Šotolová, Olga OFS

Do Etiopie před Egypt

V minulém čísle jsme sledovali cestu P. Jakuba Římaře se spolubratrem  P. Melchiorem z Prahy do Říma,  kde pobyl jeden rok a po složení předepsaných zkoušek byl určen k misii pro Egypt a Etiopii.

Do Egypta měl jet P. Římař z Benátek, do kterých se z Říma vracel cestou, kterou vykonal před rokem. V Assisi se s radostí setkal s českým minoritou bratrem Bohuslavem Černohorským, který byl v tomto městě uznávaným a váženým  varhaníkem a v této době se již  připravoval na návrat do Prahy, kam měl odejít r. 1713. V Benátkách P. Římař dlouho čekal na loď a teprve v noci 8. července opustil klášter a nastoupil na loď, která nesla jméno Prorok Daniel. 1. srpna vystoupil v alexandrijském přístavu a spěchal do kláštera františkánů, kde byl srdečně přivítán,  vykonal návštěvu u francouzského konzula, který zastával úřad ochránců misionářů Svaté země, a první vhodnou lodí se vydal na cestu do Káhiry, která mu byla určena jako místo jeho působení, a již 8. srpna na Benátském náměstí v Káhiře nalezl františkánský hospic, který se mu stal domovem.

V Egyptě tehdy pracovalo na misiích asi patnáct českých františkánů. Jejich práce se setkávala s nenávistí hlavně od koptických kněží, kteří o nich rozhlašovali, že přišli do Egypta, aby hledali poklady. Pomluvy a předsudky nemohly zmenšit jejich nadšení a účinnou lásku, s jakou se ujímali nemocných hlavně v době, kdy zuřil mor. P. Římař píše o čtyřech misionářích, které znal a kteří zemřeli nakažení morem při této službě lásky.

Misionáři v Egyptě se věnovali duchovní správě místních katolíků a k ostatním se přibližovali hlavně lékařskou praxí, která dovedla otvírat misionářům srdce nekatolíků. Na misiích v Egyptě získal P. Římař dobrou přípravu pro cestu do Etiopie.

V srpnu 1715 došlo konečně očekávané nařízení z Říma, aby se vypravili tři františkáni do Etiopie. Byli do P. Jakub Římař, P. Apolinář z Tridenta a P. Teodorik Wolf z vídeňské provincie. Vezli s sebou četné dary pro etiopského krále a P. Jakub si ještě připravil potřebný materiál ke stavbě varhan.

Dne 7. září 1715 se rozloučili se svými spolubratry a vydali se na cestu na velbloudech s karavanou, kterou vedli Turci, proto i naši tři františkáni odložili řeholní roucho a oblékli civilní šat, aby jejich činnost nebyla zmařena hned v zárodku, protože v řeholním rouchu by mezi Turky nedostali ani přístřeší.

18. září nastoupili na loď přeplněnou cestujícími, z nichž někteří putovali do Mekky. Po strastiplné cestě po moři loď zastavila v přístavu Džidda. Jméno je arabské a znamená Eva, protože podle mínění Turků je zde Eva pochována. Obyvatelé jsou mohamedáni. V Džiddě setrvali tři měsíce, protože žádná loď v té době neplula směrem, který potřebovali. Pečovali o nemocné a pověst o nových lékařích se rozšířila po celém městě. Aby si je získali k trvalému pobytu, nabízeli jim peníze a když zjistili, že tímto způsobem je nezískají, začali jinak. P. Římař zapsal ve svých poznámkách: „Začali nám nabízet své vlastní krásné dcery, abychom s nimi vstoupili do manželství a tak se mezi nimi usadili. Přidávali nám i četné otrokyně.“ P. Římař ve vzpomínce na sv. Františka a jeho zasnoubení s paní chudobou jim vysvětlil, že je zasnouben s dívkou tak krásnou a spanilou a je jí tak zavázán, že nemůže a nesmí od ní ustoupit.

Zklamané naděje

Když získali důvěru obyvatel Džiddy svými lékařskými zákroky, pokusili se seznamovat své pacienty s naukou katolické církve. Dočkali se však velkého zklamání. Tito mohamedáni byli tak přesvědčeni, že „není jiný Bůh než Allah a Mohamed je jeho prorok“, že není prostředku, kterým by mohli být získáni pro Krista. Mysleli i na mučednickou smrt, ale museli mít na paměti slova, která jim před odchodem z Říma řekl papež Klemens XI.: „Církev nepotřebuje v přítomné době mučedníky, ale vyznavače.“ Touha po mučednictví se zde střetla s poslušností, ke které se zavázali slibem v Řádu sv. Františka.

