Pospíšil, Ctirad Václav OFM

Christologický základ křesťanského pojetí formace a učitelství

(dokončení)

 

 

Blízkým kontextem výroku o Kristu jako jediném „Učiteli“ je Ježíšova kritika dobových náboženských autorit. Tito lidé „mluví a nečiní“ (Mt 23,3), svazují těžká břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich netknou ani prstem (srov. Mt 23,4), své skutky konají tak, aby se vystavovali na odiv, a rádi zaujímají první místa a nechávají se titulovat „Rabbi“ (srov. Mt 23,4-7). Následující Ježíšova slova se obracejí k jeho učedníkům s výzvou, aby se nechovali jako kritizované náboženské autority tehdejšího judaismu: „Vy však si nedávejte říkat »Rabbi«: jediný je váš Učitel (didaskalos), vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno »Otec«: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat »Učitel« (kathégétai): váš učitel (kathégétai) je jeden, Kristus“ (Mt 23,8-10). Pak následuje klasická výzva ke služebnosti a pokoře (Mt 23,11-12).

Kristův příklad je pro křesťany závazný, a proto je jím zapovězeno dopouštět se stejných chyb, které Mistr pranýřuje na svých odpůrcích. Narážíme především na téma: propojení slov a skutků; moralistického teoretizování odtrženého od konkrétního života, které nebere ohled na člověka; vnímání titulu učitel jako osobní výsady, zatímco ve skutečnosti se musí jednat o pokornou službu.

Pohlédneme-li na paralelní místa (srov. Mk 12,38-40; Lk 20,45-47), zjistíme, že základem výroků je především varování před nesprávnou praxí dobových náboženských vůdců a učitelů. Výrok o tom, že křesťané mají mít pouze jediného učitele, Krista, tudíž s největší pravděpodobností pochází z povelikonoční doby a představuje napomenutí křesťanského společenství, aby si zvolilo Kristovu praxi a vyhnulo se smýšlení a jednání těch, kdo byli jeho odpůrci.[1] Hahn ve svém slavném díle o výsostných christologických titulech tvrdí, že se zde setkáváme podobně jako v Mk 14,14 se zajímavou povelikonoční reinterpretací titulu „didaskalos“.[2] Ježíš je jediným Učitelem i - a zejména -  po svém odchodu z tohoto světa (srov. Jan 3,2; 11,27n; 13,13n). Dodávám, že ostrá kontrapozice mezi Ježíšem a učiteli Zákona velmi dobře ladí s dobou sepsání Matoušova evangelia, kdy otázka rozchodu církve a synagogy byla zejména v židokřesťanských kruzích velmi vyhrocená. Nezapomínejme, že toto evangelium bylo adresováno především křesťanům pocházejícím ze židovství. Víme také, že Matouš má ve zvyku promítat do předvelikonočního Ježíše situaci své komunity.[3]

 

 

3. Systematicko-teologická reflexe nad Ježíšovým učitelstvím

V první řadě se musíme zamyslet nad tím, do jaké skupiny titulů označení Ježíše za Učitele vlastně patří. Jelikož úlohou učitele je přivádět k hlubšímu poznání a porozumění, zdá se, že velmi blízký je především titul „Prorok“. Ježíšovo učitelství úzce souvisí s jeho zjevitelskou funkcí. Výpověď „Ani si nedávejte říkat »Učitel« (kathégétai): váš učitel (kathégétai) je jeden, Kristus“ (Mt 23,10) v zásadě znamená, že Ježíš je vrcholným zjevitelem Boha a definitivním naplněním Zákona (srov. Mt 5,17). V Matoušově evangeliu se Ježíšova úloha definitivního Zjevitele Boha a jeho Zákona projevuje zejména v Horské řeči (srov. Mt 5-7), kde Mistr vystupuje jako nový Mojžíš, ba jako nová Thóra sama.

