Mlčoch, Lubomír OFS

Výroční konference Mezinárodní asociace pro křesťanské sociální učení se konala ve dnech 4.-7. září 2003 v Praze nikoli u bratří-otců kapucínů na Hradčanech, ale v domě, o jehož existenci jsem do té doby neměl potuchy. Byly mi doporučeny sestry karmelitky sv. Terezie Marie od Kříže, jež přišly ani ne před deseti lety z Florencie, zakoupily starobylou usedlost Pernikářka pod Strahovem, a v květnu 2001 zde otevřely „Casa Edith Stein“ - malou řeholní komunitu s kaplí a hotel pro poutníky (italské, ale i americké, ba z celého světa). Sestry mne přijaly mile a vlídně, Františkovo pozdravení Pace e Bene mi otevřelo dveře k pohostinnému přijetí naší konference. Od tohoto okamžiku jsem začínal chápat, že režii organizace má pod patronací rodina karmelitánská, a že já (a má žena) jsme jen františkánskými služebníky této vyšší režie. Zasvěcení domu sv.Terezii Benediktě od Kříže – bosé karmelitce Edith Steinové bylo pro konferenci o duchovních a morálních základech politiky a ekonomie přímo požehnáním. Vzhledem k myšlenkovému dědictví a životním osudům židovské filosofky-mučednice už sám génius loci dával našemu jednání evropský rozměr s veškerou tíhou minulosti. Vazba domu na klášter Pražského Jezulátka pak ukazovala na světovou, misijní odpovědnost Evropy vůči kontinentům „třetího světa“. Podával jsem tedy zprávu prezidentovi Asociace prof. Manfredu Spiekerovi do Německa s doporučením, abychom přípravu našeho jednání svěřili pod patronaci sv. Edithy Steinové a Pražského Jezulátka. Manfred i já, Němec a Čech, jsme byli zvoleni do svých funkcí rok předtím na konferenci ve francouzském Angers po mši sv., během níž se četlo z evangelia o Pánově naučení, že odpouštět je třeba nikoli sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát... Manfred měl první čtení, a on, Němec, četl ve Francii v jazyce odvěkých nepřátel z Písma na téma odpuštění... Na pohlednici - přání Apoštolského nuncia Josefa Endera k Vánocům 2001- nacházím obrázek Pražského Jezulátka a citát z dopisu Edithy Steinové z koncentračního tábora 2. února 1942 – pár měsíců před její mučednickou smrtí. Tento citát sestry Edith z jejího dopisu karmelitánskému klášteru v Kolíně nad Rýnem jsem volil jako závěr svého vlastního příspěvku na konferenci a jím také končím tento svůj článek. Jak se ukázalo, Dítě Ježíš z Prahy inspirovalo v denních modlitbách i jinou světici z rodiny karmelitánské, sv.Terezičku z Lisieux, a tak mohli účastníci konference, jejíž jednací jazyk měla být francouzština, dostat i její modlitbu...    

    Kromě obsahové stránky konference a ubytování účastníků bylo třeba připravit setkání i po duchovní stránce, a dále krátkou „pouť“ na sobotu odpoledne po pražských chrámech, jejímž centrem se stal právě kostel Panny Marie Vítězné s Pražským Jezulátkem. Abychom „pouť“ dobře připravili, vykonali jsme s mou ženou Arnoštkou několik „předběžných poutí“ na Malou Stranu a pod Strahov, a na tyto vycházky zvláště rád vzpomínám. Otcové karmelitáni mi rovněž vyšli vstříc, a měl jsem příslib P. Anastasia, že krátce uvede meditaci před Jezulátkem v jazyce francouzském. Po mši sv. jsem byl posazen v sakristii Panny Marie Vítězné a čekal, až se pater vymaní ze zájmu četných návštěvníků, kteří za ním přišli až sem. Na stole přede mnou ležel text v jazyce anglickém, a já neodolal pokušení aspoň přelétnout pár slov „oč běží“. Šlo o vyprávění MUDr. Marcela Drlíka pro anglickou jazykovou mutaci misionářského časopisu „Přátelství“, vydávaného italskými karmelitány s odkazem na Pražské Jezulátko a jdoucího do celého světa v italštině, španělštině, němčině a angličtině. Jméno MUDr. Drlíka jsem znal od sv. Terezičky v Kobylisích, neboť jsme patřili do stejné farnosti, a jeho roční pobyt v misijní nemocnici ve Středoafrické republice se stal mezitím i mediálně známým. Spolužák naší dcery Jitky z gymnázia se mi zdál odůvodňovat přechod od mé zvědavosti k opovážlivosti, s jakou jsem se začetl do rukopisu na stole... Ukázalo se, že P. Anastasius pomáhal Marcelovi připravovat jeho pobyt v Africe, protože tam sám předtím misijně působil (a odtud jeho franština)  a dosud tam spolu jezdí jako rádci při přípravě otevření nové nemocnice. Ještě pozoruhodnější se ukázala skutečnost, že P. Anastasius navštívil i farnosti zasvěcené Pražskému Jezulátku v indické diecézi Mádras, odkud jsme očekávali na konferenci tři hosty. Na jedné z těchto jeho indických poutí bylo kolem 100.000 poutníků... Katolíci v Indii jsou náboženskou minoritou, ale v zemi s téměř miliardovou populací je taková menšinovost věcí relativní. Dostalo se mi rovněž ujištění, že v indickém Mádrasu nemusí běžný Ind vědět, jak se jmenuje naše hlavní město, neboť o České republice ani neví, že existuje – ale přitom jistě ví o Pražském Jezulátku... Má víra, že příprava konference je pod tou nejlepší možnou patronací, se měnila v téměř hmatatelnou jistotu.             

