Pospíšil, Ctirad Václav OFM

 

Christologický základ křesťanského pojetí formace a učitelství

 

 

V Matoušově evangeliu se setkáváme s Ježíšovým výrokem, nad nímž by se měli často vážně zamýšlet všichni křesťané, zejména ti, kdo se zabývají teologií, učením, formováním druhých, vedením: „Vy však si nedávejte říkat ,Rabbi´: jediný je váš Učitel (didaskalos), vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno ,Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ,Učitel´ (kathégétai): váš učitel (kathégétai) je jeden, Kristus“ (Mt 23,8-10). Pro křesťany tudíž platí, že člověk Ježíš je jediný Formátor, Učitel podobně, jako je jediným Prostředníkem mezi Bohem a lidmi (srov. 1 Tim 2,5-6) a jediným Veleknězem (srov. Žid 5). A to v obdobném, ba totožném slova smyslu, jako jediným Otcem je Hospodin. Propojení jednotlivých tvrzení tak ukazuje na Ježíšův božský statut; stojíme tudíž před velmi vysokou christologií. 

Z řečeného vyplývá, že autentická křesťanská formační praxe a  pojetí učitelství musí mít christologický základ, jímž se v tomto příspěvku chceme vážněji zabývat. Nejprve se zmíníme o tom, jak se s danou tématikou vyrovnával Bonaventura z Bagnoregia. Posléze se pokusíme stručně zmapovat novozákonní základ tématu, které nás zajímá. Posléze rozvineme další systematicko-teologickou reflexi. 

 

 

1. Bonaventurovo pojetí Kristova učitelství

Je zřejmé, že titul tohoto příspěvku naráží právě na název jednoho z nejslavnějších teologických sermonů vrcholného středověku:[1] „Christus unus omnium magister“ – „Kristus, jediný učitel všech“.[2] Odlišnost spočívá v tom, že místo „Kristus“ používáme jméno „Ježíš“, čímž narážíme na skutečnost, že východiskem každé christologické reflexe musí být historická postava Muže z Nazareta a jeho životní příběh.[3]

Proč právě Bonaventura a proč právě toto jeho dílo, když zmíněným tématem se v dějinách křesťanského myšlení zabývala jistě celá řada dalších vynikajících myslitelů? Je tomu tak proto, že Bonaventura jako špičkový představitel vrcholné scholastiky skvěle syntetizuje a osobitě rozvíjí dlouhou tradici křesťanského pojímání zmíněné tématiky. Můžeme se tak setkat s podnětným a originálním promyšlením zejména Augustinovy teorie osvícení, kterou v dané souvislosti prostě opomenout nesmíme. Druhý důvod je osobní. Dílo Serafického doktora je již dlouhá léta předmětem mého zájmu, chtěl bych tudíž využít této příležitosti a stejné téma zpracovat jako christolog naší epochy.

Bonaventura z Bagnoregia přednesl zmíněný sermon na pařížské univerzitě někdy v letech 1254-1257.[4] Východiskem jeho úvah je, jak prozrazuje název spisu, známý Ježíšův výrok (srov. Mt 23,10). Základní perspektiva Bonaventurovy reflexe ovšem není v pravém smyslu slova christologická, nýbrž gnoseologická:[5] Řečeno stručně, Kristus je jediným učitelem především proto, že je vtělenou Boží Moudrostí, která jakožto Boží Um v sobě obsahuje ideální pravzory všech věcí. Pokud chce člověk dospět pravého poznání, nestačí, aby se spoléhal pouze na své smysly. Do hry musí, podle Bonaventury, vstupovat také osvícení, které lidské mysli dává určitý přístup k pravzorům věcí v Božím Synu. Člověk tak nepoznává pouze jak věci jsou, ale rovněž a především to, jak mají být. Podotýkám, že v oblasti antropologie a spirituality se tento způsob poznání blíží odhalování Boží vůle a vlastního povolání. Teorie osvícení sice pro člověka jedenadvacátého století není právě snadno přijatelná, skrývá v sobě však celou řadu prvků, které si zachovávají trvalou platnost.[6]

