Slotwiński, Tadeusz OFM

 13. Odkaz dnešku: samota a ztišení

První odkaz, který nám současníkům podává Carceri, se týká ducha modlitby dovedeného až na vrcholy kontemplace. Chudičký „vyhledával vždy skrytá místa, aby nejen jeho duch, ale i celé jeho tělo se mohlo soustředit směrem k Bohu. … Když se modlíval v lesích a na osamělých místech, naplňoval les vzdycháním, zemi smáčel slzami, bil se rukou v prsa. Jako by tam objevil ještě skrytější, tajnou komoru, rozmlouval často slyšitelně se svým Pánem. Tam odpovídal svému Soudci, tam snažně prosil nebeského Otce, tam se radil s Přítelem, tam rozmlouval se Ženichem. ... Často se modlíval jen srdcem, aniž pohnul rty. Svého ducha uměl dokonale odvracet od vnějších věcí dovnitř a vzhůru. Všechny své duchovní mohutnosti pak soustředil na to jediné, co od Pána žádal. Nemodlil se jen jako celý člověk, spíše se celý stával modlitbou“ (2 Cel 94-95).

 Druhý odkaz vyplývající z Carceri je chudoba vnitřní i vnější. Zde v Carceri František, ve světě ještě neznámý, s odstupem ode všech a ode všeho, ponořený do Boha, prožíval vnitřní chudobu a cítil se šťastný. Zde rovněž pracoval vlastníma rukama, současně žebral, a když žebral, tak se i postil, proto hrdinským způsobem prožíval vnější chudobu. Poustevna Carceri je dodnes svědectvím obojí této chudoby.

 Třetí odkaz vyplývající z tohoto místa je bratrství. Společenství Carceri představovali tři nebo čtyři bratři, tak jak to předepsal František v Pravidlech pro bratry žijící v poustevnách. Mezi nimi byl vztah jako mezi „matkami“ a syny, a ne jako mezi „otci“ a syny. Kolem tohoto bratrství se rozvíjely další způsoby bratrského společenství: církevní - společenství lásky všech Božích dětí; kosmické - společenství lásky se všemi tvory.

 Konečně se v Carceri rozléhá odkaz chvály Boha v liturgií bratří i překrásnou přírodou, která poustevnu obklopuje. Z jeskyně, kde procesem zvnitřnění sestupoval až do hlubiny svého vědomí, vycházel Chudičký, aby se ukázal v teo- a kristocentrickém vidění kosmu. „Kdo by dokázal vypsat velikost jeho lásky, kterou choval ke všemu, co je Boží? Kdo by dokázal vylíčit sladkost, kterou pociťoval, když ve stvoření nazíral na moudrost Stvořitele, na jeho moc a dobrotu? Opravdu, když o tom všem rozjímal, překypoval podivuhodnou a nevypověditelnou radostí, ať už pozoroval slunce, sledoval měsíc nebo se díval na hvězdy či na oblohu. Jak prostá zbožnost, jak zbožná prostota!

 I červy měl ze srdce rád, neboť četl výrok Spasitele: ,Já však jsem červ a ne člověk´ (Žl 21[22],7). Proto je sbíral z cesty a odnášel stranou ne bezpečné místo, aby je lidé nepošlapali.

 A co mám říci o jiných malých tvorech? V zimě dával přinášet včelám med nebo výborné víno, aby nezemřely chladem či zimou. Jejich pilnou práci a výtečný instinkt tak vychvaloval ke slávě Páně, že často i celý den strávil chválením včel a dalších tvorů. Jako zvali kdysi tři mládenci v ohnivé peci ke chvále a oslavě Stvořitele veškerenstva všechny živly, tak tento muž, plný Ducha Božího, ve všech živlech a tvorech neustále oslavoval Stvořitele a Vládce veškerenstva, chválil ho a dobrořečil mu.

 A jakou radost přinášela krása květin jeho duši, když obdivoval jejich půvabné tvary a vdechoval jejich líbeznou vůni? A hned se před jeho rozjímavým okem vynořila krása oné květiny, která na jaře vyrazila z kořene Jesse a která svou vůní probudila nespočetné tisíce mrtvých. A když někde našel pohromadě mnoho květin, kázal jim a povzbuzoval je k chvále Pána, jako kdyby měly rozum. Tak vybízel osetá pole i vinice, kamení i lesy, všechny polní byliny, bublající potůčky i zeleň zahrad, zemi i oheň, vzduch i vítr s upřímnou čistotou k Boží lásce a k radostné poslušnosti.