    Malá, ale krásná a útulná kaple v „Casa Edith Stein“ nám byla přislíbena pro každodenní ranní mši svatou a mezi účastníky bylo přihlášeno několik kněží včetně jednoho pomocného biskupa, jímž byl mons. Lawrence Pius Dorairaj právě z diecéze Mádras. Abbé Houard z  Angers přivážel misály v jazyce francouzském. Až potud nevznikaly žádné organizační problémy. Ale protože jsem si přál, abychom měli mše svaté se zpěvem, jeden problém se přece objevil. V kapli nejsou varhany, ale ani harmonium, a sestry karmelitky z Florencie zpívaly za doprovodu kytary sestry Rafaely – až do 4. září, kdy začínala naše konference. Řádová představená povolávala k tomuto dni sestru Rafaelu do Florencie... Zpívat se dá i bez doprovodu, v to jsem pevně věřil. Východisko jsem našel ve zpěvníku „Taizé“ vydaném u nás při příležitosti dnů Taizé - jak ten čas letí, desetiletí je jako sen. Melodie jsou známé mezinárodně, texty především ve franštině, a spiritualita je ekumenická - to vše splňovalo podmínky pro naše setkání. A tak stačilo vybrat několik nejznámějších písní a udělat xeroxové kopie pro účastníky. Výběr písní pro čtyři mše svaté, které jsme v kapli měli, se až podivuhodně vázal na čtení a homilie oněch dní. Na závěrečnou nedělní mši svatou jsme měli přislíbenu účast mons. Václava Malého, pomocného biskupa pražského... Zpočátku byli někteří „vědci - suchaři“ poněkud zaskočeni mou otázkou, zda zpívají a znají „chants de Taizé“, ale brzy ostych padl a chválili jsme Boha zpěvem, který pomáhá otevírat srdce...      

   Nejen chlebem živ je člověk – ale bez chleba to také nejde, a zvláště pohostinství při tak výjimečné události leží organizátorovi rovněž na srdci. Zdálo se mi, že bude vstřícnější vůči hostům, když kuchyně bude spíše francouzská a italská než česká: měl jsem už zkušenost, že „vepřo-knedlo-zelo“ vyžaduje delší kulturní přizpůsobení... Ale bylo mou ctižádostí, aby hosté ochutnali naše moravská vína - a mohu potvrdit, že Francouzi i Švýcaři byli překvapeni, jak dobrá vína u nás jsou. Přátelé z Kyjova a z Blatnice pod sv. Antoníčkem mohli být hrdí...  