U cíle

Konečně nalézáme v poznámkách P. Římaře zprávu ke dni 16. února 1716, že se začali připravovat k odchodu z Džiddy a loučit se se svými příznivci. 22. února nastoupili na loď a jeli směrem k přístavu Mokka, který byl cílem jejich plavby a kam se po mnoha útrapách dostali až 8. dubna. Pro nepříznivé počasí museli tuto cestu konat několik týdnů, zatímco při dobrém větru je možno ji vykonal za několik dní. Misionáři si pronajali obydlí a místní Angličané a Holanďané se starali o jejich materiální potřeby. Ve městě mohli denně sloužit mši svatou navštěvovanou zvláště v neděli četným katolíky, kteří tam přebývali a kteří je vítali s velikou radostí.

Ve městě měli naši misionáři za úkol založit hospic, který by se stal východiskem pro další misijní činnost.  Ačkoliv měli misionáři dobrou snahu provést svěřenou úlohu, nepodařilo se jim to. Místní úřady jim oznámily, že provedení tohoto plánu je nemožné.

P. Jakub Římař se po těchto zkušenostech vrátil do Říma, kam došel 10. listopadu 1721. Jak píše, byl na cestě plných třináct měsíců. V Římě navštívil 19. ledna 1722 Kongregaci de Propaganda fide, kde před shromážděním osmnácti kardinálů podal zprávu o své cestě. Činnost Římařova byla uznána i papežem Inocencem XIII., který dekretem ze dne 1. února 1722 zařadil P. Jakuba mezi exprovinciály svatováclavské provincie.

Jakmile vyřídil všechny své záležitosti v Římě, staral se P. Jakub, aby se mohl opět vrátit na misie. 24. února opustil Řím a cestoval do Egypta, kde byl v Káhiře  přivítán svými spolubratry. Toto město s jeho širokým okolím se stalo jeho působištěm, kde měl připraveno mnoho práce. Byl také odborník ve stavbě a opravách varhan, proto mu byly svěřovány opravy tohoto nástroje.

Pravděpodobně onemocněl, proto mu bylo dovoleno, aby se vrátil do své mateřské provincie. Do své vlasti se vracel přes Řím a s radostí píše o tom, jak byl přítomen svatořečení Jana Nepomuckého.

Brzy se s ním setkáváme ve Znojmě, kde byl ustanoven zpovědníkem tamních řeholnic a měl využít času ke zotavení po neklidných cestách ve službách misií.

Ve vlasti se P. Jakub zdržel sedm let. Pak mu bylo dovoleno, aby se vrátil do Říma a vyžádal si nové vyslání na misie. V roce 1737 se vrátil znovu do Egypta, již v hodnosti prefekta a apoštolského pronotáře. Své zkušenosti osvědčoval tak horlivě, že byl jmenován prefektem i pro další sedmiletí. Třetí jmenování v r. 1751 již musel odmítnout, protože poznal, že jeho síly jsou u konce. Odmítl i službu superiora misií a požádal o souhlas k návratu do vlasti. Když se dostal do františkánského kláštera v Brně, který mu byl určen, aby tam trávil poslední léta svého života, byl na dlouhý čas upoután na lůžko. Zemřel v tomto klášteře 5. června 1755 ve věku 73 let.

P. Jakub Římař byl františkánský misionář, kterému se dostalo vysokých hodností. Velmi dobře hovořil arabsky a když pobýval v r. 1722 v Římě, měl být jmenován generálním lektorem tohoto jazyka. P. Jakub však dal přednost praktické činnosti v misiích. Tehdy se také jednalo o obsazení biskupství ve Smyrně. Když se P. Jakub dověděl, že je mezi kandidáty na prvním místě, postaral se o to, aby se této hodnosti dostalo jinému. Pokora byla jednou z jeho výborných vlastností.

Podle knihy Jáchyma Procházky OFM

Čeští františkáni v Habeši

 volně zpracovala Olga P. Šotolová

(pokračování)