Označení funkce, činnosti, vlastnosti se postupně stává vyjádřením Ježíšovy identity. Zmíněná ontologizace titulů[4] je v Novém zákoně poměrně zřetelně patrná již v narativní struktuře synoptických evangelií. Kupříkladu skutečnost, že Ježíš se Božím Synem nestal, ale že jím po celou dobu svého lidského života skutečně je, se projevuje na počátku veřejného působení při epifanii spojené se křtem v Jordánu (srov. Mt 3,13-17par.), při do jisté míry privátní epifanii spojené s epizodou proměnění na hoře (srov. Mt 17,1-8 par.). Matouš a Lukáš navíc předřazují vždy dvě kapitoly pojednávající o Ježíšově narození a o jeho dětství. Podle výpovědí, které v těchto částech evangelia nacházíme, platí, že Ježíš se Spasitelem (srov. Mt 1,21; Lk 2,11), Mesiášem (srov. Mt 2,4; Lk 2,11), Pánem (srov. Lk 1,43; 2,11), Božím Synem (srov. Lk 1,35) v průběhu svého lidského života nestal, protože on tím vším je. Zmíněné tituly tudíž nevypovídají pouze o funkci, o významu, jaký má Kristus pro nás, ale zároveň o identitě Ježíše z Nazareta. Cosi podobného nacházíme i u Pavla, který v 1 Kor 1,24 tvrdí: „… pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.“[5] V podobném slova smyslu tedy platí, že Ježíš se Učitelem nestal, on jím je. Jedinečnost a výlučnost jeho učitelství je dána jeho identitou definitivního Zjevitele (srov. Kol 1,15), eschatologického Proroka.

Ježíš opravdu není Učitelem v tom smyslu, jak jsou učiteli ostatní lidé.   Stačí vzpomenout na slavný výrok kupříkladu Markova evangelia: „Žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci“ (Mk 1,22). Ježíš tedy je Učitel, ale nikoli v tom smyslu jako zákoníci. Výrazem tohoto učení je především Horská řeč, již Matouš zakončuje totožným konstatováním, které jsme citovali z Markova evangelia. V témže smyslu se vyjadřuje i Lukáš (srov. 4,32). Konec konců i náš klíčový text staví Ježíšovo učitelství do ostrého protikladu k učitelství jeho odpůrců (srov. Mt 23,1-12).

Pokud se jedná o ostatní christologické tituly, je vhodné podotknout, že sám Ježíš se v době svého veřejného působení pohyboval převážně na via negationis, jak o tom svědčí kupříkladu rozsáhlá tématika „mesiášského tajemství“.[6] Předvelikonoční Ježíš totiž o sobě nikdy v evangeliích přímo neprohlašuje: „Já jsem Mesiáš“. Když ho někdo takto označí, zakazuje mu, aby o tom hovořil. Ježíš prostě není Mesiášem v tom smyslu, jak si to jeho současníci představují. Dlužno poznamenat, že v tomto postoji se projevuje nejen plnost Ježíšova sebevědomí, jeho originalita, vědomí ohledně vlastní identity, ale rovněž velká politická odpovědnost. Podobné prohlášení by totiž s největší pravděpodobností rozpoutalo válku za osvobození Palestiny z područí římské okupace. Navíc pravá povaha jeho mesiášství se projevuje v jeho životním příběhu, a proto ani učedníci nejsou schopni tomuto mystériu před Velikonocemi porozumět (srov. Mt 1613-23).[7] Ježíš je skutečnou mírou mesiášství, a nikoli obráceně. Základním pravidlem christologie tedy je, že nesmíme nejprve definovat titul, kategorii, funkci a snažit se do ní Ježíše jaksi „vměstnat“. On je mírou mesiášství, on je také mírou proroctví, zjevitelství, spasitelství, kněžství, učitelství.

Již bylo konstatováno, že výrok o jedinosti a jedinečnosti Kristova mesiášství (srov. Mt 23,10) je povelikonočního původu. To plně odpovídá vyznání víry prostřednictvím titulů: Mesiáš, Spasitel, Pán, Boží Syn a také Učitel. Poměr mezi slovy „Kristus“ a „Učitel“ je podobný, nebo dokonce totožný jako poměr mezi slovy „Bůh“ a „Otec“ (srov. Mt 23,9). O téže vypovídací hodnotě výroku svědčí i absolutní výlučnost Kristova učitelství.