V první řadě zejména věřícího člověka upozorňuje na skutečnost, že poznání není pouze jeho výkon, ale především dar. Stačí připomenout tvůrčí myšlenkový moment, který je nenaplánovatelný, nenaučitelný, nezmapovatelný, a proto i nevěřící zcela vážně hovoří o jakési inspiraci, o talentu, daru a tak dále. V teologii si nadto musíme velmi jasně uvědomovat, že Bůh není prostým předmětem našeho zkoumání. Jedná-li se o teologii v pravém slova smyslu, tedy o vědu víry, pak do hry vstupuje inteligence živého vztahu. Ve skutečnosti to nejsme my, kdo poznává Boha, nýbrž je to On, kdo se nám nechává poznat.[7] Navíc tajemství víry zpravidla přesahují naše intelektuální a lingvistické možnosti, a proto mají teologické výpovědi pouze ikonický (obrazný) charakter; pouze jaksi odkazují nad sebe.[8] Porozumění takovým výrokům nevyhnutelně vyžaduje, aby člověk byl v živém vztahu k tomu, o čem nebo o kom vypovídá; a právě tento kontakt s tajemstvím zaručuje živá víra. Lingvistická analýza je důležitá, ale sama o sobě prostě k porozumění pravdám víry nestačí.

Další důležitou otázkou je, jak naše poznání přispívá k dosažení spásy. Zdá se, že teorie osvícení není gnoseologií v dnešním slova smyslu, ale spíše soteriologií, protože základní problém můžeme formulovat následovně: jakým způsobem se vztahuje naše poznávací a vědecké úsilí k dosažení posledního cíle člověka, tedy k dosažení spásy.[9] Augustin i Bonaventura odpovídají tak, že jednotlivá osvícení odpovídající určitým dovednostem, vědám, uměním, na nichž smíme mít v tomto životě podíl, jsou součástí onoho tajemného plného světla slávy, k němuž směřujeme. Správně pojímaná věda či umění nebo dovednost tedy mají být cestou, která člověk přivádí k plnosti světla, plnému poznání Boha.[10]

Z řečeného dále plyne, že teorie osvícení dokáže velmi názorně propojovat vědeckou teologii se spiritualitou. To, co na první pohled vypadá jako suchá teorie, se tak velmi zřetelně promítá do praxe a duchovního života. Vnímavost člověka vzhledem k osvícení se prohlubuje právě v souvislosti s jeho lidským a duchovním růstem. Vrcholem je pak mystická zkušenost, která se jeví jako poslední předstupeň plnosti osvícení, jehož se člověku dostává v Božím království. Ti, kdo docházejí takovéhoto stupně poznání, pak působí jako lidé přicházející z absolutní budoucnosti. Není náhodou, že Ježíš sám se svým současníkům jevil jako eschatologický prorok, jako člověk přicházející z absolutní budoucnosti, jak o tom podnětně hovoří například christologie rozvíjená teologickou školou Církve československé husitské.[11]

My však chceme pohlížet na danou problematiku očima christologie současné epochy, a proto se nyní budeme věnovat novozákonnímu základu Kristova učitelství.

 

 

2. Novozákonní základ tématu Kristova učitelství

V první řadě je třeba připomenout, že Ježíš z Nazareta je označován nebo se sám označuje titulem „Učitel“ na celé řadě míst Nového zákona. Celkem se tento výraz vyskytuje v novozákonních spisech 59x, zejména v evangeliích (Matouš 12x, Marek 12x, Lukáš 17x, Jan 9x). Celkem 41x se tento termín vztahuje na Ježíše, přímo je takto titulován 29x. Kromě toho se zmíněný výraz používá k označení Jana Křtitele (Lk 3,12); Nikodéma (Jan 3,10); a učitelů Zákona (srov. např. Lk 2,46). V knize Skutků 13,1 se takto označují křesťanští učitelé, s podobnou aplikací výrazu se setkáváme také v: 1 Kor 12,28; Ef 4,11; Jak 3,1. V listech Soluňanům se Pavel označuje jako „didaskalos“ – 1 Sol 2,7; 2 Sol 1,11.[12]