 Všechny tvory také nazýval svými bratry a sestrami, a tak vnikal ve skrytosti srdce do tajemství tvorů mimořádným způsobem, který zůstal ostatním skryt, neboť již dospěl ke svobodě slávy Božích dětí“ (1 Cel 80-81).

 Františkánský odkaz, tak jak je předpověděn z poustevny Carceri, může pomoci člověku dneška i všech časů odhalit nejvyšší hodnoty našeho života: modlitbu, která nás povznáší až k Bohu a dává nám jistotu; vnitřní i vnější chudobu, jež nás osvobozuje od otroctví chtivosti a závisti; všeobecné bratrství, které vede lidstvo k tomu, aby se opravdu stalo „rodinou národů“; lásku k přírodě, jež nám umožňuje těšit se onou „Boží zahradou“, která nám byla dána z prozřetelnosti a dobroty Stvořitele.

 František si podle Ježíšova vzoru často volil k modlitbě osamělá místa. Při modlitbě nestačí mluvit k Bohu, ale je také třeba mu naslouchat. Zřejmě kromě zázraku neuslyšíme Boží hlas tak, jak můžeme slyšet člověka. Jak teď Bůh mluví? Druhý vatikánský koncil připomíná: „V posvátných knihách totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi“ (Dei Verbum 21). Když čtu knihu Písma nebo poslouchám lektora, v srdci se objeví vnitřní pocit přilnutí k danému textu, anebo v hloubi mého já se rodí ohlas víry, lásky, lítosti či jiný, zkrátka, pokud cítím, že se mě toto vnější slovo dotýká, útočí na mne, vzrušuje mě, vyzývá, v téže chvíli se stává hlasem, jenž mluví přímo ke mně. Tehdy a jen tehdy mohu říci: „Bůh ke mně mluví“, „slyším ho“. Toto osvícení rozumu nebo dotknutí se vůle, která projevuje souhlas - díky diskrétnímu působení Ducha sv. - je ve mně Božím hlasem. Bůh ke mně mluví, avšak jen slovem a ohlasem víry či lásky, která se rodí v mém srdci pod vlivem Ducha sv. v odpovědi na slovo Písma sv.

 Totéž se týká všech ostatních prostředníků, jaké Bůh používá, aby se k nám dostal: papeže, koncilu, biskupů, rodičů, vychovatelů, přátel, kazatelů, zbožných osob, mužů či žen naslouchajících Duchu sv., ale i dítěte, neznámého člověka, nepřítele... Vnitřní světlo probuzené díky slovu přicházejícímu zvenčí je potom slovem Božím.

 Často slýcháme: „Bůh mluví v událostech.“ Historické události týkající se jak velkých problémů tak i naší malé osobní historie jsou způsobovány lidmi či přírodními silami (sucha, povodně, zemětřesení, vichřice). Boží prozřetelnost je však zapojuje do svého plánu spásy všech lidí. Lze se tedy shodnout, že skrze ně promlouvá Bůh. Jenom je třeba dobře rozumět, jak mluví. Když se nás nějaká událost dotýká nebo působí tím či oním způsobem, stává se, že osvíceni Duchem sv. děláme z ní jakoby „lekci“, která odhaluje něco na téma Božího plánu týkajícího se naší osoby. Pokud v nás tato „lekce“ vzbuzuje křesťanské odezvy: pokoj, odvahu, důvěru, vnuknutí k větší lásce k Bohu, a slouží bližnímu či k děkování, jestliže tato „lekce“ vede k větší trpělivosti, ušlechtilosti, statečnosti, horlivosti, náklonnosti atd., stává se pro nás Božím slovem.

 Bůh tedy nemluví přímo slovy, která bych mohl uslyšet jakoby zvenku. Mluví tak, že ve mně probouzí myšlenky a pocity shodující se s evangeliem a učením církve. Někdy nám Duch sv. připomíná slova, která kdysi vyslovil Ježíš. Občas se nečekaná myšlenka vnucuje do mojí duše, a najednou ji přijímám jako nositelku pravdy a lásky.