Jedinečnost Ježíšova učitelství tkví právě v tom, že je výrazem jeho identity. V tom se mu opravdu nikdo z lidí rovnat nemůže. Ze spirituálního hlediska proto platí, že učitelství není zaměstnáním, nýbrž povoláním. Podle křesťanského pojetí je to skutečné povolání k specifickému spodobování se s Ježíšem Kristem. Cosi podobného by mělo platit i o řadě dalších oborů lidské činnosti, především o lékařství, protože Ježíš je rovněž Lékař,[8] a to v kompletním a úplném slova smyslu. Podobně jako titul „Učitel“ odkazuje na Ježíšovo zjevitelství, tak titul „Lékař“ odkazuje na jeho vykupitelství, spasitelství.

To ale rozhodně není všechno, co lze o Ježíšově učitelství říci. Nyní se zaměříme na trinitární pozadí tohoto titulu. Syn totiž neučí sám ze sebe, ale podle toho, co slyšel od svého Otce (srov. Jan 3,32; 8,26; 15,15…) Prvním vychovatelem, formátorem, modelem je pro syna přece jeho otec. Podobně vtělený Syn tvrdí: „Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce“ (Jan 5,19). Ježíš je tedy nejprve Učedníkem – Žákem, jak o tom svědčí následující výrok z listu Židům: „Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel“ (Žid 5,8). To ale znamená, že primárním Učitelem je sám Otec a Syn je jeho první Učedník – Žák. Jestliže Ježíši přísluší titul „Učitel“, pak jedině v tom smyslu, že je zjevitelem Otce (srov. Jan 14,9-10), že Otec je tajemně v Synu (srov. Jan 14,11;  17,21).[9]

Podíl na Ježíšově učitelství je tudíž v posledním důsledku zprostředkovaným podílem na otcovství, jehož poslední pravzor se nachází v Trojjediném. Neměli bychom zapomínat na velmi zajímavou skutečnost, totiž že každý z nás nutně musí být synem nebo dcerou. Jsme bytostně syny a dcerami. Otcovství a mateřství je cosi, na čem můžeme, ale také nemusíme mít podíl. Jsme-li tedy učiteli, na jedné straně zakoušíme Ježíšem zprostředkovaný podíl na Božím otcovství, na druhé straně bychom měli tento podíl prožívat jako „starší studenti“ mezi těmi, které vyučujeme.

Tím se dostáváme k další charakteristice Ježíšova učitelství vzhledem k nám: On je Učitel jakožto první Učedník – Žák nebeského Otce. I v tom je podle křesťanské víry coby vtělený Syn zcela jedinečný. Jeho učitelství se naplňuje v síle synovské poslušnosti až k smrti, a to smrti na kříži (srov. Flp 2,6-8).[10] S tím je velmi úzce spjata další charakteristika Ježíšova učitelství: Ještě předtím, než si nárokuje přijetí od druhých, sám dokonale druhého přijímá. Nejprve dokonale přijme naše lidství, a to i s jeho kulturní determinací a identitou,[11] a teprve potom si zcela po právu nárokuje to, abychom ho přijali. On se stává tím, čím jsme my, abychom se my mohli stát tím, čím je On.[12] Není snad cílem učení to, aby se žák dokonale připodobnil svému Mistru? To ale plně platí pouze o Ježíši Kristu.

Toto počínání vtěleného Syna plně odpovídá trinitární skutečnosti, že Ježíš je primárně Učedník – Žák, a teprve sekundárně jako zjevitel Otce  rovněž jediný „Učitel“. Ve skutečnosti, že Syn je bytostně Učedníkem – Žákem nebeského Otce, možná spočívá tajemná přítomnost lidství v Bohu. Kdyby lidství v Bohu nebylo nějak přítomno, pak by vtělení muselo nevyhnutelně znamenat změnu v Bohu, což je vyloučeno.[13] Kdy se ale naplnilo ono přijetí lidství se vším všady, ovšem kromě hříchu (srov. Žid 4,15)? Pochopitelně až v okamžiku, kdy Slovo na sebe vzalo nejzazší situaci lidského bytí, totiž umírání a stav smrti. Plnost Kristova učitelství se může realizovat zcela paradoxně až o Velikonocích. Není tudíž divu, že svatopisci dospívají k vyjadřování jedinečnosti Ježíšova postavení „Učitele“ až poté, kdy je vše dokonáno (Jan 19,30).

