Matějka, Pacifik OFMCap.

Výrazným rysem P. Pacifika byl kontemplativní duch, jehož projevem bylo, že takřka nikdy nevyhledával společnost. Přesto jeho srdce bylo plné starostlivosti o těžkosti těch, kdo jej prosili o modlitbu. Díky tomu, že byl člověkem čistého srdce, viděl v Bohu mnohé věci, které jiným lidem zůstávají skryty. Tak se jednou stalo, že když sběrači almužen br. Antonín Maria z Cingoli a br. Dominik z Elcita přišli do kterési vesnice k paní Catembiniové, které ovdověla a zůstala sama se čtyřmi dětmi, prosila je, aby požádali o modlitbu za její rodinu P. Pacifika. Když se oba bratři vrátili do kláštera, našli Pacifika u krbu, jak při společné rekreaci rozmlouvá s ostatními bratry. Vyřídili mu tedy vzkaz a on jim odpověděl: „Není třeba si dělat starosti. Jeden z těch chlapců se stane řeholníkem našeho Řádu a dva další se stanou kněžími.“ A tak se i stalo. Koneckonců, v den narození jednoho z nich byl právě br. Pacifik sbírat almužny po městě a jak dosvědčila sama matka chlapce, když se v ten den stavil v jejich domě, radostně prohlásil: „A máme bratříčka!“¹ To byla jedna ze vzácných příležitostí, kdy se sám dával do řeči se spolubratry.

Většinou, když sám začínal mluvit, bylo to spíše proto, aby povzbudil bratry v povolání a případně řekl něco, co poznával o věcech budoucích. Tak dosvědčil např. P. Josef Maria z Jesi: „Před 32 lety jsem v sobě choval touhu dát se do služby kustodie Svaté země v Jeruzalémě. Když jsem dostal potřebnou obedienci k odchodu do Říma, ihned jsem vyrazil a cestou jsem se zastavil v klášteře San Severino, kde žil Služebník Boží. Tam jsem se také dozvěděl, že v Římě je právě náš Otec Petr z Mediciny, který se chystá na misie mezi nevěřící. Prostřednictvím P. Gabriela z Majolati jsem se zeptal P. Pacifika, zda dorazím v pořádku a zda se uskuteční mé povolání. On mi vzkázal, že ,do Říma dorazím v pořádku, ale že nikdy nepůjdu ani do Jeruzaléma ani na misie … a že se jistě posvětím stejně dobře v Cingoli jako v Jeruzalémě´. A skutečně, než jsem dorazil do Říma, mé odhodlání k cestě stále sláblo a nakonec jsem se po krátké cestě vrátil zpátky do Cingoli, navzdory pobídkám a přemlouvání P. Petra z Mediciny.“²

Při jiné příležitosti se v roce 1701 stalo, že když br. Jan Baptista z Candelary skončil noviciát a složil první sliby, byl poslán do konventu v San Severinu ke studiu filozofie, kde mu byl magistrem P. Mikuláš z Nizzy. On sám vzpomíná: „Jednoho dne se stalo, že na mne začalo těžce doléhat pokušení litovat toho, že jsem se stal řeholníkem. Nesvěřil jsem se s tím naprosto nikomu, avšak Služebník Boží za mnou přesto po modlitbách v chóru přišel a sám od sebe mi řekl: ,Vy jste trápen pokušeními a litujete toho, že jste se stal řeholníkem!´ Byl jsem velmi překvapen a žasnul jsem, s jakou jistotou a jasností proniká věci skryté v mém nitru. On mne však hned nato začal povzbuzovat v povolání a vybízet k vytrvalosti, takže zakrátko naprosto zmizela veškerá hořkost duše a cítil jsem se velmi utěšen. Takže jsem i díky vzpomínce na tuto událost vždy pevně obstál v podobných pokušeních.“³

Toto byl nejčastější způsob, jakým světec pomáhal těm, kdo to potřebovali. Velmi dobře totiž chápal, jak zranitelné je lidské srdce a jak obtížné je žít až do důsledků ono abrahámovské: „Vyjdi ze své země, z tvého lidu, od svých přátel…“ Sám v tom však šel radikálně příkladem v souladu s dobovými představami o dokonalosti. V úzkostlivé péči o čistotu svých myšlenek se varoval byť jen pohlédnout na ženu. Byl v tom tak důsledný, že nechtěl pohlédnout ani na svou rodnou sestru.⁴ Kdykoli se totiž stavila v klášteře jeho jediná žijící příbuzná, sestra Sofonisba, opakovala se tatáž scéna: Teprve až příkaz pod poslušností jej přiměl sejít k bráně a pozdravit se s ní. Když tam dorazil, zeptal se sestry, zda se jí daří dobře, a když odpověděla, že ano, dodal: „Bohu díky!“, a hned nato zavřel okénko a zase odešel. Dokonce i když se sestra přišla poradit ve věci závěti a ptala se, zda má odkázat svůj majetek rodině Mastripaoli, která byla s nimi vzdáleně příbuzná, Pacifik odpověděl jako vždy jen velmi stručně: „Ano, je věcí spravedlnosti dát to našim, našim…“ A hned zase odešel. Poslední návštěva se uskutečnila v roce 1714. Tehdy už bylo Pacifikovi přes šedesát let a na vrátnici jej musel doprovodit zpovědník P. Severin z Jesi. Ten dosvědčil: Když jsme přišli na vrátnici, řekl pouze tato slova: „Sestřičko, mějte se dobře, i já se mám dobře a nashledanou na věčnosti a pochválen bud Pán Ježíš Kristus.“ A hned poté se vrátil do cely. Asi rok poté přišla do kláštera zpráva o smrti jeho sestry. Kvardián počkal se zprávou po obědě. Když vyslovil jméno jeho sestry, Pacifik k údivu všech ho ani nenechal říci, že již zemřela, a sám bez náznaku rozechvění řekl: „Ano, odešla na věčnost, prosím o dovolení, abych za ni mohl zítra obětovat mši svatou.“ Modlitba byla jeho zemí, ve které nacházel své drahé.⁵

