Schneider, Johannes OFM

 Mnoho Františkových obdivovatelů, žel, čerpá své  informace o něm jenom z KVÍTKŮ, případně z novodobých  životopisů na nich založených, jsou nadšeni těmi milými  příběhy - ale nedostanou se dál než k romantickým  pohledům, a uniká jim pravý František, pro kterého Bůh  je všechno. Jednotlivé příběhy této přepracované pozdní  sbírky vyprávění Františkových druhů byly v posledních  desetiletích podrobeny literárně-historické kritice,  která prokázala jejich nespolehlivost v té podobě,  v jaké jsou v KVÍTCÍCH uvedeny. Jednou novou studií  chceme čtenáře POUTNÍKA přivést k zamyšlení.- R. J.

 Příběh „Jak svatá Klára stolovala se svatým Františkem a jeho druhy u Panny Marie Andělské“, v němž byli všichni účastníci uchváceni takovým žárem ducha, že obyvatelé v širém okolí Assisi si mysleli, že v Porciunkule vypukl lesní požár, je téměř tak známý jako vyprávění o vlku z Gubbia, což obojí jsou legendy v nejznámější knize o Františkovi ze středověku, nazvaném „Fioretti“ aneb „Kvítky sv. Františka a jeho druhů“.

 Avšak dále uvedené podání, které rovněž mluví o „ohnivém“ setkání obou světců v Porciunkule, je sotva známé. Přitom je starší než italská sbírka Kvítků, a přinejmenším stejně stará jako její latinský pramen „Actus beati Francisci“. Jedná se o kapitolku ze středo-horno-německé „St. Klara-Buch“ (Kniha o sv. Kláře) původem z Norimberku kolem roku 1350:

 „V téže době, když blažená panna svatá Klára nosila  ještě světské šaty, byla jednoho dne u svatého  Františka v lese u kostela Naší milé Paní zvaného  Porciunkula, a mluvila s ním o spáse své duše. Tehdy  bylo možné vidět, jak se snesly ohnivé paprsky z nebe  nad oba tam, kde stáli. Bůh však tomu chtěl, že se  nikdo neodvážil být tak smělý, aby k nim přistoupil.“

 V porovnání s 15. kapitolou Kvítků je nápadné, že vyprávění Knihy o sv. Kláře je mnohem kratší. Neobsahuje žádné nadbytečné slovo, jako kdyby nechtělo uvádět vůbec nic zázračného, ale pouze zachytit stručným vyprávěcím slohem tuto pamětihodnou událost. Proto jsem se zamyslel nad tímto podáním v jeho jednotlivostech tak, jako by šlo o pravou a skutečnou historku. Střízlivá sevřenost vyprávění ostatně vyvolává otázku, zda - přes společné motivy se zprávou Kvítků o společném jídle v Porciunkule - neuvádí zcela jinou událost.

O spáse své duše

 Podle vyprávění Kvítků byla Klára „už dlouho uzavřená u sv. Damiána“. Proto se často zpochybňuje jeho pravost, neboť ani František ani Klára nemohli jednoduše porušit klauzuru. Naproti tomu lze setkání obou v Porciunkule v době, „když blažená panna svatá Klára nosila ještě světské šaty“, tedy před jejím přijetím řeholního života, přijmout bez problémů. Tomáš z Celana uvádí ve svém Životopise sv. Kláry (5 a 8), že František „ji několikrát navštívil i ona jeho“, až konečně 18. března 1212 byla od něho u sv. Marie Andělské oblečena do řeholního oděvu. Setkávání obou v Porciunkule ukazuje na delší a intenzivnější dobu Klářiny přípravy k řeholnímu životu na způsob „kandidatury“, o jejíž provedení se František sám staral.

 Jako obsah tohoto zasvěcujícího vyučování uvádí Kniha o sv. Kláře prostě: „Mluvila s ním o spáse své duše.“ František byl v této době Klářiným duchovním vůdcem a rádcem. Není bez významu, že tématem rozhovoru byla „spása její duše“, protože to měl být i motiv Klářina rozhodnutí vstoupit do řeholního života.

 Starost o „spásu své duše“ může v mnohých uších připomínat to, co se označuje jako „sobectví spásy“. Otázka však zní: Existuje opravdové „sobectví“ spásy, neobsahuje tento pojem rozpor už sám v sobě? Vždyť podle Ježíšova učení ten, kdo by chtěl zachránit svůj život, totiž jen spásu vlastního „já“, ho ztratí. Na druhé straně člověku nic neprospěje, když získá celý svět, ale ztratí svou duši (Mt 16,25.26). Hledání skutečné spásy duše, celé osoby člověka, je Boží příkaz: „Hledejte Boha, a vaše duše ožije“, zařazuje František ze žalmu 69[68],33 do vlastních zkomponovaných žalmových modliteb (Žalm XIV,5). O to šlo i při jeho rozhovoru „o spásu její duše“ se sotva sedmnáctiletou šlechtickou dívkou z jeho rodného města. Je možné, že právě tuto spásu své duše viděla ohroženou svým dosavadním životem, že ji totiž viděla vydanou v smrtelné nebezpečí cestami předpisovanými její rodinou a společností. Její cesta do Porciunkuly k Františkovi, aby s ním mluvila „o spáse své duše“, odpovídala jejímu hledání skutečného života a pravého štěstí. Věděla díky Františkovu vedení, že ji najde zdařilým životem v Kristu, jenž začíná zde v tomto světě a sahá až do věčnosti. Tomu odpovídá později i její první slovo dceři českého krále: „Vyprošuji Vám dosažení slávy věčné blaženosti“ (1. list Anežce).

