Říský, Bernard OFM

Náš život v roce 1949-50

 

 

Byl pestrý. Byla volební kapitula. Předsedající – generální vizitátor prohlásil za vítěze voleb o. Ambrože Tobolu. Avšak asi za měsíc přišlo z Říma potvrzení na o. Kapistrána Vyskočila za zvoleného provinciála. O. Ambrož se pak stěhoval do Turnova. Osm bratří přijalo kněžské svěcení a bylo třeba je rozmístit. Stát pracoval na zrušení církevního školství. Provincie měla povolení – z r. 1911 tuším – zřídit své vlastní studium pro své bratry. Proto kroměřížští kursisti šli do Hájku, kde byli oblečeni jako terciáři a měli studovat kvintu a sextu, aby se tak vyhnuli zásahům ministerstva školství.

S nimi tam přišli tři novici po složení dočasných slibů – a z Kroměříže ještě Jožka Zlámal. Nastoupil s nimi i Jenda Hladký, synovec o. Inocence, který pro srdeční chorobu nemohl stačit požadavkům státního gymnázia. Vyučovat je měli o. Izidor Jankech – jazyky, a o. Inocenc Kubíček přírodní vědy a chemii.

Stanislav byl povolán z Kadaně za pražského kvardiána a za novicmistra byl ustanoven za něho o. Šebestián Kunčar, který zakrátko byl zatčen. Ve Čtyřech Dvorech Patrikovi Kalabisovi dělal představeného o. Vladimír Řechka, a také byl zatčený ještě v r. 1949. I o. Aleš Zlámal byl zatčený a odsouzený ještě před centralizací. StB se zaměřilo na mladé kněze a jejich nebezpečnost odvozovala od úřadu, který v provincii zastávali. I o. Stanislav „ušel“ centralizaci, protože byl ještě dříve zatčen.

V takové atmosféře nejistoty jsme prožívali poslední rok existence naší Koleje sv. Antonína. Ve svatém týdnu 1950 se odehrával veřejný proces s řádovými představenými, mezi nimiž byl i o. Jan Ev. Urban. Proces byl vysílán rozhlasem – taky jsme to poslouchali na koleji. Měl vyvolat strach před absolutní mocí komunistické strany.

Na koleji jsme byli tři – o. Filip jako rektor, já jako prefekt a bratr Masseo jako nepostradatelná síla pro chod koleje. S. Jeronýma, představená dvou sester pracujících v kuchyni, dělala se mnou prefektu u chlapců.

Okresní národní výbor nám přikázal snížit počet studentů za 25, zato jsme museli poskytnout ubytování asi padesáti učňům z továrny PAL – Magneton a dvěma jejich vychovatelům. Chlapci i jejich vychovatelé byli velmi slušní, takže jsme s nimi velmi dobře vycházeli. Kolej s námi sdílela ještě malá komunita školských bratří – bratři Rob a Dvořák – asi s pěti chlapci ze základní školy – asi do deseti let věku.

V lednu či v únoru 1949 byl v Karlových Varech Zorin a dával našim soudruhům instrukce, jak zničit církev. Tyto směrnice se nám také dostaly do rukou – někdo nám je poslal poštou jako varování. Stálo tam, že je třeba vrazit klín mezi papeže a biskupy, mezi biskupy a kněze, mezi kněze a věřící. Soudruzi měli zjistit slabiny jednotlivců – a nešetřit penězi. Kdo má rád auto, ať dostane auto, kdo peníze – má je mít, kdo má rád ženy, je třeba jim je opatřit.

Napětí ve společnosti vzrůstalo. Byl uveřejněn zákon „O hospodářském zabezpečení církví“, kde nebyla ani zmínka o řeholích, ale byli tam zmiňováni opati, kteří také potřebovali státní souhlas k vykonávání své funkce.

Na Boží Tělo byla naplánovaná výtržnost v katedrále sv. Víta. Arcibiskup Beran, od něhož žádal Klement Gottwald po svém zvolení za prezidenta slavné požehnání – se zavřel do rezidence a vydal pastýřský list, v němž vysvětloval své stanovisko, a v krátké době pak vyšel další pastýřský list biskupské konference. Oba listy jsme s Filkou rozmnožili na kolejním cyklostylu a dali v kostelích lidem k dispozici. Bylo to také předmětem líčení u našeho soudu. Kněží, kteří je četli v kostelích, byli zatčeni a odsouzeni. V kriminál jsme se setkali s brněnským knězem Buriánem, který přes zákaz církevní autority přečetl tento pastýřský list z okna jednoho domu davu věřících, oslavujících Boží Tělo.