Již na tomto místě můžeme konstatovat jednak to, že tento termín je v Novém zákoně užíván a na Ježíše vztahován s velkou frekvencí, a proto zcela po právu patří mezi velké christologické tituly, jednak to, že výrok Mt 23,10 podtrhuje výlučnost Kristova učitelství, což ale neznamená, že bychom nikoho jiného nemohli označovat titulem učitel. Je ale evidentní, že u křesťana bude jeho učitelství záviset na plnosti Kristova učitelství. Z právě řečeného jasně vyplývá, že křesťanská pedagogika a formace musejí mít kořeny velmi hluboko zapuštěny v Kristově tajemství, což vyžaduje, abychom se vážně zabývali přínosy christologie.   

Nyní k samotnému klíčovému textu. Blízkým kontextem výroku o Kristu jako jediném „Učiteli“ je Ježíšově kritika dobových náboženských autorit. Tito lidé „mluví a nečiní“ (Mt 23,3), svazují těžká břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich netknou ani prstem (srov. Mt 23,4), své skutky konají tak, aby se vystavovali na odiv, a rádi zaujímají první místa a nechávají se titulovat „Rabbi“ (srov. Mt 23,4-7). Následující Ježíšova slova se obracejí k jeho učedníkům s výzvou, aby se nechovali jako kritizované náboženské autority tehdejšího judaismu: „Vy však si nedávejte říkat »Rabbi«: jediný je váš Učitel (didaskalos), vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno »Otec«: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat »Učitel« (kathégétai): váš učitel (kathégétai) je jeden, Kristus“ (Mt 23,8-10). Pak následuje klasická výzva ke služebnosti a pokoře (Mt 23,11-12).

Kristův příklad je pro křesťany závazný, a proto je jím zapovězeno dopouštět se stejných chyb, které Mistr pranýřuje na svých odpůrcích. Narážíme především na téma: propojení slov a skutků; moralistického teoretizování odtrženého od konkrétního života, které nebere ohled na člověka; vnímání titulu učitel jako osobní výsady, zatímco ve skutečnosti se musí jednat o pokornou službu.

Pohlédneme-li na paralelní místa (srov. Mk 12,38-40; Lk 20,45-47), zjistíme, že základem výroků je především varování před nesprávnou praxí dobových náboženských vůdců a učitelů. Výrok o tom, že křesťané mají mít pouze jediného učitele, Krista, tudíž s největší pravděpodobností pochází z povelikonoční doby a představuje napomenutí křesťanského společenství, aby si zvolilo Kristovu praxi a vyhnulo se smýšlení a jednání těch, kdo byli jeho odpůrci.[13] F. Hahn ve svém slavném díle o výsostných christologických titulech tvrdí, že se zde setkáváme podobně jako v Mk 14,14 se zajímavou povelikonoční reinterpretací titulu „didaskalos“.[14] Ježíš je jediným Učitelem i a zejména po svém odchodu z tohoto světa (srov. Jan 3,2; 11,27n; 13,13n). Dodávám, že ostrá kontrapozice mezi Ježíšem a učiteli Zákona velmi dobře ladí s dobou sepsání Matoušova evangelia, kdy otázka rozchodu církve a synagogy byla zejména v židokřesťanských kruzích velmi vyhrocená. Nezapomínejme, že toto evangelium bylo adresováno především křesťanům pocházejícím ze židovství. Víme také, že Matouš má ve zvyku promítat do předvelikončního Ježíše situaci své komunity.[15]

Ctirad Václav Pospíšil OFM

(příště dokončení)