Šváček, Augustin OFMCap.

(duchovní zaměření SFŘ v roce 2004)

 

 

 

 

Pokání je základní požadavek evangelia, základní ctnost křesťana. Pokání je růst víry, naděje a lásky; návrat zajatce z nepřátelského zajetí, radostný návrat domů k Otci. Řecky je pokání „metanoia“ = změna smýšlení. Od smýšlení zlého a světáckého se obracíme ke smýšlení Kristovu. Je to stále nové začínání, neustálá změna, pohyb od zlého k dobrému, od méně dokonalého k dokonalejšímu, pohyb, o který se snažíme každý den. A tento každodenní úkol, tento pohyb, tuto ctnost v nás posvěcuje a prohlubuje svátost pokání. V naší úvaze si budeme všímat ne svátosti pokání, ale jen ctnosti pokání.

 

 

Kardinál Ratzinger říká: Není ještě dobrý křesťan ten, který vždy jen počítá, kolik musí udělat, aby to zrovna ještě stačilo... Být křesťanem neznamená zachovávat určitou dávku povinností a snad, jako obzvláště dokonalý, překračovat jako povinnou pojistku i hranici povinností. Křesťan je spíše ten, kdo ví, že stejně a v každém případě žije z toho, čím je obdarován; kdo ví, že veškerá spravedlnost spočívá jen v tom, aby sám byl dárcem, roven žebrákovi, který - vděčný za dar - sám velkodušně rozdává dál. Když jsem byl „přes míru“ obdarován, mám povinnost darovat se až k neslýchanému požadavku: „Buďte tedy dokonalí, jak dokonalý je váš nebeský Otec“ (Mt 5,48).

 

 

Hlavní pravdy víry o Duchu sv. jsou shrnuty už v tisíc let starém hymnu „Veni Creator Spiritus (Přijď, Duchu Stvořiteli - kancionál č. 423). Duch sv. je v tomto hymnu nazýván Stvořitel, neboť stále působí ve světě a v lidech; z člověka, který na jeho božský dotek kladně odpoví, dělá nové stvoření. Jak nás Duch sv. proměňuje, či jak nás Bůh proměňuje skrze Krista v Duchu sv. – to snad nejlépe vyjadřuje sv. Pavel: „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. ... (Bůh) je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše“ (Řím 3,23-24.26b). Apoštol říká, že „evangelium je Boží moc ke spasení pro každého, kdo věří“ (Řím 1,16). Připomíná nám Ježíše, který na počátku svého veřejného působení vyhlašoval: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Činit pokání, obrátit se tedy neznamená vrátit se ke Staré smlouvě a k dodržování Zákona, ale udělat skok kupředu, vstoupit do Nové smlouvy, uchopit království, jež se zjevilo, a vejít do něj. Vejít do něj skrze víru. „Obraťte se a věřte“ nejsou dvě rozdílné, po sobě jdoucí věci, ale tentýž čin: obraťte se, což znamená věřte; obraťte se tím, že uvěříte. Bůh sám převzal iniciativu spásy: dal přijít svému království; člověk má ve víře přijmout Boží nabídku a v důsledku toho žít její požadavky.

 

 