Logika vtělení nás učí další nutné charakteristice křesťanského učitelství: Nejprve musíme přijímat, nejprve musíme všichni být žáky, a teprve potom se v poslušnosti Bohu smíme odvážit k tomu, abychom na sebe brali podíl na tajuplném Ježíšově učitelství. Daná skutečnost má ale ještě jeden velmi důležitý rozměr. Hlásáme-li evangelium lidem jiné kultury, musíme nejprve dokonale pochopit jejich život, musíme nejprve přijmout, a teprve pak si můžeme nárokovat to, že nám ti druzí budou naslouchat. Dlouhá staletí tento princip křesťanské misie nerespektovaly. Dnes se uplatňuje v tom, co nazýváme inkulturací.[14] Obecně tedy platí, že učitel musí nejprve přijímat ty, jimž chce smysluplně a lidsky plodně předávat  nejen vědění, ale také ukazovat cestu života.

Plnost tohoto přijetí žáka, a to do té míry, že Slovo se vtělí a stane se celým člověkem, představuje další pravidlo, které jako následovníci jediného Učitele musíme respektovat. Jestliže platí pravidlo: „Co nebylo přijato Slovem, nemůže být spaseno“,[15] pak jakékoli tvrzení umenšující plnost Ježíšova lidství by se do modelu formace promítalo tím, že popíranou část Ježíšova lidství bychom v těch, které formujeme, museli eliminovat. Jestliže ve 4. století Apollinarius zastával mínění, že Ježíšovi chyběla lidská duše nebo alespoň její „vyšší část“, tedy svobodná vůle a intelekt,[16] pak by to v oblasti formace znamenalo, že u formovaných osob by bylo nutno potírat jejich osobnost. Jestliže konstantinopolský patriarcha Sergius v 7. století tvrdil, že Ježíš neměl lidskou vůli,[17] znamenalo by to v oblasti formace model „vymývání mozku“. Slovo ale své i naše lidství plně respektuje, přijímá kompletní lidství, a proto i my ve formaci, výchově a uplatňování našeho podílu na Ježíšově učitelství musíme respektovat osobnost toho, kdo je nám nebeským Otcem svěřen. Hlavním cílem celého učebního a formačního procesu musí být prospěch a růst svěřených osob. Tomu nesmí být nadřazován kupříkladu zájem udržení určitých institucí při životě![18]

Vrcholným výrazem jedinečnosti Ježíšova učitelství je skutečnost, že v jeho případě dochází k dokonalé identifikaci posla a poselství, učitele a toho, čemu učí. On se postupně stává vyjádřeným a předaným učením a jeho učení je dokonale pravdivým výrazem jeho osobní identity. Vysvětlit tuto mezi christology obecně přijímanou skutečnost[19] by si vyžadovalo poměrně dost prostoru. Upozorníme pouze na skutečnost, že tato identita je patrná v epizodě Getseman. Hanba kříže totiž nediskredituje v očích světa pouze osobu Ježíše z Nazareta, ale také jeho dílo. Přijmout hanebnou smrt na kříži znamená pro Mistra také v jistém smyslu slova zříci se toho, na čem jako člověk velmi lpěl, totiž svého celoživotního díla, hlásání Božího království. Na kříži nevisí jenom Ježíš, ale také všechno, co hlásal a konal, celé jeho učitelství. Zmíněná identifikace se pak promítá kupříkladu do titulu „Slovo“ (srov. Jan 1,1. 1,14). Vypovídací hodnota tohoto janovského titulu netkví pouze v označení druhé osoby Trojice, ale také v tom, že Ježíš je Božím sebevyjádřením a sebedarováním, že je tím, co přináší a čemu učí. Právě v tomto smyslu je Ježíš také Pravda (srov. Jan 14,6).