Modlitbou byl rovněž účasten velkých duchovních bitev své doby. Nejen že z kazatelny neúnavně hájil katolickou víru proti různým sofismům své doby, ale také v soukromí trávil většinou volného času modlitbou za obrácení nevěřících a za uvedení katolické víry do praktického života. Když velký kníže Evžen Savojský stál u Bělehradu v obranném postavení proti Otomanskému vojsku, Pacifik zdvojnásobil své prosby za úspěch rakouské armády. Nelze ani popsat jak jej zraňovala každá sebedrobnější zpráva o dílčím vítězství muslimů a jakou útěchou pro něj byly zprávy o postupu katolických vojsk.⁶ 

Bylo-li třeba, podporoval svou modlitbu posty a kajícnostmi, mezi které skoro běžně patřilo, že si např. lil studenou vodu a sypal popel do polévky, nebo že svůj příděl chleba nechával dokonale ztvrdnout na palčivém italském slunci, nebo že nikdy nepil tolik, aby zcela uhasil svou žízeň.⁷ Mezi úkony kajícnosti je třeba rovněž jmenovat to, že se ve své pokoře považoval za nic, ba dokonce za odpadek lidstva a že žil ve velmi hluboké úctě k představeným, takže jim zcela podřizoval svou vůli a nechtěl ani to nejmenší dílo konat bez jejich dovolení. Všechno muselo být řízeno poslušností.⁸ Nicméně Bůh nebyl vždy ochoten čekat až představení nařídí, co bylo třeba. Stačilo, že se mu Pacifik svěřil se svým trápením, a děly se vskutku nečekané divy. Tak např. když se přestavovala část kláštera, stalo se, že bylo příliš málo cementu na výrobu malty. Stačil však jeden starostlivý povzdech modlitby, a došlo k zázračnému rozmnožení cementu.⁹ Mezi podivuhodnými projevy života poslušnosti je třeba jmenovat i to, že ve svém ponoření do Boha poznával i nevyslovená přání představeného, takže se nezřídka stávalo, že představený nacházel dokončené to, co teprve měl v úmyslu zadat k vykonání.¹⁰ 

Jeho vnitřní život vůbec vynikal velkým citem pro potřeby bližního a soucitem s potřebnými. Kdykoli někdo přišel prosit do kláštera o almužnu, přimlouval se u vrátného, aby ho neposílal pryč s prázdnou. Aby také sám mohl pomáhat, s dovolením představeného si schovával větší část svého přídělu ovoce od oběda a rozdával je chudým, kteří přišli. I zde se ovšem děly Boží divy. Jedna žena se šesti dětmi se styděla žebrat o pomoc, ačkoli ji akutně potřebovala. Sám br. Pacifik tedy za ní chodil, kdykoli měl něco vhodného, co by jí mohl darovat. A stalo se, že jí v nouzi dal dva bochníky chleba a ačkoli nikdo z členů domácnosti nesnědl z těch bochníků ani sousto, přece se po celý den cítili nasyceni.¹¹ 

¹ Srov. PIERUCCI A.; S. Pacifico raccontato dai suoi contemporanei, tip. Bellarba, San Severino Marche 1989, s. 76.  

² Srov. tamtéž; s. 76-77. 

³ Srov. tamtéž; s. 77-78.  

⁴ Srov. ROSSI F.; Vita di S. Pacifico da Sanseverino-Marche in: Vita Minorum 6 [1994], s. 18  

⁵ Srov. PIERUCCI A.; S. Pacifico, s. 78.  

⁶ Srov. ROSSI F.; Vita di S. Pacifico, s. 18-19.  

⁷ Srov. Lebensbeschreibung der Fünf Heiligen:… deren öffentliche Heiligsprechung von Sr. Heiligkeit dem Papste Gregor XVI. am 26. Mai 1839 gefeiert wurde, Verlag Georg Franz München 1839 (In Commission bei Franz Scheib Prag 1839); s. 103.  

⁸ Srov. tamtéž; s. 101.  

⁹ Srov. tamtéž; s. 105.  

¹⁰ Srov. ROSSI F.; Vita di S. Pacifico, s. 24.  

¹¹ Srov. tamtéž, s. 23.  

Pacifik Matějka OFMCap.