Bartoli, Marco

První životopis Tomáše z Celana: Světice za živa

Kdo je Klára z Assisi? Prvou odpovědí nám dává Tomáš z Celana ve svém Prvním životopise sv. Františka. Tato odpověď je velmi známá: nejdřív připomíná kostel sv. Damiána, kde pobýval sv. František, pak připojuje: „To je to svaté, blažené místo, na němž šest let po obrácení blaženého Františka začal šťastně žít slavný řád chudých paní a svatých panen, a to přičiněním téhož blaženého muže. Zde se stala paní Klára, pocházející z města Assisi, drahocenným a velmi pevným základním kamenem, na němž ostatní kameny spočívají. Neboť když se uvedená paní po založení řádu bratří napomenutím svatého muže obrátila k Bohu, mnohým to bylo k prospěchu a nepočítaným se stala příkladem. Vznešená rodem, avšak vznešenější milostí. Panenská tělem, přečistá duší, mladičká věkem, ale duchem zralá, stálá v předsevzetích, toužila planout božským žárem lásky. Plná moudrosti, úžasně pokorná; Klára (Jasná) jménem, jasnější však životem, nejjasnější pak svými ctnostmi“ (1Cel 18 – FP 351).

Není vůbec pochyb, že zde se jedná o propagační stránku. úřední legenda nového světce (Františka) byla určena k četbě v celém křesťanském světě; její autor pokládal za užitečné vložit tento popis Kláry, aby probudil další ženská povolání. Co však překvapuje, je to, kdy byla Františkova legenda napsána – mezi roky 1228 – 1230. Kláře nebylo tedy víc než 36 let. Normálně se čeká, dříve než se napíše jediná stránka svatopisu, až hrdina zemře. Zde Tomáš z Celana nechtěl čekat a už r. 1230 předložil Kláru jako světici hodnou následování. Žádný jiný Františkův učedník se netěšil podobné výsadě (pochopitelně s výjimkou mimořádné úcty prokazované velmi brzo sv. Antonínu z Padovy, u něho se však jedná o kult „post mortem“  (po smrti).

Kdo byla tedy Klára z Assisi a proč se ještě za živa uvádí jako svatá? Jak už říká Celano, byla vznešená rodem; to byla vlastnost vyžadovaná v 13. století pro svatořečení ženy. Nepochybně její urozenost nepatřila mezi nejvyšší, neboť téměř všechny ženy svatořečené v tomto období jsou královny. Na druhé straně, když se podíváme zblízka, máme dojem, že ctnosti popisované Tomášem z Celana vykazují spíše nedostatky. Ty by se  daly uvést takto: Třebaže byla mladičká – něco, co zřejmě byl nedostatek – byla duchem zralá; třebaže byla plná nadšené lásky – což mohlo být nebezpečné – byla naplněna moudrostí a nesmírnou pokorou. Jen dvě vlastnosti jí Tomáš opravdu přiznává: byla panenská tělem a nazývala se Klára-Jasná; a to mu dokonce poslouží, aby řekl, že její panenství bylo především panenstvím duše, a že pokud byla Klára-Jasná, byla jí především svým životem a ctnostmi.

Portrét, jenž vysvítá ze slov Tomáše z Celana, je obraz mladé ženy, která pochází z rodiny nevelkého významu a jež se zavázala s nadšenou horlivostí kráčet cestou naznačenou Františkem z Assisi.

Tomáš říká, že Klára „toužila planout božským žárem lásky“. Toto nadšení bylo možno pozorovat dva roky předtím při příležitosti návštěvy papeže Řehoře IX. u sv. Damiána. Epizodu je třeba umístit do roku 1228, kdy byl papež v Assisi, aby svatořečil Františka. Řehoř, jenž znal Kláru osobně, když byl kardinálem legátem v Umbrii, měl velkou péči o společenství u sv. Damiána, jak vypráví Legenda sv. Kláry: „Pan papež Řehoř … světici vroucně otcovsky miloval. Když jí domlouval, aby s ohledem na dobu a nebezpečí světa svolila vlastnit aspoň nějaké pozemky, které jí sám velkodušně nabízel, odmítla co nejrozhodněji a nedala se k tomu žádným způsobem pohnout. Tu jí papež odvětil: ,Bojíš-li se pro slib chudoby, tak tě toho slibu zprošťujeme.“ Ona však řekla: ,Svatý otče, na věky žádným způsobem nechci být zproštěna od následování Krista´“ (Legenda sv. Kláry 14 – FP 3187).

