Mlčoch, Lubomír OFS

Pro rodinu sv. Františka začíná měsíc srpen svátkem Panny Marie Andělské, hned poté je pro pražské františkány „Panny Marie Sněžné“, v půli měsíce slavíme s celou církví její Nanebevzetí a týden poté svátek Panny Marie Královny. A tak i měsíc srpen je pro naši františkánskou rodinu měsícem mariánským... Když na začátku září 2002 padlo ve francouzském Angers rozhodnutí, že příští výroční zasedání Mezinárodní asociace pro křesťanské sociální učení se bude konat v Praze opět v září (2003) a že organizaci konference mám na starosti, má první myšlenka na místo vhodné v Praze byla právě Panna Maria Andělská - klášter bratří – otců kapucínů na Loretánském náměstí. Leč člověk míní a Pánbůh mění: hned po návratu do Prahy se ukázalo, že oba termíny připadající v úvahu jsou už zablokované rok dopředu. A tak přiznávám, že první pocit byl záchvěv „pravé radosti“ před zavřenou fortnou bratří kapucínů. Teprve dodatečně jsem poznával, že Boží záměry s naší konferencí byly hlubší a že to pravé místo právě pro toto setkání bylo jinde, že Panna Marie nám ukazuje ke svému a Božímu Dítěti.

   Ať tak či onak, kromě organizace konference jsem musel mít také připravené své vlastní vystoupení, a to ve franštině, a v srpnu už bylo opravdu načase. Celý můj studijní pobyt ve Švýcarsku byl veden mj. záměrem něco nastudovat v pramenech francouzsky psaných a připravit si zde své vystoupení. Konference měla pojednávat o morálních a duchovních základech ekonomie a politiky, a tak jsem měl pocit, že tímto studiem se nezpronevěřuji ani fakultě, která mi volno poskytla. A protože čas ke studiu nebyl dost dlouhý, zaměřil jsem se na výpisky a xeroxové kopie pramenů v dobré víře, že doma to pak v klidu promyslím a napíšu. Když jsem sabatikl užíval zčásti i k odpočinku a obnovení sil, nezbylo než zase pracovat o prázdninách na chalupě v Kostelci nad Černými lesy... Ostatně práce v době, kdy se jakoby pracovat nemusí, je jaksi svobodnější. Tři vnučky jako prázdninový živel se staraly o oživení  pracovní „mikropauzy“. Mladší dcera polehávala a posedávala na lehátku pod hruškou v blahém očekávání dvou synáčků. Pobývali jsme na území farnosti „Svatých andělů strážných“, kteří nad námi bděli. Nade mnou bděla ještě má milá manželka, aby mi usnadnila i vlastní psaní na počítači ve franštině. Protože francouzská abeceda má i jiné znaky než abeceda česká či anglická, je třeba zavést zvláštní program, a také klávesnice je odlišná. Nuže Arnoštka mi nalepila francouzská písmenka na českou klávesnici - láska je vynalézavá... Nálepky časem odpadly, ale mezitím už jsem si zvykl kde je co.     

     Teď už zbývalo jen to napsat. Znovu jsem pročítal výpisky pořízené v „Salve Regina“ na okraji Fribourgu. Už tam jsem si zvolil téma, a to „Společné dobro - božský původ a modloslužebná ohrožení ze strany moderního člověka“. První část titulku tohoto článku do Poutníka jsem převzal od francouzského teologa Gastona Fessarda, který ve studii napsané ještě v nacisty okupované Francii - právě v roce mého narození - vyslovil moudré myšlenky na téma společného dobra. Tento pojem tvořil již v myšlení starých Řeků i nejstarších církevních Otců - a poté po staletí - úhelný kámen společenské stavby, aby poté byl „svržen z trůnu“ a upadl v zapomnění. Občan doby moderní  se začal hlásit o svá nezcizitelná lidská práva a pochopil je jako „apanáž lidské přirozenosti“. Jedním z takových práv bylo „jít za štěstím“ a toto právo jeden z otců zakladatelů Unie amerických států Jefferson vložil do Deklarace nezávislosti. „Jít za štěstím“ pak bylo pochopeno jako „jít za bohatstvím“ a moderní ekonomie byla na světě (Adam Smith napsal své „Bohatství národů“ ve stejném roce, kdy vznikla Deklarace nezávislosti). G. Fessard s pronikavým duchem (a občanskou odvahou) odhalil slabiny dvou modloslužebných zbloudění moderního člověka, jež vyústila ve hnědý a rudý totalitarismus: zbožštění rasy (a přírody) a zbožštění společenské třídy (a lidské historie). Obě zbloudění na cestě „za štěstím“ měla za následek nikoli společné dobro, ale spíše společné zlo. G. Fessard rovněž prorocky předvídá, že koncept společného dobra vyjde ze zapomnění, do něhož upadl, protože – díky svému Božskému původu - jde o koncept „věčně mladý“. Po 2. světové válce se však rozšířilo nové modloslužebnictví v podobě  „společnosti hojnosti“ a cestou „za štěstím“ se stalo zbloudění v podobě zbožštění Trhu. Univerzálním prostředkem k uspokojení stále rostoucích nároků moderního člověka na „konzum“ jsou peníze. Nic nového pod sluncem, za poslední modloslužbou moderního člověka stojí pradávná pokušení bůžka mamonu a tanců kolem „zlatého telete“. A moderní ekonomie se snaží dokázat, že cestou za štěstím, jíž nás vede „neviditelná ruka trhu“, je self-interest, zájem o sebe sama, sobectví. Sobectví má být cestou nejen k individuálnímu, ale i ke společnému dobru, dnes už i v globálním měřítku (!?). To byl  rámec, jímž se ubíraly mé myšlenky již v „Salve Regina“ a věřil jsem tomu, že františkánská spiritualita má k tomu co říci.          

