Slotwiński, Tadeusz OFM

 14. „Řehole je morkem evangelia“

 Do Fonte Colombo dorazil František roku 1223 jako 42letý, aby ve spojení s Bohem promyslel povahu a ráz svého řádu a zpracoval konečnou podobu řehole. Bratr Angelo Clareno o tom podává zprávu: „Uchýlil se tedy do ústraní v souhlase se zjevením Pána a uzavřel se v poustevně Fonte Colombo v malé cele vyhloubené v trhlině skály pod přístřeškem bratří. Pouze dva z nich, totiž bratr Lev z Assisi a bratr Bonizzo z Bologne, které si vzal jako druhy, odvažovali se přibližovat k němu. Tam psal řeholi, jak mu Kristus zjevoval - nepřidával tam nic ze svého, psal pouze to, co mu zjevoval z nebe Ježíš Kristus“ (Clareno, Kronika 67 - FP 2179).

 Sv. Bonaventura naproti tomu popisuje vznik řehole tímto způsobem: „Když pak se již řád rozšířil a on chystal životní pravidlo, jež kdysi schválil pan Inocenc, aby je navždy potvrdil jeho nástupce Honorius, byl poučen od Boha následujícím zjevením. Zdálo se mu, že sbíral ze země maličké drobty chleba a měl je rozdávat mnoha hladovým bratřím kolem dokola. Když se obával rozdávat tak jemné drobečky, aby mu snad nevypadly mezi prsty, řekl mu hlas shůry: ,Františku, udělej ze všech drobtů jednu hostii a dávej těm, kteří chtějí jíst!´ Když to učinil, tu na těch, kteří ten dar nepřijímali zbožně nebo pohrdli přijatým, ukázalo se hned znamení nákazy malomocenství. Boží muž to všechno vyprávěl druhům se slovy, že nechápe tajemství toho vidění. Avšak druhého dne, když se vytrvale modlil, uslyšel z nebe hlas: ,Františku, drobty včerejší noci jsou slova evangelia, hostií je řehole, malomocenství je nepravost.´

 Když tedy chtěl řeholi obšírně složenou ze sebraných slov evangelia přepracovat do podoby stručnější a obsažnější, aby byla připravena ke schválení, jak mu to přikázalo vidění, vystoupil se dvěma druhy vedením Ducha sv. na jakousi horu. Tam se zdržoval v postu o chlebě a vodě a dal ji sepsat, jak mu v modlitbě Duch Boží vnukal. Při sestupování z hory svěřil ji svému vikáři. Ten mu po několika dnech řekl, že řeholi nedbalostí ztratil. Svatý muž se znovu odebral na to pusté místo a tam ji podle předešlého způsobu ihned zase složil, jako by z úst Božích přijímal její slova. Pak od výše jmenovaného papeže Honoria, osmého roku jeho papežství, obdržel potvrzení, jak si přál.

 Horlivě nabádal bratry k jejímu zachovávání. Pravil, že do ní nevložil nic podle vlastního rozumu, ale že všechno dal tak napsat, jak mu od Boha bylo zjeveno. A aby to bylo ještě potvrzeno svědectvím Božím, po uplynutí krátké doby mu byly vtisknuty jizvy Pána Ježíše prstem živého Boha, jako bula svrchovaného velekněze Krista na potvrzení řehole a na doporučení jejího původce“ (LegMai 4, 11 - FP 1082-85).

 Sám František říkal o řeholi, že „je knihou života, nadějí spásy, morkem evangelia, cestou dokonalosti, klíčem ráje, znamením věčné úmluvy. Všichni by ji měli mít, všichni by ji měli důkladně znát, všem by měla být povzbuzením k překonání nechuti a jako připomínka složené přísahy by měla stále promlouvat k vnitřnímu člověku“ (2 Cel 208 - FP 797). Ve svém Odkaze píše: „A když mi Pán dal na starost bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia“ (Odkaz 4 - FP 116).

 V životě světce hrálo setkání s Božím slovem v evangeliu prvořadou úlohu - jím promlouval k němu sám Bůh ve svém Synu. S nesmírnou vírou naslouchal František Božímu hlasu. Naslouchal a byl mu poslušný. A poslušnost Bohu, jenž promlouvá k člověku, je jedním ze zásadních rysů jeho života zaměřeného na Boha.

 Když jednoho dne při mši sv. v Porciunkule vyslechl evangelium o tom, jak Kristus rozeslal učedníky, aby hlásali jeho učení, poprosil František kněze, aby mu to podrobněji vyložil. A když dostal objasnění, s radostí zvolal: „To je to, co chci, co hledám a co chci z celého srdce dělat“ (1 Cel 22 - FP 356). Naplněný radostí spěchal, aby slova proměnil v čin. Vyzul obuv, odložil hůl a kožený pás zaměnil za provaz. S největší péčí a úctou snažil se plnit i to ostatní, co slyšel: nebyl hluchým posluchačem evangelia. Co slyšel, pečlivě uchovával v paměti a snažil se všechno doslova plnit, jako by před ním stál sám Ježíš a mluvil k němu: a k tomu nemohl zůstat hluchý.

 Nechal se evangelizovat. Bratr Lev říká, jak František každý den opíral svůj život o evangelium a s jakou úctou se dotýkal knihy evangelia; nechal si je zvlášť pro sebe přepsat, aby nepřišel o každodenní čtení, kdykoli se kvůli nemoci nebo z jiných důvodů nemohl účastnit mše sv. Když přečetl úryvek evangelia, vždy je líbal, aby projevil svou nejvyšší úctu Kristu.

 Často opakoval výrok evangelia: „Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život“ (Jan 6, 63). Když v Odkaze (3 - FP 112-115) s vděčností poukazuje na zdroje, z nichž ve svém životě čerpal, nezapomněl dodat: „A máme si vážit a prokazovat čest teologům a těm, kdo nám slouží nejsvětějšími slovy Božími, protože nám dávají ducha a život.“

 Evangelium, jak to ukazuje řecká etymologie (eu - dobrá, angelion - zpráva), je dobrá a radostná novina. Evangelium, to je zvěstování milosti, bezpodmínečné lásky Boha k člověku, spásy, nového života, jaký Bůh začal v dějinách příchodem svého Syna. Zjevuje se tu: tajemství Boha, důstojnost člověka, proměna světa. Evangelium není na prvém místě požadavek, ale nevýslovný dar, jenž s sebou přináší požadavky nového života. ústředním posláním evangelia je tedy nezištná a v nejvyšší míře dobročinná iniciativa Boha, jenž v Ježíši Kristu přijímá tělo.

 „Věřte evangeliu“ (Mk 1, 15), věřte Dobré novině - tyto dva výrazy znamenají totéž. Druhý vyslovuje česky to, co první říká řecky. Avšak my - na rozdíl od sv. Františka - jsme už tolikrát slyšeli slovo evangelia, že pro mnohé z nás ztratilo něco (či hodně?) ze svého hlubokého významu a ze své síly. Touto výzvou „Věřte v dobrou novinu“ začíná Ježíš veřejné hlásání. Na prahu své učitelské služby chce se Kristus ocitnout v ovzduší naděje a radosti, a vtáhnout do ní i nás.

Tadeusz Slotwinski OFM

 Fontecolombo - Ewangelia rozswietla nasze žycie!

 Glos sw. Franciszka 11/2003;

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

(pokračování)