Vyjednávání s vládou – ministrem Čepičkou – vedl mladý litoměřický biskup Štěpán Trochta. Dostal příslib, že církevní školy nebudou zrušeny – týkalo se to i nás – aby vzápětí k jejich zrušení došlo.

Přitom jsme na koleji žili zdánlivě poklidným životem.

O pololetních prázdninách několik chlapců nechtělo domů, zůstali na koleji. Vzal jsem je s sebou do Chropyně, kde jsem měl – tuším – adorační den. Po obědě jsme šli ven, v lesíku jsem se modlil hodinky a chlapci se zatím vydali na průzkum. Objevili potok a na něm plovoucí kry. Neodolali, vlezli si na kru, která se za chvíli rozlomila a začala potápět. Břehy byly strmé, ale přece se chlapcům podařilo zachránit Jožku Hanáka, i za cenu úplného promočení. Utíkali jsme všichni spolu na faru, kde pan děkan otevřel svou voňavou slivovici a slečna převlékla Jožku do suchého, zatímco jeho věci sušila a žehlila. Zkušenost dopadla dobře, i když se za několik dní objevil u Jožky zánět středního ucha a musel vyhledat odbornou pomoc v nemocnici.

Druhý případ v té době nastal při bitvě muže proti muži, kteří po sobě stříleli „bábrdlaty“ – papírovými skobičkami, a jako štítem se chránili židlemi. Jeden chlapec dostal zásah do oka a musel být ošetřen na očním oddělení nemocnice. Jinak zdravotní péči o nás měl a vykonával zdarma pan doktor P., který vždy ochotně přišel, když jsme ho zavolali.

Vážnost naší situace doléhala na každého a vychovávala k odpovědnosti. Měli jsme mezi chlapci dva příbuzné: synovce se strýcem. Synovec byl starší a chytřejší, a tak se domluvili, že si budou navzájem pomáhat. Jednou před rekreací jsem viděl, jak na sebe kývli a zmizeli v jedné prázdné učebně. Když po chvíli vyšli, vysvětlili mi, že mají dohodu: Když strýc dostane pětku, synovec ho vyplatí. Když synovec dostane trojku, vyplatí ho strýc.

I když se zdánlivě nic nedělo a o budoucnosti se nemluvilo, přece nad námi viselo napětí. Před Velikonocemi mě požádal o. Václav Straka – náš bývalý bratr Xaver – abych za ním přijel a oblékl ho za terciáře, protože bez františkánství nemůže být. Byl kaplanem kdesi na Ostravsku. Domluvili jsme se také, že ve velikonočním týdnu udělám pro jeho ministranty – měl jich asi dvacet – duchovní obnovu. Když jsem to řekl o. rektorovi a žádal ho o dovolení, velmi se rozčílil a řekl mi, že si mě velmi vážil, ale že jsem stejný jako ostatní. Vůbec jsem nechápal, proč se rozčílil. Duchovní obnovu jsem odvolal – a stejně jsme byli dva dny předtím centralizováni. Pak jsem pochopil, že rozčilení o. Filipa vyplynulo z tušení věcí budoucích. Ve čtvrtek 14. 4. 1950 jsme pochopili, že naše dosavadní činnost i způsob života je definitivně pryč. A tak jsme museli vzít na sebe odpovědnost každý sám za svou cestu.

Až v Hejnicích jsme poznali, co nám v klášteře chybělo: prožívání bratrství. Každý plnil své povinnosti, ale sám zůstával v anonymitě. My mladí jsme na tom byli lépe – pojilo nás deset let společného, zprvu jen klukovského života. Věděli jsme, co se v kom skrývá a co od něho můžeme očekávat. Tento „objev“, umocněný společným prožíváním nejistoty a ohrožení, nám pomohl překonat téměř dvacet let vnitřní izolace – touhou po bratřích.

Bernard Říský OFM

(pokračování)