    Prameny, k nimž jsem se dostal, působí na první pohled poněkud nesourodě. Zamyšlení nad duchovními a morálními základy vede ekonoma od jeho disciplíny na půdu odlišných věd – (morální) teologie  a (morální) filosofie. A je nemožné být zde odborníkem. Nezbývá než se nechat vést intuicí při hledání pramenů, na jedné straně přehledových - encyklopedických, na druhé straně přísně výběrových, zaměřených na zvolené téma. Přesto věřím, že takové „přes- hraniční výlety“ jsou potřebné a užitečné pro vlastní disciplínu. Dovolím si nyní uvést pár objevů, které jsem - alespoň pro sebe - učinil. Činím tak s pokorou a s vědomím, že by měly projít korekturou odborníků z těchto oborů.

   Velký francouzský myslitel Blaise Pascal je řazen k  velikánům Západního světa. Ve svých „Myšlenkách“ (Pensées) se mj. vyjadřuje v duchu své doby k židovské komunitě v diaspoře, a dnes bychom patrně v jeho názorech spatřovali zárodky anti-semitismu. Ale je možná i jiná optika: ostří jeho kritiky obrátit proti naší vlastní západní, kdysi křesťanské civilizaci: „...tento lid, neschopný pochopit, že ohlášené Království není z tohoto světa ... tvoří komunitu odsouzených. Tento lid, chtivý (chamtivý, hrabivý), zaměřený na žádostivost a sebelásku, otrok statků země, lid pyšný, nespravedlivý, hříšný“  je stavěn do protikladu k „vyvoleným, svatým, spravedlivým, duchovním,čistým, ... k pravým křesťanům". Židé jsou pro Pascala „smyslní, tělesní“ a „horší než pohané“- protože – na rozdíl od pohanů - poznali pravého Boha a přesto lnou jen k dobrům pozemským. Pascal nevěří, že by se mohli židé obrátit, jejich odsouzení je definitivní a věčné. Ponechme nyní stranou gnosticismus v Pascalově uvažování, a ptejme se - a co naše národy, které kdysi už Boha a dokonce jeho Syna znaly, aby se pro otroctví konzumu Boha vzdaly. Jaké bychom měli podle Pascala šance na „obrácení“, na novou evangelizaci? Max Weber při hledání „ducha kapitalismu“ došel k hypotéze o protestantské etice puritanismu, radikální askeze obrácené „do světa“ a puritanismus stavěl do protikladu k „duchu judaismu“, židovské morálce, která neodmítá „smyslné radosti“. Spojení myšlenek obou velkých západních myslitelů by mohlo vést k závěru, že „duch kapitalismu“ již dávno opustil „radikální askezi“ a obrátil se naplno ke smyslným radostem. Jestliže užívají dnes někteří autoři termín „židovsko-křesťanská civilizace“, mohli bychom být svedeni ke tvrzení, že naše kultura je mnohem více židovská než křesťanská. Ale to by byl přísný výrok z pozice „pravých křesťanů“, svatých, duchovních, čistých... Máme na takový výrok nárok? 

   Prof. Roger Berthouzoz OP mě byl doporučen právě pro předmět mého zájmu, katolickou sociální nauku. Vypůjčil jsem si jeho mladistvou práci, doktorskou disertaci „Svoboda a milost“ se zájmem už proto, že jde o teologickou studii o sv. Ireneji, biskupu z Lyonu, mém patronovi a „prvním křesťanském teologovi“. Podtitul sliboval debatu o gnózi, k níž mne přivedla apriorní anti-judaistická segregace Pascalova. Pro antickou řecko-římskou společnost byl etický ideál svobody neméně důležitý než pro společnost naši. Irenej přijal svobodu člověka jako jeho základní antropologický rozměr a současně jako hlavní vyjádření příslibu spásy a sdílení synovství s Kristem. Tak položil základy křesťanské antropologie pevně zakořeněné v kultuře své doby a otevřené výkladu a zaslíbením radostné zvěsti Evangelia. Otázka zní: jak - zde a nyní - po osmnácti stoletích,  oslovit člověka naší doby -„suverénního  spotřebitele“- a jak ho přivést k poznání, že svoboda Božího synovství je něčím víc než výběrem zboží do vozíku v supermarketu. Křesťan sotva může rezignovat na možnost oslovit své bližní s přezíravého hlediska toho vyvoleného, duchovního, nadřazeného těm „nižším“, pozemským. Gnóze však není jen historickým přežitkem: je zde znovu, objevuje se např. v ideologiích rozvojové pomoci chudým zemím. Z pozice „bohatých křesťanských“ zemí Severu se objevila „etika sortýrování“ či podobenství o „záchranných člunech“: protože nemůžeme pomoci všem, je třeba oddělit ty, jimž pomoci chceme a můžeme, a ty ostatní – pokud si chceme udržet blahobyt, na nějž jsme si zvykli - nezbývá  než ponechat jejich osudu, tedy utonutí v bídě.        