První a zásadní obrácení je tedy víra. Jí se vchází do království. Taková možnost pro nás není příliš vysoko ani příliš daleko, až za „devatero horami“, naopak: „blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen (Řím 10,10). O jaké to víře mluví sv. Pavel v souvislosti s „ospravedlněním z víry?“ Je to naprosto zvláštní druh víry, víra jako přivlastnění si, víra odvážná! Sv. Bernard říká. „To, co nemohu získat sám od sebe, si s důvěrou přivlastňuji z probodeného boku Pána, protože je plný milosrdenství. Mou zásluhou je proto Boží milosrdenství.“ Jedné duši, jež s lítostí přemýšlela o svém dřívějším životě a řekla „Otče, mám jen prázdné ruce!“, odpověděl nekonečně něžný Otcův hlas v jejím srdci: „Vztáhni je pod kříž a naplň je drahocennou krví Kristovou!“ Jde v podstatě o to, říci Bohu „ano“. Přijmout sám sebe jako Bohem obdarované, „omilostněné“ stvoření. Bůh čekal jen na jeho „ano“, ale dostalo se mu odpovědi „ne“. Nyní Bůh dává člověku druhou možnost. Představuje Krista jako smírnou oběť a ptá se: „Chceš žít v jeho milosti, v něm?“ Věřit znamená odpovědět: „Ano, chci.“ Víra je skutečně jedním z nejkrásnějších vynálezů Boží moudrosti. Skrze ni konečné získává nekonečno, stvoření získává Boha. Celník vstoupil do chrámu, aby se modlil, a během krátké modlitby se událo to, že se vrátil domů ospravedlněn. Stačilo, aby z celého srdce upřímně řekl: „Bože, slituj se nade mnou hříšným!“ (Lk 18,13) nebo „Pane Ježíši Kriste, Synu živého Boha, smiluj se nade mnou hříšným!“

 

 

K těmto krokům kajícnosti nás volá i sv. František slovy: „Každého povzbuzujeme víc příkladem než slovem, aby litoval svých hříchů a pamatoval na Boží přikázání. Nebojte se, že vás považují za bezvýznamné a blázny, ale jednoduše a směle ohlašujte pokání. Důvěřujte v Pána, který zvítězil na světem. On svým Duchem mluví ve vás a skrze vás upozorňuje muže i ženy, aby se obrátili k němu“ (Legenda tří druhů). O těch, kdo činí pokání, František píše: „Ó, jak blažení a požehnaní jsou ti muži a ženy …, neboť na nich spočine Duch Hospodinův a učiní si u nich příbytek a domov; a jsou dětmi nebeského Otce, jehož skutky činí, a jsou snoubenci, bratry a matkami našeho Pána Ježíše Krista. ... Matkami jsme, když ho nosíme ve svém srdci a ve svém těle díky božské lásce a čistému a upřímnému svědomí; rodíme ho skrze svaté konání, které má druhým svítit jako vzor. Ó, jak je slavné, svaté a veliké mít Otce v nebesích!“ (Předmluva Řehole SFŘ)

 

 

Co vlastně znamená pro Františka činit pokání? Změňte své smýšlení, vstupte do Božího soudu. Když jsme zašpinění hříchem, vstoupit do Božího soudu znamená tolik, jako nastavit odhalenou hruď pro meč a dovolit, aby nás probodl. Petr takto zvolal v den Letnic v Jeruzalémě na tři tisíce lidí: „Ježíše Nazaretského jste usmrtili!“ A když to vyslechli, zkroušenost jim pronikla do srdce a řekli Petrovi a ostatním: „Bratři, co máme dělat?“ Petr jim řekl: „Čiňte pokání!“ (srov. Sk 2,22-23.37-38). Činit pokání znamená cítit, že mě bodla do srdce bolest při myšlence, co jsme učinili s naším Bohem, naším Spasitelem.

 

 