    25 účastníků ze Švýcarska, Německa, Francie, Polska, Španělska, Anglie, Indie, s manželkami ke třicítce hostů, z České republiky byly v pětici účastníků čtyři členové týmu „Pokoj a dobro“. Ekumenický rozměr v převažujícím složení katolíků reprezentovali Rev. Justin Welby, anglikánský kněz z katedrály v Coventry, a švýcarský vědec Edouard Dommen, z kalvínské větve protestantismu. Oba jsou členy redakční rady časopisu „Finance a společné dobro“, vydávaném Pawlem Dembinskim v Ženevě (Pawel přijel rovněž, i se svou paní). účastníci přihlašovali témata svých příspěvků svobodně, vedeni jen docela obecným rámcem duchovních a morálních základů politiky a ekonomie. Přiznávám, že jsem očekával otevření otázek dědictví dvou totalitních režimů ve střední Evropě včetně etnických čistek po 2. světové válce (řečeno dnešním jazykem). Otázky národnostní, rasové a třídní nenávisti však zůstaly zcela stranou, konference se věnovala více ekonomii než politice, jakoby všichni cítili, že někdejší modloslužebné vzývání státních ideologií rasy a třídy je dnes ve stínu hrozby modloslužby silám a mocnostem trhu a peněz. Současně se však nepodařilo najít východisko z této situace. Sám jsem pojmenoval problém dnešní Evropy za pomoci evangelijního podobenství o bohatém mladíkovi: materiální hojnost a bohatství jsou tou hlavní překážkou pro následování Krista, evropský „bohatý mládenec“ mezitím zestárl, ale zůstává smutný, protože je to velké bohatství, které by musel opustit. Odezva byla rozpačitá – člověk má nárok na zlepšování svých životních podmínek i v Božím plánu (prof. Jean-Yves Naudet z univerzity v Aix-en-Provence).  Chyba snad byla i v tom, že jsem dost pokorně nevyznal, že toto podobenství se dnes vztahuje i na nás „chudé příbuzné“ západoevropanů... To bylo patrné nejvíce z pozice bratří z Indie: pro ně jsme bohatou zemí... Bratr biskup Václav Malý byl informován o programu konference a přihlášených příspěvcích, ale jejího pracovního jednání se nezúčastnil. Jako ten, kdo stojí v čele české části „Iustitia et Pax“ však ve své nedělní homilii promluvil velice působivě a k jádru věci, jakoby byl přednáškám přítomen. Církev je společenstvím Božího lidu - místem setkání bohatých i chudých...   

    Tuto roli církev nepochybně plní, ale samotné setkání je jen příležitostí k rozhovoru a porozumění. Jakmile se nůžky mezi bohatými a chudými rozevřou příliš, hrozí, že propast mezi bohatstvím a chudobou je překážkou pro vzájemné porozumění... Sytý hladovému nevěří, tak praví stará lidová moudrost. K mé lítosti na konferenci scházel prof. Patrick de Laubier, ten by býval možná měl na to, aby naznačil východisko pro nás Evropany. Jeho odpověď však byla možná právě v jeho nepřítomnosti: při svém rozhodování dal před Prahou přednost Brazílii. Z velkého církevního setkání v této dnes největší katolické zemi na světě nám do Prahy poslal e-mailový pozdrav. A v tom pozdravu byla pointa k našemu jednání. Politologové a odborníci na mezinárodní vztahy (geopolitiku) užívají mj. párové pojmy a koncepty, jimiž jsou „metropole“ a periferie“. „Staré státy“ Evropské unie jsou metropolí, nově přistupující včetně nás „polo-periferií“, ti co zůstávají za branou EU, tvoří evropskou periferii. Z pohledu kontinentálního je Evropa a Severní Amerika metropolí, Latinská Amerika, Afrika, většina Asie jsou periferií  dnešní „globální vesnice“, jakou je celý svět. Nuže, Patrick ve svém e-mailu použil tuto terminologii, ale v aplikaci na situaci světového katolicismu, a jeho pozdrav z Brazílie, „ze země, vůči níž se dnes celá Evropa jeví jako křesťanská periferie“, již prorocky odkazoval k budoucnosti  - pro nás evropské křesťany nepříliš povzbudivé. Těžiště světového křesťanství se nezadržitelně posunuje od bohatého Severu směrem k chudému Jihu...  

