Dzikowski, Mariusz OFS

 Obrácení a pokání jsou prvky duchovní obnovy církve. Výzvu: Františku, jdi a oprav můj dům! uskutečňuje sekulární františkán počínaje od sebe tím, že denně vytváří vnitřní proměnu. Je vyzýván, aby praktikoval ctnosti: zdrženlivost, čistotu srdce, pokoru. Pokora je perlou františkánské spirituality, stejně jako chudoba.

 

 

 Chudoba v podobě přístupné laikům má vést k uskutečňování ctnosti zdrženlivosti při užívání dober, omezování osobních požadavků, dělení se o dobra duchovní i hmotná s těmi, kteří jich mají nedostatek, svobodě od hmotných věcí - uchování zdravého odstupu ve smyslu žalmu: na bohatství, když se rozmnoží, nelpěte srdcem (Žl 62[61],11). Zdrženlivost v radikálnějším - kajícím - rozměru má vést k aspoň občasnému odříkání, abstinenci, aby bylo možné plněji dosáhnout čistoty srdce a jasnosti mysli. Půst je uznaný způsob kající praxe ve františkánské spiritualitě.

 Františku, jdi a oprav můj dům! V pokání lze nalézt i širší rozměr - usmíření, náhrady za hříchy vlastní i druhých, za hřích světa.

 Pokání v rozměru usmíření, náhrady, je příznačné pro spiritualitu sekulárních františkánů, k tomu však je třeba odít se ctnostmi: statečnosti a rozvážnosti.

 

 

 Když se díváme na pokoru Františka - menšího bratra, zjišťujeme, že je pro nás laiky výzvou, abychom vytrvali v pokoře a na pokoře stavěli naše vztahy: s bratry a sestrami ve společenstvích, s bližními v prostředích, v nichž žijeme. Není pochyb, že mezi lidmi se máme odlišovat touhou být menší. Pomáhat nám v tom bude praxe modlitby adorace, která umožňuje postavit se v pravdě stvoření před svým Stvořitelem, klanět se před ním, uznávat svou nicotu, malost. Adorace, a to je paradox svého druhu, umožňuje člověku nalézt sebe v situaci, kdy přestává na sebe myslet a trvá jedině v Bohu. Právě v postoji poníženosti nachází člověk své lidství. Je to jako se zrnem, které dokud nepadne do země a neodumře, nevydá úrodu (Jan 12, 24).

 

 

 Praxe modlitby adorace musí nalézt přední místo v našich individuálních i společných modlitbách s tím, že klanět se Bohu je možné nejen v kostele před Nejsvětější svátostí, ale i na jiných místech, například doma, cestou vlakem, ve volné přírodě.

 Mariiny rysy byly zřejmé na Františkově duši; měl k ní vroucí zbožnost. Tomáš z Celana napsal o Františkovi, že Ježíšovu Matku zahrnoval velikou láskou, protože se skrze ni Pán vší velebnosti stal naším bratrem. Věnoval jí zvláštní chvály, na ni se obracel prosbami, jeho srdce ji pozdravovalo tak často a vroucně, že se ani vypsat nedá. Ale naší největší radostí je, že ji ustanovil patronkou řádu a že její ochraně svěřil své syny, které tu na světě zanechal, aby je opatrovala a chránila (2 Cel 198). Tak i v tom byl František podobný svému Mistru.

 Zvláštní úctu choval ke kolébce řádu - kapličce Matky Boží Andělské - Porciunkule. Zde řád začal a tady se rozvíjelo jeho povolání. Nakonec tu František zakončil svoje pozemské putování. Maria stále provázela františkány, vždyť bydleli pod její střechou.

 I když mariánský prvek - vroucí láska k Matce Boží - je charakteristickou známkou spirituality sekulárních františkánů, přece se zdá, že někteří z nás, možná ti vzdělanější, se obávají přehnané mariánské zbožnosti a pokládají ji za lidovou, někdy snad pobožnůstkářskou. Kromě toho se projevuje obava, že Matka nám může zaclonit Syna a tímto způsobem ukřivdíme Bohu. Takový postoj je chybný, neboť Maria vede k svému Synu, mluví tak, jako v Káně Galilejské: Udělejte všechno, co vám řekne (Jan 2,5). Nezadržuje nás pro sebe, ale učí nás víře, je naší průvodkyní ve víře, a jako nevěsta Ducha Svatého je učitelkou rozjímání Božího slova, což je třeba mít na paměti. Na druhé straně těší Syna, jenž na kříži, v největší agonii, dal nám Marii za Matku, když jí děti vzdávají úctu patřící Matce Božího Syna a vyhledávají její přímluvu. Proto je třeba stále pěstovat mariánskou úctu a v životě našich společenství ji prohlubovat.

