozdíl od divokých, podřízená a slouží svému pánu. Těmito vlastnostmi jsou pro Františka obrazem dobrého a věrného služebníka, který přijímá odměnu od svého Pána při jeho příchodu (Mt 25,21).

Zdá se mi, že právě toto Františkovo eschatologické vnímání je v současnosti inspirující pro osobní přítomnost a aktivitu ve světě (stejně jako přítomnost a aktivitu lidské společnosti), protože ta nemá jen časově-prostorový smysl, který je často ve vědomí křesťanů naší doby dominující, nejednou je jediný.

Závěr

Když  sledujeme a analyzujeme různé příběhy z Františkova života a jeho osobní vztah nejen ke zvířatům, ale ke všemu živému i neživému stvoření, můžeme říci, že s oblibou používá etický a morální symbolismus; přitom často vychází z kristologického symbolismu; vždyť „všechno je stvořeno skrze něho a pro něho … a všechno trvá v něm“  (Kol 1,16.17). Takové vnímání, zdá se, nebylo v jeho době v církevním kazatelství ničím mimořádným nebo překvapujícím a v oblibě byly i alegorie. Kardinál Jakub z Vitry (1180-1240) přednesl při jedné příležitosti Menším bratřím kázání, ve kterém vycházel z knihy Přísloví a přirovnal typy bratří, kteří žijí v klášteře, čtyřem drobným živočichům: mravencům, zajícům, kobylkám a ještěrkám. Prostí bratři, usilovně pracující a sbírající almužny, jsou jako mravenci. Jiní jsou slabí, choří, odkázaní na ochranu a péči jiných; jsou jako zajíci. Ať si proto nezoufají a důvěřují v Kristovo milosrdenství, vždyť on zadostučinil za všechny naše slabosti. Jiní jsou zase schopní námah a věnují se meditaci, čtení, modlitbě a svým myšlením se povznášejí k nebeským věcem. Podobají se kobylkám skokem kontemplace a vzletem do výšin duchovního života. Jiní, podobní ještěrkám, pronikají svět jako kazatelé a vnikají do Pánova domu (církve) zaměstnávaje své srdce nebeskými myšlenkami.

Spiritualita Františka z Assisi je v tomto pohledu originální a osobní aktualizací církevní spirituality nejen ve slově, ale především ve způsobu a stylu života. Tuto skutečnost považuji za zvlášť důležitou inspiraci, zejména pro dnes tak sekularizovanou společnost, ba dokonce nejednou také pro samotné křesťany. Zdá se mi vhodné zde uvést myšlenky z díla Augustina Gemelliho, Františkánské poselství světu: „…náboženství (Františka) neodděluje od země zdí, ale přetváří zem a všechno stvoření a ukazuje mu cesty lásky a pramen radosti. … František miloval svět, ale způsobem nadpřirozeným, a opustil svět, aniž by jím pohrdl. Kdo přehlédne prvé, učiní z něho sentimentálního básníka, který se líbí turistům (našeho) století; kdo přehlédne druhé, stvoří ho mdlého a smutného, jaký se hodil některým malířům 17. století nebo autorům jistých náboženským příruček 19. století. … postupně jak se stával stále více nezávislým na všem pozemském, hleděl na věci tohoto světa s rostoucí něžností.“

Jeho spiritualita vychází z reality a vědomí, že všechno živé i neživé nevděčí za svou existenci samo sobě, ale Stvořiteli, který je Dobro, všechno Dobro, nejvyšší Dobro, Pán a Bůh, živý a pravý (Chvály Boží). V důsledku toho je všechno živé i neživé nejen dobré, ale je také zviditelněním svého Tvůrce, protože každý tvůrce tvoří podle sebe (omne agens agit simile sibi). Františkův symbolismus v pohledu na stvoření není proto žádným romantickým úletem od reality, spíše naopak, je hluboce realistickým pohledem. V tajemství stvoření vnímá imperativ: V celém svém počínání buďte svatí (1Petr 1,15) a buďte vděční (Kol 3,15).

 

 

Použitá literatura:

Barbariga R., Symbolický význam ovečky a beránka podle sv. Františka z Assisi, Texty FS 112.

Esses K., Duchovné témy. Téma 1: Člověk nového věku. Texty FS 1.

Gemelli A., Františkánské poselství světu, Praha 1948.

Františkánské prameny I,m Velehrad-Křesťanská akademie, Řím 1982.

Svaté Písmo Starého i nového zákona.

Cyril Jaroslav Brázda OFM

rukopis přednášky

do češtiny převedla Olga P. Šotolová