    A tak klíč k našemu jednání o duchovních a morálních základech ekonomie a politiky neposkytla ani tak konference samotná, jako spíše naše návštěva „Pražského Jezulátka“. Na tu byli „zvědavi“ všichni, ale radostné očekávání se nejvíce zračilo na tvářích našich tří indických bratří. Dříve než jsem stačil přivolat P. Anastasia, aby uvedl naši meditaci před Jezulátkem, poutníci si uvnitř chrámu začali prohlížet a vybírat relikvie a „suvenýry“. Hosté z Indie převraceli v rukou své drobné a nemohli se dopočítat. V Praze byli jen z milosrdenství bratří z metropole, biskup byl stejně chudý jako profesor francouzštiny či kněz-jezuita. Ale to se rázem obrátilo příchodem Otce Anastasia. Všechny nás uvítal srdečně, ale bratry z Indie přímo zahrnul láskou. Všichni tři dostali hned sošky Pražského Jezulátka, po nichž dosud jen toužili, a na jejich tvářích byla pravá dětská radost. Všechny nás Otec vyfotografoval před oltářem - to už jsme zdržovali začátek jedné ze mší svatých. Tak jsme byli odvedeni do sakristie a tam pokračovalo setkání s misionářem Anastasiem. Pro přiblížení toho, co se odehrávalo v sakristii, je slovo setkání nedostačující, ale jen těžko hledám vhodná slova: jižní temperament, erupce lásky, „divadlo jednoho herce“, štědré až marnotratné rozdávání publikací, obrázků a uměleckých výrobků z afrických misijních stanic, a tady už nehrálo žádnou roli rozdělení na „bohaté“ a „chudé“, bílé a černé, jen různé jazyky a projevený zájem o „Malého Prince“ z Prahy... Nemohl jsem v sobě zapřít ekonoma, a tak jsem jen odhadoval, že Otec nám rozdal několikanásobně větší hodnotu – v penězích - než mu naše Asociace přispěla z pokladny, která také zeje prázdnotou. Ale on rozdal ještě mnohem víc duchovně: během jeho „vystoupení“ se hroutil harmonogram organizace mé pouti Prahou, ale současně se ten výraz pravé dětské radosti rozšířil na tváře všech zúčastněných, včetně kalvína Edouarda a anglikána Justina, kteří jednou zažili, že víra katolická je víra radostná... Pawel Dembinski jen poznamenal: Pražské Jezulátko skutečně udělalo jeden ze svých četných „malých zázraků“, zahřálo naše srdce, kterým hrozí vychladnutí.      

    Justin Welby mi asi za týden poslal poděkování, už z Anglie. Psal, že Praha je jedním z nejkrásnějších míst na světě, že během konference bylo v Praze mimořádné počasí (produchovnělé začínající babí léto) a mimořádná atmosféra, které se příštím organizátorům bude zatěžko jen přiblížit. Ve své službě „ministra pro zahraniční styky“ katedrály v Coventry tak má na Prahu jen ty nejlepší vzpomínky. Snad pomohou překonat v Coventry zážitky z Prahy rázu zcela opačného, jichž se před několika lety dostalo jeho předchůdci v téže funkci, Rev. Oestereicherovi, s nímž jsem se sešel za nadaci „Memento Lidice“. Tomu totiž tehdy čeští bratři loupežníci ukradli v pražské tramvaji peníze i doklady...  

     Doufám, že i ostatní naši přátelé a hosté vzpomínají na Prahu v dobrém. Až se vám toto číslo Poutníka dostane do rukou, budou se už členové asociace pro křesťanské sociální učení chystat do Španělska, na universitu v Pamplóně. O tom bylo rozhodnuto v Praze poté, když závěrečná píseň z Taizé ukončila v kapli naše jednání. Byla to píseň na text sv. Terezie z Avily „Nada te turbe“ - Jen Ty sám, Bože, stačíš. A protože si připomínáme 1400 let od smrti sv. Řehoře Velikého, je téma konference „Mezi řádem a chaosem. (Mezinárodní vztahy v politice a ekonomice)“. Pamplóna je v centru Baskicka a Španělsko bylo mezitím postiženo kromě etnicky orientovaného terorismu i terorismem mezinárodním. Pražské Jezulátko, které drželo svou dětskou, ale mocnou vladařskou ručku nad naší pražskou konferencí, tak pro letošek ukázalo k zemi, odkud do Prahy přišlo. A je to jen toto Dítě, jehož vladařské jablko obsahuje klíč pro návrat k řádu v našem světě. Sv. Řehoř Veliký byl kdysi dávno „bohatým mládencem“. Evropu chránil před chaosem tím, že barbary přiváděl k víře v Božího Syna. Po 14 stoletích neexistuje jiný, lepší recept.    

 

 

 

 

„Včera, když jsem se dívala na obrázek Pražského Jezulátka, najednou mi přišlo na mysl, že Dítě Ježíš je oděno korunovačním císařským oděvem, a že to není náhoda, že právě v Praze se toto stalo poprvé zjevným. Po staletí byla Praha sídlem německých římských císařů, a to jí dodává takový majestátní zjev, jakým se nevyznačuje žádné město co znám, ani Paříž či Vídeň. Pražské Jezulátko přišlo právě v době, kdy politická imperiální sláva spěla ke svému konci. Zdalipak není On tím tajemným Vládcem, který jednoho dne ukončí všechna strádání a hoře? Je to On, kdo má vládu ve svých rukou, i když si lidé myslí, že ji mají pod kontrolou“ (Edith Stein, Osvětim, 2.února 1942).  

 

 

Lubomír Mlčoch OFS