Klára nejen že odmítla papežův návrh, ale byla toho názoru, že odporuje evangeliu.

Ostatně mladá žena z Assisi mnohokrát prokázala obdivuhodnou svobodu ducha, jako když došla do sv. Damiána zpráva o mučednictví prvních františkánů v Maroku. Mnoho let potom jedna řeholnice ze sv. Damiána, sestra Cecilie, řekne v Procesu svatořečení, že „paní Klára měla takový žár ducha, že ráda chtěla vytrpět mučednictví z lásky k Pánu: a to projevila, když uslyšela, že v Maroku byli umučeni jistí bratři, říkala, že by tam chtěla jít. Pro to svědkyně plakala, a to bylo dříve než onemocněla“ (Proces 6,6 – FP 3029).

Zde jde o chování, které naprosto neodpovídá úloze ženy a především abatyše řeholnic. Klára podle Františkova příkladu myslela na to, že opustí všechno, aby vydala svědectví evangeliu.

Když Tomáš z Celana psal r. 1230 svůj První životopis, nebylo snad trochu nebezpečné vložit do Františkova úředního životopisu takový chvalozpěv na ženu, jež projevila podobné svobodomyslné postoje? Někteří si to mohli myslet.

 

Překvapivý obrat: mlčení o Kláře

Tomáš z Celana sám ve svém Druhém životopise Františkově neuvádí vůbec Klářino jméno. Je jasné, že došlo k obratu: např. v hlavě 10 (FP 593), tam, kde Tomáš mluví o první návštěvě u sv. Daminána. Jestliže v Prvém životopise v této věci mluvil o Kláře a damianitkách (18-20 – FP 350-353), zde už Tomáš neříká nic. Toto mlčení je ještě překvapivější, máme-li na mysli, že v Druhém životopise Tomáš mluví poprvé o setkání Františka s Ukřižovaným, k němuž došlo v tomto kostele, a že toto setkání je spojeno v nejstarších zprávách s Františkovým snem, v němž viděl, jak se u sv. Damiána rodí společenství řeholnic: „Nelze se domnívat, že k němu Kristus promluvil ze dřeva kříže jen kvůli pomíjejícímu a vždy znovu se rozpadajícímu dílu tak nápadným způsobem. Jak kdysi Duch svatý předpověděl, měl tam být založen Řád svatých panen, který měl dodat množství hladkých a živých kamenů k obnově nebeského domu“ (2Cel 204 – FP 793).

Dokonce i v hlavách 204-207 (FP 793-796), kde se mluví o vztahu mezi Františkem a sestrami, Tomáš z Celana dává přednost tomu, aby už neuváděl Klářino jméno.

Proč toto mlčení? Co se stalo?

Klára totiž nezůstala stranou bouře, která zmítala hnutím, jemuž dal František počátek. V roce 1230, hned po setkání mezi Klárou a Řehořem IX., konala se v Assisi důležitá generální kapitula řádu. Tomáš z Ecclestonu mluví o sporu mezi bratrem Eliášem z Cortony a generálním ministrem bratrem Crescentiem z Jesi. (1) Ve skutečnosti sporů muselo být více, je-li pravda, že kapitula nebyla schopná vyjádřit se k určitým otázkám důležitým pro samou budoucnost řádu. Bylo tedy rozhodnuto vytvořit komisi, aby byly otevřené otázky předloženy papeži. Členy této komise byli všichni klerici, tedy vzdělaní bratři. Otázky, které předložili papeži, se  týkaly poslušnosti vůči evangeliu, zachovávání Odkazu, užívání peněz, chudoby, domů, zpovědi, kázání, přijímání noviců k poslušnosti, volby generálního ministra a vztahů se ženskými kláštery.