 Naslouchat Bohu srdcem je tedy každodenní a zcela prostou událostí. Bůh k nám mluví ve středu každodenního života, jen když mu chceme naslouchat. Co tedy znamená, když řekneme: „Abychom mohli naslouchat Bohu, je třeba se ztišit?“ Pokud jde o vnější ticho, chápeme to bez obtíží. „Ztišit se“ znamená tolik co poručit si, aby v nás zmlkly všechny sobecké, plané, zlostné, klamné a nečisté myšlenky. Zavrhuji všechny nespořádané touhy a zlá hnutí vůle, paměti a představivosti - krátce všechno, co se neshoduje s evangeliem, nepochází od Ducha sv. a protiví se Boží vůli.

 Ztišit se v modlitbě znamená dále usilovat o pokoru srdce. Ježíš nás dělá citlivými na spěch a upovídanost při rozmluvě s naším Otcem (srov. Mt 5,7). Ztišit se znamená rovněž spokojit se malým počtem slov a různých myšlenek. Ztišit se znamená vnutit ticho vlastním myšlenkám. Nejednou chybějící vnější ticho je dobrou školou vnitřního mlčení. Společná modlitba, společná modlitba žalmů, dobře podané liturgické čtení, náboženská hudba, duchovní výuka, rozjímavý zpěv a tolik jiných způsobů vnějšího nedostatku ticha vytváří ovzduší pro vnitřní ztišení. Zdá se, že naslouchat Bohu a ztišit se je jedno a totéž.

 Kdokoli se chce vážně věnovat vnitřní modlitbě, musí se podrobit opravdové a náročné kázni v užívání rozhlasu a televize. Kolik je tu nenávratně ztracených hodin pro modlitbu! Snad přichází zlo z neschopnosti mnoha lidí „naslouchat Bohu v tichosti srdce“. Vnitřní prázdnota je pak přehlušována laciným hlukem. Jestliže jsme díky Bohu pocítili a vychutnali krásu a poznání vnitřní rozmluvy s Bohem, jenž k nám mluví bez hluku slov, snažme se, abychom tento poklad nikdy neztratili. A když ho ztratíme, hledejme, dokud nenalezneme.

 S odvoláním na Ježíšova slova z Mt 6,6 se zdá, že nejlepším místem pro osobní modlitbu je takové, na němž je člověk sám s Bohem. Může to být vlastní pokoj, kde mi nikdo nemůže překážet, překvapit mě, ba ani vidět. Místnost, v níž nejen jsem fyzicky sám, ale kde mohu užívat skutečné vnější ticho, kam nedoléhá hluk a ruch ulice, rozhlasu či hovoru. Je dobře upravit si pěkný kout s obrazem - ikonou, křížem či sochou Marie nebo některého svatého, s rohožkou, koberečkem nebo klekátkem, s květy, zapálenou svící...

 Nejlépe však je odebrat se na místo vyhrazené k modlitbě: do kaple, oratoře, kostela. Především proto, že na takovém místě všechno zve k modlitbě. Všechno připomíná Ježíše, Boha našeho Otce, a svaté. A také, že na takovém místě se obvykle setkávám se skutečnou přítomností Ježíše v Eucharistii. Není to škoda, že naše kostely a kaple jsou často mimo mši sv. a společné pobožnosti prázdné, ba zamčené? Jsou však i takové situace, že se můžeme - tak jako Kristus a sv. František - vydat do hor, lesa, k jezeru, potoku, mezi obilná pole, čili do lůna přírody, abychom povznesli své srdce k Bohu („vzhůru srdce!“). Každá chvíle je vhodná k modlitbě a kontemplaci. Všem je třeba doporučit pravidelnost v denním řádu modlitby. Na modlitbu si musíme najít čas. Budeme-li čekat, že Pán přijde sám, pravděpodobně nepřijde nikdy.

 Klade se proto zásadní otázka: Zasvěcené osoby, řeholní společenství, kněží využívají často vnitřní pravidla určující určité množství času pro každodenní modlitbu. Jsou povinni to zachovávat se samozřejmostí a věrností. Téměř všichni se odvoláváme na svědomí. Samo o sobě je to velmi dobré. Jak však prakticky vyřešit problém „délky času“ věnovaného osobní modlitbě?! Někteří radí, aby se podle Bible určil „desátek“ času, čili dvě a půl hodiny! Sv. Tomáš Akvinský říkal: „Odvaž se tolik, kolik můžeš!“

Tadeusz Slotwinski OFM

 Carceri - modlitwa i odosobnieni

 Glos sw. Franciszka 5/2003;

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

Texty pod obrázky:

1. Carceri, kaple Panny Marie
2. Jeskyňka sv. Františka
3. Vincenzo Rosignati: František dostává od chlapce hrdličky