     Z minulých výročních konference asociace jsem věděl, že do Prahy přijedou i bratři z Indie, z diecéze Madras, dokonce s jedním z jejich biskupů. Abych lépe pochopil jejich mentalitu a vnímání nás, křesťanů Západu, začetl jsem se i do francouzských knížek o Mahatma Gandhim. Tento duchovní velikán Indie znal nejen náboženství svého sub-kontinentu, ale důvěrně i křesťanství a Evropu. O jeho obdivu ke Kristu a skepsi vůči nám křesťanům jsem už věděl, ale přesto mnou některé jeho autentické výroky otřásly.  

    „Jsem přesvědčen, že kořen zla spočívá ve scházející víře v živého Boha. Je velkou tragédií, že ti, kdož se dovolávají Ježíšova poselství  a Jeho titulují Knížetem pokoje, dávají najevo tak málo víry v praxi Jeho zákona. ...Velké národy soupeří v destrukci duše ... svými choutkami materiálních potřeb.“  A dále: „Nesměšujte Ježíšovo učení s tím, co se odehrává v moderní civilizaci. … Zdá se mi, že koncepce křesťanství přijatá Západem je negací Kázání na Hoře. …Takové, jaké je dnešní křesťanství, nemůže přinést spásu. Ti, kdož si říkají křesťané, neznají Ježíšovo poselství. … Kristus přišel z Východu, ale křesťanství  má západní podobu (c´est occidentalisé). … Křesťanští misionáři přišli do Indie ve stínu, či chcete-li pod ochranou časné moci, a to vytvořilo nepřekonatelnou bariéru. … Ti, kdož se zcela zasvěcují službě bližnímu, musí učinit slib dobrovolné chudoby; to považuji za absolutně nevyhnutelné“. ... „Moderní  civilizace je čistě materialistická“. ... „Evropa není křesťanská, Evropa adoruje Mamon“. ... „Poslední válka (1. světová - L. M.) ukázala satanskou podstatu civilizace, která dnes dominuje Evropě.“ Tolik z výběru tvrdých odsouzení Gándhího, o němž indický básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu Rabindranath Thákúr řekl, že jeho čest spočívá v tom, že učinil moc pravdy viditelnou...   

     Buďme však spravedliví: křesťanství se mohlo vždy pyšnit tím, že mělo své vyvolené, svaté, spravedlivé a čisté, a ti ukazovali cestu, k níž se mohl kdokoliv přidat. Vrátím se jen k pravdě o autoritě a společném dobru, jak o něm jasnozřivě psal uprostřed satanismu – tentokrát 2. světové války - Gaston Fessard. Fakt, že „člověk ekonomický“ podléhá choutkám požitku a „člověk politický“ pokušení světské moci, a že oba tyto typy modloslužby svrhávají společné dobro z jeho Božského trůnu, to jsou jen negativní výpovědi. Fessard píše o krizi autority. Tato krize plyne z absence univerzality společného dobra - v dnešním jazyce bychom řekli „globálního dobra“. Fessard říká: Autorita i společné dobro mají jedno centrum gravitace: Lásku. Tak předjímá pojem „civilizace lásky“ Jana Pavla II. Člověk směřuje ke společnému dobru jen prostřednictvím Boha, který je Láska, který jediný je dobro, všechno dobro..., jak vyznává František ve své modlitbě chvály. Panna Marie Královna andělů nám ze svého trůnu ukazuje k Synovi, který jediný může společné dobro svržené z trůnu božského původu vrátit zpět a ochránit jej před modloslužbou naší doby.    

Douška na závěr:

Panny Marie Královny L. P. 2003 bych býval měl slavit ve své domovské farnosti na Lhotce. Ale jak již řečeno, byli jsme na chalupě v Kostelci. Tam měl navíc pan farář zaslouženou dovolenou, takže ani Svatí andělé strážní jakoby nepomáhali. Tu jsem si vzpomenul, že je zrovna týden setkání mladých zájemců o sv. Františka v blízkých Zásmukách. Anděl strážný v podobě mé milé ženy mne dovezl do Zásmuk. Tam měli zrovna „silentium“, a tak jsem mohl, ba musel „krotit své rty“. Ale za okamžik začínala soukromá mše svatá v kostele sv. Františka. Večer jsem dopsal svůj příspěvek založený na výpiscích ze „Salve Regina“ a datoval jej na svátek Panny Marie Královny. Jak je Bůh dobrý!

Lubomír Mlčoch OFS