Co chtěl říci František, když prosil lidi, aby činili pokání? Co chtěl říci - to nám napovídá i jeho mimořádná úcta ke znamení tau. Tímto znamením podpisoval každý vlastnoručně psaný list; i ten, který napsal bratru Lvovi a který se dodnes uchovává v bazilice v Assisi. Ale co je toto tau? Jak víme, Františka inspiroval text z Ezechiela, když ho uslyšel v Římě z úst papeže Inocence III.: „Jdi městem Jeruzalémem a poznamenej znamením tau čela mužů, kteří vzdychají a pláčí nad rozličnými ohavnostmi, které se uprostřed něho dějí“ (Ez 9,4). Tento znak tau, který měl ve starohebrejské abecedě tvar malého kříže, se znovu objevuje v knize Zjevení, kde se hovoří o andělovi, který přichází od východu, u kterého je Boží pečeť a který tuto Boží pečeť vtiskne na čelo Božích služebníků (Zj 7,2). Tento prorocký znak se stal skutečností: je to Kristův kříž, kterým jsou označení ti, kteří se obrátili k Bohu, přestali uctívat modly a dali se pokřtít, aby byli spaseni. František byl ten muž oblečený do bílého plátna, který měl písařské náčiní za pasem, kterého Bůh poslal, aby označil znakem tau čela těch, kteří jsou ochotni činit pokání. Byl to anděl přicházející od východu, který nesl na svém těle pečeť živého Boha - kříž a vtiskl ho na čelo svých druhů. Vtiskl ho na čela těch, kteří dokázali plakat kvůli zlu v srdci a v církvi, kteří byli ochotni postavit se k Ježíšovi. Neboť musíme vědět, že Ježíš je předobrazem těch, kteří pláčí nad Jeruzalémem. „Když se přiblížil a spatřil město, zaplakal nad ním a řekl: Kéž bys jen poznalo, co vede k pokoji ...“ (Lk 19,41).

 

 

František vstoupil do Božího srdce, zasnoubil se s Božím utrpením, Boží věcí, proto nemůže činit jiné, než že celý život pláče. Proto je František mužem slz! Ne mužem povrchních úsměvů… To my jsme si ho tak zmenšili. Ze skutečného Františka jsme udělali Františka fantazie: František dokonalé radosti... Boží blázen... ten, který mluví s vlkem... kdo hovoří o kráse stvoření. Ale když víme jen toto, nic jsme nepochopili. František celý život plakal, že láska není milována.  Když píše Píseň bratra slunce, už je slepý a fyzickýma očima nevidí ani jedno stvoření. František plakal Božím srdcem a ve světě byl viditelným znamením „Božího pláče“. Vzal na sebe soud Boží kvůli hříchu jako Ježíš, kterého tak miloval. Neboť to je konec člověka a to ho činí Kristovým obrazem, že vezme na sebe Boží soud proti hříchu, aby ho obětoval Bohu. Ví, co to znamená roztrhnout si srdce, a ne šaty. My bychom se chtěli hned dostat k Neděli zmrtvýchvstání bez toho, že bychom prožili Velký pátek. Kloníme se k smíchu a bloudění, ale ne k pláči a pokání. Proto máme raději Františka „cíle“ než Františka „cesty“, víc Františka žní, než Františka, který zasévá. Ale i Písmo sv. praví, že kdo seje v slzách, s radostí bude žnout (Žl 126,5).

 

 

A přesto můžeme říci, že Františkovo pokání bylo radostné. František byl od přirozenosti veselý a radostný. Tato jeho povaha nebyla utlumena při jeho obrácení ke Kristovu rytířství, nýbrž přeměněna a zušlechtěna. Celano tvrdí: „Světec se vždy snažil uchovat si radost v srdci. Pečlivě se vyhýbal nejhoršímu zlu - rozmrzelosti.“ Jeho kající život, jeho pokání je tedy vždy radostné. Radost ozařovala dokonce i jeho neustávající pláč nad Kristovým utrpením a nad vlastními – jak se domníval nesčetnými a těžkými – hříchy. Bonaventura píše: „Nikdy neustal očišťovat svou duši deštěm slz. Ačkoli proléval potoky slz, byl přece naplněn nebeskou radostí, která rozjasňovala jeho ducha i jeho tvář. ... Když měl čisté svědomí, oplýval takovou radostí, že se jeho duch stále nořil v Boha, stále jásal nad skutky Páně. Často vzal kousek dřeva, položil jej na levé rameno, v ruce držel prut potažený vláknem a přejížděl jím po dřevě jako po hudebním nástroji; přitom dělal pohyby jako potulný pěvec a prozpěvoval francouzské písně na Pána. Někdy se v tom radostném vzrušení rozplakal a jásot končíval soucitem nad utrpením Páně.“ Píseň o bratru slunci si dával stále znova zpívat za posledních těžkých dnů a nocí. Když mu bratr Eliáš šetrně naznačil, že by se mu mohla taková příprava na smrt vykládat za zlé, odvětil s úsměvem: „Dovol, bratře, abych se radoval v Pánu; z jeho chvály i ze svých strastí, neboť milostí Ducha svatého jsem spojen s Bohem tak úzce, že se smím nad jeho milosrdenstvím v Bohu nejvyšším veselit.“