 

 

 Při popisu podstaty naší spirituality, jenž ovšem toto téma nevyčerpává a je třeba pokládat jej za pouhý náčrt, neodlišil jsem všechna podstatná hlediska, avšak z obsahu nalezne pozorný čtenář ještě několik dalších, která jsem se snažil zdůraznit. Sem patří určitě poslušnost a láska k hierarchické církvi. Dříve citovaná slova: svatá římská církev, jejíž víru je ve všem a nade všechno třeba udržovat, mít v úctě a podle ní žít jsou toho výmluvným potvrzením. Na výzvu: Františku, jdi a oprav můj dům! jde František za papežem, aby ten mu potvrdil plány obnovy tohoto domu-církve, dává se do dialogu s hlavním budovatelem církve na zemi.

 Skutečností hodnou zaznamenání je rovněž přátelství v synovské oddanosti, které spojovalo Františka s kardinálem Hugolinem, pozdějším papežem Řehořem IX., jemuž svěřil celý řád.

 úcta k římské církvi nás vede k tomu, aby nás při vymezení naší identity vždy provázely pokyny církve obsažené v jejích dokumentech podávajících výklad Učitelského úřadu, jako např. konstituce a dekrety Druhého vatikánského koncilu, Katechismus katolické církve, encykliky Jana Pavla II. A tu se znovu objevuje slovo dokument, které v podstatě označuje slova, s nimiž se Matka-církev obrací na své děti. Děti, které tak jako my žijí ve světě, jejichž povoláním je apoštolát ve světě. Důležité pokyny pro nás, sekulární františkány, nacházejí se v Dekretu o apoštolátu laiků (Apostolicam actuositatem), jenž představuje ovoce prací koncilu.

 Světský člověk a současně františkán, jenž má proměňovat svět, apoštolovat ve světě, musí zářit svatostí, být však rovněž angažovaný do plnění povinností v zaměstnání a růstu kompetence. Apoštolát světského člověka je nosnější, když je osobou integrovanou, uctivou, upřímnou a pravdomluvnou.

 Apoštolát předpokládá vstoupit do vztahu s člověkem a/nebo společností. Plody apoštolátu jsou závislé na blízkém vztahu s Ježíšem, aby z Ježíšovy perspektivy viděl ve všech lidech Ježíše.

 Svědectví života a konání dobrých skutků ve spojení s Ježíšem jsou prvním krokem na apoštolské cestě. Jak však učí koncil (srov. Apostolicam actuositatem 13; 16), pravý apoštol se snaží hlásat Krista bližním také slovem, přiměřeně k svým podmínkám a znalosti věci; mnoho lidí totiž může uslyšet evangelium a poznat Krista jedině prostřednictvím blízkých světských osob.

 Při rozvíjení ducha apoštolátu je třeba v našich společenstvích posilovat ducha smíření, bratrství, navazování dialogu a spolupráce, aby slova POKOJ A DOBRO byla živá. Naopak je třeba vymýtit každou zlobu, podvádění, pokrytectví, jakékoli formy klevetění, pomlouvání, obviňování tak rozšířené ve světě, kterých ani my nejsme prosti. Vyznačujme se zříkáním se touhy po ovládání, panovačnosti, vnucování druhým vlastních názorů, práv atd.

 Naše úvahy na téma podstaty spirituality sekulárních františkánů jsme začali uvedením jejích hlavních prvků. Na závěr bych chtěl tento seznam rozšířit o desatero duchovních přikázání sekulárních františkánů:

 1. Být tvořiví v časných skutečnostech a činnostech.

 2. Žít evangeliem.

 3. Vroucně milovat Krista, zvláště chudého a pokorného.

 4. Vytrvat v bratrském spojení ve společenství.

 5. Být menším bratrem sv. Františka.

 6. Zůstávat v duchu svaté modlitby a zbožnosti.

 7. Nahrazovat Bohu za sebe a svět.

 8. Chovat vroucí dětinnou lásku k Marii.

 9. Opravovat církev svou svatostí.

 10. Přinášet Pokoj a Dobro všemu stvoření.

Mariusz Dzikowski OFS

 

 

 Istota duchowošci franciszkanów swieckich

 

 

 Glos sw. Franciszka 12/2002,

 

 

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM