Pacyfika OSC

 Bratři a sestry z františkánské rodiny určitě znají postavu sv. Růženy z Viterba. Narodila se v tomto italském městě mezi Římem a Assisi 23. června 1233. Od mládí se jí dostalo daru modlitby, výmluvnosti a statečnosti. Prodělala těžkou nemoc, při níž se jí zjevila Panna Maria a zázračně ji uzdravila. Na její pokyn vstoupila do Třetího řádu sv. Františka a v rodném domě si zařídila komůrku, která pro ni byla klášterem.

 V městě Viterbu se začali množit bludaři, kteří pod rouškou apoštolského života napadali a odmítali církevní autoritu. Růžena uslyšela v sobě volání k hájení pravé víry, a ač bez vzdělání, od svých 12 let putovala městem s obrazem Ježíše a Marie od kostela do kostela a vyzývala lidi, aby se varovali zla a konali dobro. Podobně když císař Fridrich II. začal boj proti papeži, povzbuzovala celé město k věrnosti papeži. Byla obžalována a poslána do vyhnanství, našla útočiště v Soriano; po smrti císaře 1250 se vrátila do rodného města.

 Požádala o přijetí do kláštera klarisek, byla však odmítnuta. „Za živa mě nechcete, zato mrtvou mě rády přijmete,“ odpověděla. Zemřela 18letá 6. března 1252, a o šest let později klarisky požádaly o přenesení jejího těla do svého vlastního kostela; k tomu došlo 4. září 1258, a tento den se také slaví její svátek. Krátce po její smrti zahájil papež Inocenc IV. proces jejího svatořečení, ukončen však byl až po dvou staletích 1457. Je patronkou města Viterba i celé diecéze.

 Již několik staletí, a od roku 1820 vždy v předvečer jejího svátku 3. září, koná se ulicemi města procesí s tzv. macchina di S. Rosa – „strojem“ sv. Růženy. Tato událost je velmi populární a provázejí ji velké přípravy. Současná macchina nazvaná Ali di Luce (křídla světla) je vysoká 28 m, široká 4,3 m, dlouhá 6 m a váží 52 quintale (centů), tedy dvě a půl tuny. Na vrcholu je třímetrová socha sv. Růženy. To vše je osvětleno 828 lampičkami a 3000 žárovkami.

 Tuto kovovou konstrukci nesou tzv. facchini di S. Rosa (nosiči). Pro některé z nich je to nesmírná čest a dělají to už třicet let. V minulém roce (2003) silný vítr procesí vážně ohrozil: „Půjde - nebo nepůjde?“ Pro nosiče to byla otázka cti, někteří doslova žijí tímto dnem 3. září. Nakonec jim biskup požehnal a začaly bezprostřední přípravy, poslední pozdravy nosičů mezi sebou, a na dané znamení zaujali svá místa pod macchinou. Je jich sto, každý má své číslo a své místo. Všechno probíhá velmi přesně, pořádek je nesmírně důležitý, neboť po cestě jeden nepozorný krok může vést nejen k pádu stroje, ale i k smrti nosičů.

 Proto také mají pracovní volno, den tráví s nejbližšími. Všichni zaujmou místo, chvíle napjatého očekávání. Na znamení vedoucího procesí facchini zdvihnou kovovou konstrukci, což vyvolá bouřlivý potlesk, stejně jako při každém zastavení. Pomalu kráčejí vyrovnaným krokem. Svatá Růžena prochází ulicemi svého města a dívá se na ně z výše svého „stroje“. Procesí dodávají kouzlo úzké a strmé uličky města, a zároveň je ztěžují. úseky, které musí facchini překonávat, jsou krátké, jen několikaminutové, po každém je delší přestávka, kdy je třeba nabrat sil. Nejdelší je druhý úsek, avšak nejtěžší je poslední, kdy je třeba konstrukci vynést do kopce. Tady využívají pomoci dalších nosičů a dobrovolníků, kteří táhnou celou konstrukci lany.

 Ještě před několika léty tato poslední etapa nebyla, avšak protože sestry klarisky neměly možnost vidět „stroj“, bylo rozhodnuto, že procesí bude končit poblíž kláštera, místa, kde spočívá tělo sv. Růženy. Nezapomenutelným dojmem působí pohled na osvětlenou věž sunoucí se pomalu v temnotě. Prý až z kláštera v Tuscanii je vidět, jak sv. Růžena putuje po uličkách Viterba. Nezkoušely jsme si to ověřit, jistější je dívat se na toto divadlo prostřednictvím televize.

 V jistém smyslu se tak potvrzují slova světice: „Nechtěly jste mě zaživa, tak mě přijmete po smrti!“ Nejen přijaly, ale s úctou uchovávají její ostatky i památku na ni. Rovněž dílo a tradice sdružení facchinů sv. Růženy má naději přetrvat do budoucna, neboť u jedné farnosti ve Viterbu jsou již mladí facchini, „-náctiletí“ chlapci, kteří nosí svůj „ministroj“.

S. Pacyfika, klariska

 GLOS SW. FRANCISZKA 11/20

z polštiny přeložil a z jiných pramenů doplnil

 Radim Jáchym OFM