 

 

Je známo, že sv. František nestrpěl mezi svými řádovými spolubratry zachmuřený obličej. Jeho bratři měli vyzařovat radost i svým vnějším vzezřením a chováním. Tyto požadavky možná někoho překvapí. Ale František to dělá; vyžaduje radostný obličej. Jednou si všiml, že se jeho společník tvářil mrzutě a smutně. Popudilo ho to a řekl: „Nesluší se, aby se sluha Boží ukazoval lidem smutný a zachmuřený; má být vždycky dobré, radostné mysli. Svá pochybení si vezmi do své cely a tam plač a vzdychej před svým Bohem. Když se vracíš k bratrům, pak odlož slzy a buď jako ostatní.“ A po krátké přestávce ještě dodal: „Nepřátelé spásy mi velice závidí a pořád se pokoušejí, aby to, co nesvedou se mnou, dokázali s mými druhy, totiž zmást je (ponořit je do smutku).“ – „Ať se bratři střeží ukazovat se chmurně a jako smutní pokrytci; spíše se mají jevit jako lidé, kteří se radují v Pánu; veselí a laskaví, jak se sluší“ (2 Cel 128).

 

 

František tu jako kořen nedostatku radosti vidí hřích. Hřích vede ke smutku. Ztrácíš-li elán a radost, nerozčiluj se ani nenaříkej; nehledej chybu ve druhých, ale raději v sobě. Za tvou špatnou náladou stojí obvykle skrytá pýcha nebo malá důvěra v Boha a v lidi. Jelikož Pán nám, lidem, dal možnost hodit své hříchy na něho, musí se prodlévání v komůrce stát setkáním s Pánem, v němž předáme Pánu svou vinu, a tak se zbavíme břemene, osvobodíme se a můžeme se znovu nechat obdarovat jeho radostí. Radost sídlí jen v tom srdci, které se přizná ke svým chybám a odevzdá je Kristu.

 

 

Bratři se nemají spokojovat pouze tím, aby se sami radovali v Pánu, nýbrž mají být hlasateli a rozdavateli radosti po celém světě. Přece hlásají evangelium, radostnou zvěst, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění a vzkříšení. Ježíš žije a jeho moc vzkříšení (Duch sv.) stále působí. Můžeme to přirovnat k „velkému třesku“. Jako totiž v hmotném světě obrovský, nepředstavitelný pohyb a vývoj hmoty začíná - jak říká moderní věda - velkým třeskem, tak v duchovním světě začíná a uvolňuje se úžasná energie (Duch sv.) Kristovou smrtí a vzkříšením. To je ta nejradostnější zvěst, že skrze vzkříšeného Krista v Duchu sv. Bůh proměňuje a pozvedá celý svět - právě v nás, lidských bytostech.

 

 

Otevřeme tedy podle příkladu sv. Františka svá srdce působení Ducha sv. a jako „kající bratři a sestry“ uvádějme své myšlení a jednání v soulad s Kristem naprostou a dokonalou vnitřní proměnou - obrácením, které je pro lidskou křehkost třeba denně uskutečňovat (srov. Řehole SFŘ 7). Ať znamení tau nebo kříž, které nosíme, svědčí právě o této naší kajícnosti.

 

 

Augustin Šváček OFMCap.

 

 

 formační seminář SFŘ

 

 

 Olomouc 2004

(pokračování)