V dogmatické konstituci Dei verbum se dočteme, že zjevení obecně není informací o Bohu,[20] ale sebedarováním Boha lidem. Ježíš jediný Učitel uskutečňuje tento výsostný aspekt zjevení v absolutní míře. Jestliže v něm splývá posel s poselstvím, Učitel s naukou, pak jeho učení je nevyhnutelně také sebedarováním. Jestliže toto sebedarování vrcholí na kříži, na stejném místě vrcholí i jeho učení i učitelství. Musíme říci, že stejně jako dobrý Pastýř dává svůj život za své ovce (srov. Jan 10,11), tak také dobrý Učitel dává svůj život za své žáky a učedníky.

Tato identifikace učení a života, identifikace učení se sebedarováním za svěřené osoby je ideálem, k němuž se my všichni přibližujeme pouze velmi vzdáleně. I v tomto a právě v tomto smyslu je tedy Ježíš jediným učitelem a inspirujícím vzorem každého pravého učitelství a formátorství.

 

 

4. Závěr

Ježíš je jediným Učitelem jakožto eschatologický prorok, jakožto vtělený Syn. Právě proto je jeho učitelství úzce spjato s jeho osobou, s jeho identitou vtěleného Syna. Učitelem je především jako zjevitel Otce, protože On sám je prvním Otcovým Učedníkem – Žákem. Z toho pak vyplývá skutečnost, že on nejprve dokonale přijímá toho, komu nese své učení – sebe sama, což se při vtělení projevuje dokonalým přijetím lidství, přijetím toho, čím jsou jeho žáci. Jeho učení se identifikuje s jeho osobou, a proto je zároveň sebedarováním, které se plně projevuje na dřevě kříže. Všechny tyto charakteristiky učitelství vyplývající ze systematicko-teologické reflexe nad Ježíšovým působením a příběhem mají tak evidentní vypovídací hodnotu, že mohou oslovovat nejen věřící, ale rovněž ty, jimž se daru víry ještě nedostalo. I pro nevěřícího člověka by mělo být patrné, že novozákonní texty v Ježíšovi vykreslují vrcholný ideál skutečného Učitele. Pravdou ale je, že tento ideál je pro nás v zásadě nedosažitelný a že se mu můžeme pouze přibližovat. Ježíš je tedy vskutku jediným Učitelem.

Opravdu učit tudíž znamená nejen obohacovat, sloužit a dávat druhým život v plnosti, ale zároveň také přijímat druhé v jejich alteritě a nabízet život za ty, kdo jsou nám svěřeni. Učitelství je služba a musí být výrazem pravdivé pokory, jak je patrná na Ježíši z Nazareta. Tato pokora ale neznamená hrbení hřbetu před falešnými „bohy“ a zotročujícími ideologiemi, je to také velmi často tvrdohlavý vzdor, který vede člověka na kříž, ale také k pravému oslavení. Učit ve škole jediného Učitele a pravého Mistra je specifickým úsilím o připodobnění se Ježíšovi. Čím více se „pomocný“ učitel a „starší student“ ve škole Ježíše z Nazareta podobá svému Mistru, tím intenzivněji ho zpřítomňuje. Upřímně řečeno toto úsilí nemůže dojít svého plného rozvinutí bez kontemplativní dimenze duchovního života. Podobně jako každá teologická výpověď, i naše učitelství by mělo mít ikonickou povahu, mělo by odkazovat na vtěleného Syna a skrze něj na Boha Otce.

To všechno ale rozhodně neznamená, že křesťan jako následovník jediného učitele Ježíše by měl zrazovat svou vlastní osobnost. I jeho učení, pokud se má přibližovat ideálu, musí být výrazem toho, jaký a kdo ve skutečnosti je. Jakékoli předstírání by bylo zradou na svěřeném poslání. Každý z nás má být tím, čím je, a ne tím, čím není, jak tomu bohužel často bývá.  

 

 

Ctirad Václav Pospíšil  OFM

---