Papež byl ze dvou důvodů velmi spokojen, že může odpovědět na otázky předložené členy generální kapituly. První důvod byl politický: papež právě podepsal 23. července 1230 mír s císařem Fridrichem II., a chtěl využít Řád menších bratří k upevnění své autority především v určitých oblastech střední Itálie. Druhým důvodem zájmu Řehoře IX. bylo, že byl osobním přítelem Františka a kardinálem ochráncem řádu a domníval se proto, že má stále velkou a zvláštní autoritu nad hnutím, které se zrodilo z kázání Chudičkého.

Odpověď byla dána bulou Quo elogati z 28. září 1230. Papež zaujal stanovisko proti přísnému zachovávání Františkova Odkazu, když prohlásil: „Nejste povinni zachovávat tento příkaz…, neboť (František) nemohl zavazovat bez souhlasu bratří a hlavně ministrů, protože příkaz se týkal všech, a nemohl zavazovat ani svého nástupce, protože není dána vzájemná moc jednoho nad druhým (mají totiž stejnou autoritu).“

Pokud jde o evangelium, bratři se dotazovali papeže, zda jsou vázáni poslušností celým textem (na základě toho, co je řečeno na začátku Řehole: Řehole a život Menších bratří je tento: zachovávat evangelium našeho Pána Ježíše Krista), anebo zda by bylo lze dělat rozdíl mezi radami a příkazy evangelia, aby se cítili vázáni poslouchat jen příkazy evangelia výslovně citovanými v Řeholi, neboť „je vůbec nemohou nebo jen s velkými obtížemi doslovně zachovávat“ (Bula Quo elongati 4 – FP 2732). Postoj v ostatních odpovědích je více méně stejný.

Poslední otázka položená papeži se týkala vztahů se ženskými kláštery. Řehole zakazovala bratřím přicházet do ženských společenství, s výjimkou bratří, kteří dostali od Apoštolského stolce zvláštní povolení (Potvrzené řehole 11 – FP 105). Avšak při jedné generální kapitule ještě za Františkova života si bratři schválili ustanovení, v němž bylo řečeno, že tento zákaz se týká pouze klášterů Řádu Chudých klauzurovaných řeholnic, což byl řád založený kardinálem Hugolinem, budoucím papežem Řehořem IX., v Toskánsku. Když  roku 1230 byla témuž papeži položena tato otázka, byl velmi rád, že může vyložit, že zákaz Řehole se týká každé formy ženského řeholního života a že pravomoc dát dovolení vstoupit do ženských klášterů je vyhrazena Apoštolskému stolci.

Bula Quo elongati  byl první pokus podat úřední výklad františkánského života. Mnoho bodů a mnoho papežských výkladů kladlo problémy. Díky listu Petra od Jana Olivi z konce století víme, že tu byly určité skupiny italských bratří, kteří tuto bulu nepřijali. Třeba však říci, že úřední reakce tu nebyly.

Papež mluvil nejen z autority svého úřadu, ale i díky autoritě svého osobního přátelství s Františkem.

 

 

(1)   Tomáš z Ecclestonu: Příchod do Anglie 77-79 – FP 2502-2504. – Zde se autor mýlí ve jméně generála, kterým byl tehdy Jan Parenti, kdežto Crescentius z Jesi následoval až r. 1243 jako sedmý po Haymonovi – Jordán z Giano: Kronika 73 – FP 3406; Eccleston 88 – FP 2513; Peregrin z Bologne: Kronika 3 – FP 2671 – pozn. překl. 

VITA MINORUM 6/1995

selecciones de FRANCISCANISMO 79/1998

z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM

(příště dokončení)