Ohnivé paprsky z nebe

 Podle Kvítků „obyvatelé assisští a bettonští i z přilehlé krajiny viděli, že Svatá Maria Andělská a celý klášter a les, který byl vedle kláštera, byly zcela v plamenech“. Podle střízlivého a jasného pozorování v Knize o sv. Kláře „bylo možné vidět, jak se snesly ohnivé paprsky z nebe nad oba tam, kde stáli“. Pozorovatelé mohli být jen ti, kdo tehdy byli sami v Porciunkule přítomní, totiž bratři sv. Františka. Podle toho se nejednalo o veřejné mystické divadlo pro lidi celého okolí, ale o něco velmi skrytého, co se téměř výlučně vztahovalo na Františka a Kláru samé a spíše náhodně bylo vnímáno spoluobyvateli poustevny.

 V porovnání s podobnými událostmi v pozdějším životě sv. Kláry, kterou její spolusestry častěji viděly ozářenou světlem nebo ohněm, toto nijak nepůsobí příliš mimořádně. U mnohých takových výpovědí v procesu svatořečení máme dojem, že světelné nebo ohnivé jevy se odehrály spíše subjektivně ve vidění pozorujících svědků než objektivně u Kláry samé. V obou případech by to nebylo na újmu pravosti takových zážitků. Nikdy se však nepopisuje nebeský ohňostroj anebo „zázračná podívaná“, ale vždy něco povahy tajuplné diskrétnosti.

 Ve světle Písma sv. připomínají „ohnivé paprsky z nebe“ událost Letnic, když se učedníkům modlícím se o Ducha sv. ve večeřadle „ukázaly jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden“ (Sk 2,3). František nařídil pro generální kapitulu zvláštní čas a místo: bratři ať se shromažďují o svatodušních svátcích v Porciunkule (1. řehole 18). Tím chtěl říci: ať prosí na Mariině místě o letniční zázrak Ducha sv. Právě to vidíme na nejstarší pečeti generálního ministra v Porciunkule: Maria uprostřed, apoštolové v kruhu kolem ní, všichni s ohnivými jazyky nad hlavami, dole jeden klečící Menší bratr, (ještě) bez ohnivého jazyka - generální ministr Menších bratří.

 Bratřím pak František vysvětluje: „Generální ministr řádu, Duch svatý, spočívá stejně na chudých a prostých“ (2 Cel 193). V každé ze sedmi hodinek o Utrpení Páně prosí o přímluvu Marii jako „nevěstu Ducha svatého“ (Antifona Hodinek). Kláře a jejím sestrám píše ve Způsobu života, že se z Božího vnuknutí „zasnoubily Duchu svatému“ (Řehole sv. Kláry VI,2), neboť „jeden a týž Duch z tohoto světa vyvedl jak bratry, tak ony chudé panny“ (2 Cel 204). V této souvislosti nemusí ohnivé paprsky z nebe nad hlavami Františka a Kláry nijak udivovat.

Že se nikdo neodvážil být tak smělý

 Podle vyprávění Kvítků „Assisané tam přiběhli s velkým chvatem, aby hasili oheň, v pevném přesvědčení, že všechno hoří. Avšak když přiběhli ke klášteru a nic hořet neviděli, vnikli dovnitř a viděli svatého Františka se svatou Klárou a se vší jejich družinou u vytržení v Boha, jak sedí kolem toho pokorného stolu“. Podle Knihy o sv. Kláře „Bůh však tomu chtěl, že se nikdo neodvážil být tak smělý, aby k nim přistoupil“. Jak pozorovatelé vnímali tuto Boží vůli, o tom není zmínka. Možná se jich zmocnila „bázeň“, přikazující: „Nepřibližuj se sem, neboť zde je půda svatá“ (srov. Ex 3,5), přísný pokyn k diskrétnosti a respektování setkání obou světců v ohni Ducha, odřeknutí se zvědavosti a touhy po zázracích. Při vší úspornosti zprávy je tento pokyn zdvojen: „ať se nikdo neodváží být tak smělý, aby k nim přistoupil“. Bůh nedopouští, aby mu někdo nahlížel do tajemství, které zde začíná s oběma zakládat tím, že je „zastíní“ (Lk 1,35) ohnivými paprsky síly z výšin. Snad se proto neuvádí nic víc, neboť „nikdo se neodvážil být tak smělý“, aby se otázal Františka a Kláry, co to vlastně bylo za oheň nad jejich hlavami.

Johannes Schneider OFM

 „Feuer vom Himmel“

Ãśber eine frühe Begegnung

von Franziskus und Klara

                         Franziskusbrief 2/2004

z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM