Carballo, José Rodríguez OFM

Drazí bratři a sestry, i tento rok jsme, přitaženi kouzlem Františka, Chudičkého z Assisi, vystoupili na tuto horu se srdcem překypujícím radostí, jako ten, kdo ví, že přichází setkat se s Někým, koho hluboce miluje, a zrychleným krokem, jako ten, kdo se obává, že nepřijde včas na schůzku s milovaným člověkem.

Dnes, na svátek Vtisknutí ran našemu sv. otci Františkovi, chceme se setkat s tím, kdo prožil na vlastním těle Kristovo utrpení až do té míry, že je známý jako „druhý Kristus“, aby i nám umožnil stejnou zkušenost: setkat se s Kristem chudým a ukřižovaným. Proto vroucně toužíme otevřít své srdce Pánu, aby se roznítilo ohněm jeho lásky a mohli jsme se mu i my podobat v jeho smrti, a tak také na věky žili s ním.

Na La Verně František dospívá i k tělesnému spodobení s ukřižovaným Kristem. Zde se milující proměňuje v Milovaného, a František, „ukřižován světu“ (Gal 6,14), se definitivně proměňuje v „nové stvoření“ (Gal 6,15). Zde nám František, díky tomuto spodobení s Kristem, podává také obraz pravého člověka, člověka plně smířeného se sebou samým, s ostatními, s Bohem a s celým stvořením.

Chvály Boha nejvyššího – modlitba složená Františkem zde na La Verně bezprostředně po vtisknutí stigmat do jeho těla, dva roky před jeho smrtí – stejně jako Chvalozpěv stvoření, složený Františkem mezi roky 1224 a1226 v souvislosti s mystickou zkušeností z La Verny – ukazují nám člověka plně usmířeného a naplněného.

Kdo by mohl, ne-li člověk plně usmířený a naplněný, zazpívat „Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane“ tomu, jenž je „láska, krása, občerstvení a sladkost“, zatímco vlastní tělo je rozdrceno stigmaty? Kdo, ne-li člověk plně usmířený a naplněný, mohl by zazpívat „naše sestra smrt těla“, když ji už viděl tak blízko? Jen jeden člověk mohl takto zpívat chválu v krutých bolestech, které zakoušel na svém těle a na duchu, „jedinému svatému Bohu, který činí divy“.

Jaké však je tajemství tohoto usmíření, tohoto naplnění? Není tu pochyb: tajemství Františkova usmíření a naplnění je v jeho rozhodnutí pro Krista. Rozhodnutí, které začalo setkáním s Ukřižovaným u sv. Damiána na počátku jeho obrácení a které skončilo, když se krátce před smrtí nechal položit nahý na chladnou zemi v naději na konečné setkání s Pánem. Rozhodnutí, které má svůj vrchol v objetí malomocného v okolí Assisi, a na La Verně, když, abych užil slov sv. Bonaventury, dostal tuto „zvláštní výsadu“ nést na sobě „obraz Ukřižovaného, ne vytesaný rukou umělce na kamenných nebo dřevěných deskách, ale napsaný prstem živého Boha na údech těla“ (LegMai 13,5).

Po tomto „novém a zázračném divu“ mohl František opravdu říci: „Pro mne život je Kristus“ (Flp 1,21) a rovněž „už nežiji já, ale žije  ve mně Kristus“ (Gal 2,20). To však mohl říci teprve až přijal kříž: „Ať je daleko ode mne, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista“(Gal 6,14)!

A když u vytržení kontemplujeme „ukřižovaného z La Verny“, naslouchejme Ježíšovým slovům: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere svůj kříž a následuje mne“ (Lk 9,23).

Ježíš se obrací na všechny ty, co ho obklopují a jedli chléb, který zázračně rozmnožil (Lk 9,12-17). Kdo chce být jeho učedníkem, má přijmout, že bude prožívat na vlastním těle stejná utrpení jako Pán, jak krátce před tím oznámil (Lk 9,22). Pět jeho výroků (Lk 9,23-26) jsou jako zrcadlo, do něhož se má učedník stále dívat. Naším cílem, stejně jako Ježíšovým, je sláva. Jsme totiž povoláni, abychom odráželi slávu Páně (2Kor 3,18); abychom však dosáhli tohoto cíle, je nezbytné přijmout kříž. „Zapřít se“, „nést kříž“, „následovat“… - to je program, cesta, kterou nám Ježíš předkládá, a která vůbec není snadná. Spíše jde o cestu na první pohled neuskutečnitelnou, o program, který není možné dokončit v termínu a jenž by se mohl zdát zřeknutím se života. Ano, tato cesta by byla zřeknutím se života, tento program by se opravdu nedal uskutečnit bez lásky, lásky zamilovaného, kterému osoba Milovaného je vším, pro toho, kdo ji miluje. To je Františkovo tajemství. To je tajemství učedníka. František je jako učedník zamilovaný do Krista. Hlupák se zamiluje do vlastních myšlenek, fetišista do svých věcí, sobec do sebe sama, a považují za absolutní vlastní existenci, případně myšlenky, věci, vlastní já. František jako učedník miluje osobu: osobu Kristovu. Člověk opravdu svobodný, otevřený transcendenci, umí milovat, to znamená vyjít ze sebe sama, aby se ztotožnil s milovanou osobou. A potom nic není nemožné. Dospět až na vrchol, dát život za milovanou osobu, to už není břemeno, ale logický důsledek lásky.

Tajemství hory La Verny lze odhalit jen prostřednictvím lásky. František v průběhu svého života objeví velkou lásku, jakou má k němu Bůh, a jako odpověď na tuto lásku se Chudičký v průběhu svého života snaží pouze milovat ze všech svých sil a z celého srdce, a „pro svou nesmírnou lásku souhlasil, aby byl ukřižován“. Výsledkem byla jeho úplná proměna. Toto byla jeho velká vášeň: milovat. „Můj Bůh a moje všecko.“ Bůh byl pro něho vším. To byla  jeho velká volba: Bůh. A to bylo jeho veliké utrpení: vidět, že „láska není milována“.

Milovat bez podmínek. Šel za Ježíšem, až za něho dal všechno. To je velká výzva, kterou nám František dnes předkládá a kterou nám předkládá evangelium, k němuž jsme se přihlásili. Jsme ochotni milovat až do krajních důsledků? Jsme ochotni ztratit život, abychom jej získali? Jsme ochotni nechat se ukřižovat s Kristem, abychom byli novými, naprosto svobodnými muži a ženami?

Jak jsem už řekl, cesta nebude snadná. Můžeme však říci s Pavlem: „Vím, komu jsem uvěřil“ (2Tim 1,12) a „všechno mohu v tom, který mi dává sílu“(Flp 4,13). Ježíš stejný dnes a na věky nám opakuje: „Neboj se. Já jsem s tebou.“ A František nás vyzývá: „Začněme, bratři!“ Vydejme se na cestu, na cestu obrácení – „sebezapření“ – na cestu, abychom zemřeli starému člověku a hříchu a byli muži a ženami novými, svobodnými, plně smířenými, muži a ženami k obrazu toho, o němž kontemplujeme slávu Otce. Jen tak budeme moci vydat svědectví Tomu, který nás miloval až do konce.

José Rodríguez Carballo OFM

generální ministr

homilie o svátku Vtisknutí ran

17. září 2003 ve svatyni La Verny

Acta OFM III/2003